Rohatý Bůh

Křesťanství z něj udělalo čerta... Star Hawk uvádí celou věc na pravou míru. Článek je převzat ze stránek Bohyně se svolením Valpi a doplněn o háčky a čárky.

Představa Rohatého Boha čarodějnictví je naprosto odlišná od jakéhokoliv jiného obrazu mužnosti v naší kultuře. Je těžké jej pochopit, protože nezapadá do žádného očekávaného stereotypu. Není macho chlapák, ani převrácený obraz toho, kdo záměrně vyhledává zženštilost. Je citlivý, něžný a laskavý, ale je to také Lovec. Je to Bůh, který Umírá, ale jeho smrt vždy slouží životní síle. Je neochočenou sexualitou - ale sexualitou, která je hluboká, svatá a spojující síla. Je silou pocitu a je obrazem toho, čím by muži mohli být, kdyby se osvobodili od omezení patriarchální kultury.

Obraz Rohatého Boha byl naschvál perverzně překroucen středověkou církví v představu křesťanského Ďábla. Čarodějnice nevěří v Ďábla ani jej neuctívají - považují jej za bizarní křesťanský koncept. Bůh čarodějnic je sexuální, ale sexualita je považována za posvátnou, nikoliv obscénní nebo hříšnou. Nás Bůh má rohy, ale to jsou srpy dorůstajícího a ubývajícího měsíce lunární Bohyně a symbol zvířecí živočišnosti. V určitých aspektech je černý, ne protože nahání hrůzu a strach, ale protože temnota a noc jsou dobou síly a součástí cyklu času.

Rohatý Bůh reprezentuje mocné, pozitivní mužské vlastnosti, které vychází z hlubších pramenů než stereotypy a násilí a emocionální zmrzačení mužů naší společnosti. Kdyby byl muž stvořený v obrazů Rohatého Boha, měl by svobodu k tomu, aby byl divoký bez krutosti, hněval se bez násilí, byl by duchovní bez ztráty své sexuálnosti a dokázal by opravdově milovat.

Bohyně je ta, která krouží okolo; Bůh je to, co vyvstává vpřed, její zrcadlový odraz, její protipól. Ona je země; On je semeno. Ona je všeobsahující nebe; On je slunce, její ohnivá koule. Ona je Kolo; On Cestovatel. On je obětí smrti, aby život mohl pokračovat. Ona je Matka a Ničitelka; On je vše, co je zrozeno a zničeno.

Pro muže je Bůh obrazem vnitřní síly a potence, která je víc než jenom sexuální. Je nerozděleným Já, v němž mysl není oddělena od těla, ani duch od masa. Ty v jejich spojení pracují na vrcholku tvořivé a emocionální síly.

V naší kultuře se muži učí, že mužnost vyžaduje absenci pocitu. Jsou podmiňování k fungování v militaristickém stylu - odseknouti se od svých emocí a ignorování zpráv těla; popření tělesného nepohodlí, bolesti a strachu proto, aby mohli bojovat a zvítězit co nejefektivněji. Toto platí, ať už je bitevním polem válečné území, ložnice anebo kancelář.

Bůh ztělesňuje sílu pocitu. Jeho zvířecí rohy reprezentují pravdu neskrývané emoce, která se nesnaží zalíbit se jakýmkoli pánům. Jsou neochočeny. Ale neochočené pocity se liší od násilnictví. Bůh je životní síla, životní cyklus. Zůstává v orbitu Bohyně; jeho síla je vždy nasměrována ke službě životu.

Bůh čarodějnic je Bůh lásky. Tato láska zahrnuje sexualitu, která je také divoká a neochočená, i citlivá a něžná. Jeho sexualita je naplno procítěná, v kontextu, ve kterém sexuální touha je svatá, nejen proto, že skrze ní vzniká nový život, ale protože je způsobem, skrze nějž jsou naše životy hluboce a extaticky realizovány. V čarodějnictví je sex svátostí, vnějším znamením vnitřní milosti. Tato milost je hluboké spojení a uznání celosti druhého člověka. Ve své esenci není odkázána pouze na fyzický akt - je to výměna energie, jemné výživy mezi dvěma lidmi. Skrze spojení s druhým se spojujeme se vším.

Spojitost lásky se smrtí je silná v mytologii mnohých kultur. V čarodějnictví láska nikdy není spojována se skutečným fyzickým násilím a nic není proti duchu Řemesla tolik, jako současné záplavy násilné pornografie. Bůh se nedopouští sadomasochismu na Bohyni, ani ji nekáže "moc sexuálního odevzdání se". Je to on, kdo se odevzdává síle svých vlastních pocitů. To v lásce žijeme tak plně ve všepohlcujícím přítomném okamžiku, a nikdy si nejsme tolik vědomi vlastní smrtelnosti jako v lásce. Protože i pokud láska trvá - a populární písně i osobní zkušenosti nás ujišťují, že netrvá - nebo metamorfozuje do sladčí a hlubší, i když možná ne tak ohnivé formy, dříve či později jeden z milenců zemře a druhý zůstane sám. Řemeslo se nepokouší toto dilema vyřešit, ale činí jej intenzivnější, protože jenom v tom hořkosladkém uvědomění, v objetí Pana, jehož chlupatá stehna nás rozdírají, právě když nám přinášejí extázi, se učíme být totálně živí.

Star Hawk, The Spiral Dance