Většina teorií o vzniku života nabízí hypotézu, že na počátku nebylo nic. Pak se zjevil stvořitel – prvotní hybatel (Bůh) a dal podnět k životnímu vývojovému cyklu. Další upřesnění viz různé náboženské nauky.
Myslím si, že mnohem pravděpodobnější (náročnější však na
pochopení) je jiná úvaha, a to, že počátek a konec neexistuje.
S tím souvisí i uváděný
symbol dokonalosti kruh a výroky
jako co je nahoře, je i dole; všechno souvisí se vším; makrokosmos –
mikrokosmos atd. Domnívám se, že neexistuje ani čas, to je minulost, přítomnost
či budoucnost – jde pouze o pojem naší současné hmotné dimenze. Život
je změna, je to neustálá proměna bez počátku a bez konce. Z nic
nevzniká něco a něco nezaniká v nic (nula od nuly pojde). Zánikem Vesmíru
vzniká někde jiný Vesmír, zánikem Slunce a života na Zemi vzniká život
opět jinde … Přitom vše je jedno, vše
je propojeno s jinými dimenzemi
a s jinými úrovněmi. To samozřejmě platí i o naší planetě Zemi,
kde neustálá proměna přírodních sil jako např. zemské pohyby, sopky, zemětřesení,
koloběh vody, eroze, proměny klimatu, příliv – odliv a síly planet, proměny
magnetosféry, dopady asteroidů …způsobují změny podmínek života na
Zemi. Omezení těchto přírodních – primárních sil, jež probíhají
podle vyšších zákonů přírody je pro člověka nemožné. Zesílené působení
těchto sil způsobuje značné zásahy do rostlinné, živočišné říše a
člověku se jeví jako přírodní katastrofy. Přitom se jedná o normální
projevy. Je samozřejmě hloupé si nadbytečné pohyby přírodních sil sami svým nemoudrým chováním
vyvolávat a tím si zvyšovat svoje utrpení. Člověk – lidstvo se však
moudře nechová.
Zajímavá je i otázka vniku člověka. Nedomnívám se, že jsme se
vyvinuli z nějaké opice postupným zdokonalováním. Myslím si, že jsme
zvláštní výtvor přírody odjakživa.
Evoluce není cesta k vyššímu stavu a k postupnému zdokonalování,
je to pouze přizpůsobování se měnícím se vnějším podmínkám. Dokonce
se domnívám, že i teorie o postupném zdokonalování člověka za stávajících
přírodních daností je mylná. Průměrnou kvalitu člověka považuji za v podstatě
stejnou. Mění se jen okolní parametry a podmínky. To platí i o občasném
probouzení k vyšší duchovnosti, což vyvolává vyšší vnitřní
princip. Fakticky je jedno, zda žijeme v éře elektronických počítačů
a kosmických letů, píšeme-li obrázkovým písmem nebo máme nástroje z pazourku.
Důležitější je spíše hledisko abstraktního myšlení, citu pro přírodu,
význam umění a jiné než materialistické schopnosti. Toto poznání však
neznamená, že je lhostejno, jakou životní cestu zvolíme – naopak.
Existence co nejkvalitnějšího prožití toho jednoho našeho života je
podstatná. Člověk – dítě se narodí v hmotném světě, fyzicky ještě
nevyvinuté, ale duchovně čisté (přichází z čistého duchovního
zdroje), pak se vyvíjí tělesně – seznamuje se s okolím a přizpůsobuje
materielnímu světu (duchovně však upadá) a zase až v další části
života se velmi pracně snaží dostat opět k pravdě
a připravit se tak na příchod domů – do jiné dimenze. Mnozí teď namítnou,
že jestli je vše nekonečná proměna - má
tedy smysl žít nějakým etickým a skromnějším životem? Ano, má! Můžete
žít tak klidnějším – harmoničtějším způsobem, snižovat utrpení a mít
jakýsi vnitřní pocit šťastného, radostného naplnění. Přehnaným
konzumem a poživačností bolestný pocit prázdnoty nenaplníme. Na rozdíly
ve stylu života však musí přijít každý sám, pomoci mohou i dobří přátelé.
Člověk je vůbec zvláštní tvor, výborný symbol toho, co jsme
vlastně zač, nám zanechali např. Egypťané, a to sfingu
- tělo zvířete, hlava člověka. Tělesně podléháme plně přírodním
zákonům. Hlava nám umožňuje využívat naše neobyčejné schopnosti, a to
jak k rozvoji pozitivnímu, tak k sebedestrukci. Máme možnost poznání
a svobodnou vůli. A protože podléháme dualitě dobra a zla, tak vlastně celý
život je o našem nikdy nekončícím úsilí o udržení rovnováhy. Pokud
bychom se dokázali chovat moudře a pokusili se náš život vědomě
seberegulovat vzhledem k přírodním limitům, ušetřili bychom si hodně
bolesti.
Ke kvalitnímu životu jsou nezbytné i morálně etické zásady. Ty pomáhají
šířit i světová náboženství. Lidstvu, které se již nachází ve vývojové
etapě globální ekologické krize by prospěla i v této oblasti větší
spolupráce a ujednocení na základních univerzálních etických principech.
K tomu je ovšem třeba rozšířit a upravit učení slavných proroků,
např. Ježíše, Buddhy, Mohameda … vzhledem k zásadním
novým skutečnostem. Co tím míním? Prostě to, že všichni významní a
moudří proroci byli v podstatě jemní, citliví a bystří lidé, kteří
upřímně a hluboce hledali ve svém nitru odpovědi na otázky, které je trápili.
Chtěli, aby lidé žili šťastněji a radostněji a s menším utrpením
než co viděli okolo sebe. Na svoje otázky dostávali od Boha, z kosmického
vědomí, od Přírody … odpovědi, které umožnili stanovit morální
pravidla, zásady, přikázání, které vedly k harmoničtějšímu životu
– pokud byla opravdu praktikována.
Otázky ekologických limitů jsou však aktuální (světově) až v posledních desetiletích, kdy přemnožené a konzumně náročné lidstvo již narazilo na prahové možnosti přírody. Dál už nelze fyzicky expandovat. Tyto otázky proroci neznali, nemohli je proto ani zabudovat do svých učení.
Bez respektování přírody se však urychlenému
globálnímu zhroucení lidské civilizace nevyhneme. Proto věřím, že současní
světoví náboženští vůdci rozšíří své učení o ekologické nauky a
budou podporovat globální diskuzi o těchto otázkách, neboť jde již o přežité
celého lidského rodu.
V Brně, dne 20.1.2001
Jiří Ohnutek
Rosnička ecology – NOVÉ HNUTÍ