Přetvářet si svět v nádherné místo, kde se může všechno stát. Kde strom a kámen jsou něčím mnohem víc, než jsme schopni vidět očima. Že rostliny pláčou, když se jim ublíží. Na našich procházkách byla příroda součástí nebe. A Bůh na ni za svou pokrývkou mraků a slunce a hvězd dával pozor. ...
... Proč život nikdy nedopadne, jak doufáme a jak si ho plánujeme? Proč je Čas tak nemilosrdný a bere nám jednu možnost za druhou, jestliže si dost nepospíšíme a okamžitě se jí nechopíme. Proč se tak bojíme, že nám bude šedesát jenom proto, že nám jednou bylo šestnáct a my jsme se domnívali, že máme před sebou nedozírně času? Proč už tenkrát člověk netušil, že Čas letí stále rychleji a pořád víc se staví do cesty všem plánům, o nichž jsme si kdysi mysleli, že je možné je odložit na zítřek?
... Člověk nese svůj osud v sobě a ten není závislý na vnější smůle či úspěchu. Uvědomit si takovou věc je zdlouhavý proces, ale postupně jsem se naučila otevřít se i smutku a brát jej jako součást života, vývoje - proměny. ...
.... To zatracené ženské svědomí, na to myslím, když se pokouším psát o tom, jaký krásný je život, který mi poskytuje tolik volnosti, tolik možností volby. Mohu nakládat se svou svobodou podle vlastní vůle, mohu být svým vlastním tvůrcem a konstruktérem. Můj růst a vývoj závisí na tom, co si z života zvolím a co zavrhnu. Jsou ve mně zárodky mého dalšího života. ....
... Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe, porozumí důvodům svých potřeb, když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní vlastní obavy a nejistotu. ....
... Nedospěla jsem k ničemu fantastickému, ale leccos jsem zažila, a pochopila. Měla jsem dlouhá období, kdy už mě netrápilo špatné svědomí kvůli všemu, co jsem mohla udělat a co jsem neudělala. Dovedla jsem se radovat ze své právě objevené schopnosti samostatně se rozhodovat (i když třeba špatně), prožívala jsem radost z práce, z hněvu, pláče, smíchu, ze života. Uspokojovalo mě být sama sebou, se vším, co ve mně bylo poztivního i negativního. Ta proměna se ovšem nestala zázrakem. Nevydala jsem se do světa a nesklízela den za dnem jen štěstí. V noci mě pronásledovaly můry, často mě svírala úzkost. Vlastnila jsem však více než dříve, byla jsem o něco bohatší: lépe jsem se spřátelila sama se sebou.
Mnohé z mých snů se nevyplnily, ale objevila jsem něco, o čem jsem nikdy nesnila: že skutečnost může být velkolepá, i když život sám nijak velkolepý není.
... Život už mi dal, co člověk od něj může očekávat, ba mnohem víc. Milovala jsem a byla milována. Poznala jsem bolest a žal, ale také radosti, větší než jsem v mládí snila. Nikdy jsem neměla hlad, jen v určitých obdobích jsem musela počítat peníze.
Občas jsem šťastná a ráno se probouzím a usmívám na muže, s nímž jsem měla klid k milování. Prožívám ustavičnou proměnu, i když nejhlouběji v nitru jsem stále ta - mladičká dívka, která nechce zemřít.
My, co teď žijeme, jsme pouze nepatrným zlomkem toho, co existuje nekonečně dlouho a co bude existovat bez konce i potom, až už nic nedosvědčí, že byla země. Proto musíme cítit a věřit, že jsme vše. V tom spočívá naše odpovědnost. Nejen za sebe, ale za všechno a všechny, kteří s námi tady na zemi sdílí naši dobu.
... Co je to proměna? Je to něco, co se děje ve mně? Nebo je to něco, co vnímám u ostatních? Je to proces uvědomování - a v tom případě k čemu vede?
O co mi jde? Být nejlepším člověkem? Co vlastně chci dělat s tím, čeho jsem nabyla? Nebo nejlepší umělkyní? Co chci dělat se svou proměnou? Možná ani není důležité to vědět. Možná ani není tak důležité dosáhnout cíle.
Liv Ullmannová PROMĚNY