Většina lidí vyhledává rozkoše a potěšení, poutá se k nim, jakoby nebylo nic vyššího. Je to však omyl, jak je možné ukázat na malém příkladu, sahajícím až do počátku lidských dějin.
Naši předkové znali různé metody, jak zapálit oheň. Jednou z nich bylo tření dvou kusů dřeva o sebe. Nejprve vzniklo teplo a po nějaké době se objevil oheň – světlo. Tento jev známe všichni. Pokud se snažíme proniknout až k jádru, zjistíme, že se také jedná o určité podobenství.
Dva kousky dřeva se vzájemně třou o sebe. Pohybem, třením vzniká teplo a nakonec i světlo. Teplo se promění ve světlo. Pohyb, teplo a světlo jsou tři strany trojúhelníku, představujícího člověka. S pohybem je možno spojit vůli, aktivitu a sílu, s teplem srdce, cit a lásku, se světlem rozum, myšlenky a moudrost. Stejně jako na fyzické úrovni se zdaří vyrobit světlo, může člověk sám v sobě zářit, protože svým jednáním a cvičením vytváří jisté teplo – má pocity. A pokud na tomto stupni nezůstane stát a dovede postoupit dál, může po nějaké době dosáhnout světla, to jest porozumění, poznání.
Tento příklad se týká i lásky. Při tělesné lásce se lidé, symbolicky řečeno, o sebe třou jako ty dva kusy dřeva, a vznikají příjemné pocity. Když na tomto bodě neustrnou, může jim láska přinést světlo a mohou poznat všechny mystéria tvoření, míti široký rozhled a státi se jasnovidnými!
Není možné zůstat stát na poloviční cestě, je nutné se dostat na vrchol a vystoupit až ke světlu. Přirozeně, že cestou je možné vidět také různé svůdné věci a kouzelnou hru (májá).
SVĚTLO JE CÍLEM KAŽDÉ AKTIVITY.
Téměř všichni však zůstávají stát na poloviční cestě, protože zde je vše svůdné, třpytivé. Jsou tu ale Sirény, které nás mohou zahubit. Vzpomeňme si na pověst o Odysseovi. Byl moudrý: věděl, že narazí na Sirény, které ho svým zpěvem přitáhnou a zničí. Proto se pojistil – svým druhům ucpal uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni lodi.
Na poloviční cestě nesmíme zůstat stát. Přirozeně, všechna kouzla a všechny svody jsou právě tady, a právě proto se nesmíme zastavit.
V opeře Richarda Wagnera »Parsifal« přijde hlavní hrdina na louku, kde jsou mladé ženy, květinové bytosti, které jej chtějí svést. Za těmito dívkami, za těmito květy však číhají hadi… V tomto příběhu, stejně jako v mnoha jiných starých příbězích, jsou skryté hluboké pravdy. Odysseus i Parsifal symbolizují zasvěcence, který na své cestě naráží na pokušení. Také báje o Herkulovi skrývá stejné poučení. I on musí překonat Hydru, které místo jedné uťaté hlavy vyrostou dvě nové, dokud nejsou spáleny ohněm Lásky. Proto je nutné vystoupit až na vrchol, kde získáme vše: klid, pokrm, krásu, lásku.
Je možné použít ještě jedno podobenství. Máme vykonat nějaký úkol a musíme při tom projít lesem, ve kterém je mnoho květů a plodů všeho druhu. Pokud odbočíme z cesty a sbíráme sladké plody, ztrácíme mnoho času. Plody jsou sice sladké a chutné, ale najednou je tu noc a není vidět. A my se začneme bát… A právě to se stává těm žákům, kteří zůstanou stát na cestě. To je možné, ale těmito sladkými plody mohou být stejně tak i hezká děvčata, nebo sklenice v hospodě. Je to samozřejmě symbolické! Malé plody mohou být i trochu větší!
Jahody, Sirény a květinové bytosti představují především požitky a rozkoše. Když jim neodporujeme, budeme pohlceni. Kým? Elementárními duchy, larvami, nežádoucími bytostmi temného astrálního světa. Pokud muž a žena v lásce nehledají nic než rozkoš, potom zvou k hostině tyto nízké bytosti, které se živí na jejich účet, zatímco oni oba jdou vstříc zkáze.
Když zamilované páry pořádají hostinu lásky, plíží se kolem nich zloději nejhoršího druhu, kteří se nespokojí s málem, ale berou vše, co se nachází v srdci a hlavě hostitelů. Okrádají je o jejich ideály, energie, plány. Po tomto drancování ztrácí oba ubozí něco ze svého nadšení a nepociťují již potřebu poznávat tajemství vesmíru. Nyní mají již jiná, zcela prozaická a přízemní přání.
Jsou-li muž a žena výlučně pod vlivem touhy po rozkoši, dovolují vnikat zlodějům do svého nitra. Je nutné, aby měli vyšší cíl, aby přes ně proudilo světlo. Světlo jim pomůže pořádat podobné hostiny, ale místo negativních bytostí astrální úrovně jsou pozváni andělé a božské bytosti, které s nimi budou sdílet jejich radost. Nebeské bytosti jim za to předají své dary a tak milenci získají stokráte víc, než dali. Nezažijí ztrátu, naopak, dostane se jim zjevení, nadšení, vytržení. Omládnou a procitnou k novému životu.
Muž a žena si vzájemně mají věnovat mnoho lásky, ale vyšším, světlejším způsobem. Nesmí se spokojit se vzrušením a výměnou na fyzické úrovni, následovanou únavou a otupělostí, ale musí si být vědomí důležitosti, ba svatého významu pohlavního aktu.
Obvykle to však vypadá takto: horečně zrychlený dech, smyslností zostřené pohledy… Muž chce uspokojit svůj pud, nasytit se, dobývat. A nevědomá žena cítí se spokojena, když v pohledu muže vidí strhující smyslnou žádost. A přitom by se měla zděsit toho, co ji očekává, protože pohled muže naznačuje, že ji chce vyplenit, vzíti jí vše. Ale právě to má ráda, nechce nic jiného. Když ji muž obklopuje pozorností, obdivem, jasným světlem a hlubokou čistotou, není s tím spokojená!
Žádost po rozkoši je nutné zaměnit za vyrovnávající práci, která začíná tím, že se člověk rozhodne neplýtvat svou životní silou na hledání rozkoší. Proto ji začne používat na oživení vyšších duchovních center – čaker. Vede tyto energie jemnými drahami a probouzí v sobě nové schopnosti, které z něj udělají zasvěcence. Duchovní prací si tak člověk shromažďuje opravdový poklad: nadání, oduševnění, vytržení – samadhi.
Tato nová rozkoš je výsledkem jednání, přivádějícího milence do souzvuku s vyššími úrovněmi a bytostmi. Když je jednání v plném souladu s Božím světem, plyne z něj požitek, který se šíří až do nekonečna a zmnohonásobuje se. Přechodné zážitky dávají jen chvilkový pocit blaha, primitivní a nízký, za který se musí draze zaplatit. Ano, smíme mít radosti, ale ty musí sahat mnohem výš a být jemnější, aby nám zjevily celý vesmír, prosvětlily a zkrásněly nás. Taková rozkoš je hodná námahy a příroda nám ji neodepře.