Podle některých náznaků se na okraji sluneční soustavy nachází další zeměkoule. Možná jsou jich tam celé stovky.
Na okraji sluneční soustavy za planetou Pluto se nachází podivný útvar zvaný Kuiperův pás. Tato oblast se přímo hemží zledovatělými nebeskými tělesy. Mohou nám poskytnout důležité informace o tom, jak vznikaly planety, ale také mohou být zdrojem života. Nejzajímavější je samotný okraj Kuiperova pásu, jehož vzdálenost od Slunce je asi padesátkrát větší než vzdálenost Země od Slunce. V tomto takzvaném "Kuiperově srázu" silně klesá počet astronomických těles. Zřejmě existuje možnost, že tyto vesmírné úlomky k sobě přitahuje nějaký mohutný objekt. Podobný názor má celá řada vědců. Planetární astronom Alan Stern z Jihozápadního výzkumného ústavu v coloradském Boulderu již mnoho let tvrdí, že v dané oblasti se může vyskytovat další velká planeta.
Konkrétnější údaje o její velikosti poskytli loni v listopadu Mario Melita z Londýnské a Adrian Brunini z Laplatské univerzity. Pomocí počítačových modelů oběžných drah blízkých objektů stanovili vlastnosti tělesa, které by mohlo Kuiperův sráz tvořit, a dospěli k závěru, že zjištěným údajům by pozoruhodně přesně odpovídala existence planety o velikosti Marsu nebo Země. Planeta X se tak opět octla na mapě. Hypotéza o existenci desáté planety sluneční soustavy způsobila rozruch naposledy v roce 1983, když se roznesla zpráva, že planetu X objevil infračervený astronomický satelit (IRAS). Přestože se později ukázalo, že se tato tvrzení nezakládají na pravdě, hypotéza přetrvává dodnes.
Základní myšlenka existence mnoha malých planetek za planetou Pluto není nijak nová. Poprvé s ní přišel v roce 1943 irský astronom Kenneth Edgeworth. Nizozemský astronom Gerard Kuiper dospěl o několik let později k témuž závěru. Jejich hlasy však zůstaly osamoceny až do osmdesátých let minulého století. Tehdy si planetární badatelé začali uvědomovat, že některé komety přilétají z oblasti, která není příliš vzdálená od planet Neptun a Pluto.
V roce 1992 objevili Dave Jewitt a Jane Luuová z havajské observatoře Mauna Kea první z předpokládaných těles. Bylo sice 10 tisíckrát méně jasné než Pluto a desetkrát menší, ale záhy se k němu začala přidávat další a další tělesa. Loni 4. listopadu již dosáhl počet známých objektů Kuiperova pásu sedmi set. Jde o pouhou špičku ledovce. Podle Jewitta se v oblasti nachází přibližně deset miliard objektů Kuiperova pásu (OKP), jejichž průměr přesahuje jeden kilometr. Od roku 2001 astronomové objevili již čtyři OKP s průměrem větším než tisíc kilometrů.
Nejvýznamnější objev ohlásili v říjnu 2002 astronomové Michel Brown a Chadwick Trujillo. Jejich planeta měří v průměru přes 1200 kilometrů, což je téměř polovina velikosti Pluta. Doba oběhu této planetky kolem Slunce je 288 let. Jde o největší těleso objevené ve sluneční soustavě od objevu Pluta. Planetka zatím dostala název Quaoar podle boha původních obyvatel oblasti Los Angeles. Existence Quaoaru naznačuje, že brzy mohou být nalezeny OKP, jejichž velikost se Plutu přinejmenším vyrovná. "Bylo by dost nepravděpodobné, kdyby se planeta Pluto ukázala jako jediný objekt v oblasti, který má průměr dva tisíce kilometrů a více. Za pár let můžeme mít Pluto II, Pluto III a další," říká Stern a dodává: "Ve sluneční soustavě se mnohem pravděpodobněji nachází nikoliv devět, ale devět set planet a všechny kromě osmi jsou právě v Kuiperově pásu."
Podle některých náznaků mohou nově objevené planety obsahovat prvky mimozemského života. Kuiperův pás je totiž bohatou zásobárnou látek potřebných pro život. Díky infračervené spektroskopii objevili astronomové na povrchu některých objektů zmrzlou vodu a uhlovodíky. Lze proto říci, že tam existují mnohem lepší podmínky pro život než na Marsu. Většina vody a organických sloučenin z celé sluneční soustavy se koncentrují právě v Kuiperově pásu. Tím samozřejmě ještě není řečeno, že tam existuje život, ale někdy v budoucnu se zdá jeho vznik téměř nezpochybnitelný.
Kromě toho, že Kuiperův pás a planeta Pluto představují klíč k odhalení původu života, mohou být také cenným zdrojem informací o vzniku planet. Družice IRAS v minulosti odhalila významné důkazy o vzniku planet ve velmi podobných oblastech jiných slunečních soustav. Šlo o prstence rozžhaveného prachu kolem několika malých hvězd. Tyto prstence vznikají při srážkách zledovatělých objektů podobných OKP. Pokud nám naše sluneční soustava může prozradit něco o vzniku planet, rozhodně to najdeme v Kuiperově pásu. Nejvíce vědeckých poznatků při studiu původu sluneční soustavy nabízí právě Pluto, protože tam utváření planety stále ještě probíhá.
Objev obřího tělesa, jakým je Quaoar, ale i pravděpodobná existence dalších podobných planet oživily diskusi o charakteru Pluta. Je to skutečně nefalšovaná planeta, nebo jde o velký zledovatělý kámen? Pluto měří v průměru pouhých 2320 kilometrů, což je pětina průměru zeměkoule. V roce 1978 bylo zjištěno, že kolem Pluta obíhá měsíc Charon, jehož průměr činí 1270 kilometrů. To Pluta ještě víc odlišuje od ostatních známých planet sluneční soustavy. Pluto s Charonem vytvářejí totiž jakési planetární dvojče, které ve sluneční soustavě nemá obdoby. Tato skutečnost vyvolává ostré diskuse o jeho charakteru. "V podstatě máte na vybranou," říká astronom Dave Jewitt. "Buďto je Pluto nejmenší a nejroztodivnější planetou s nejvychýlenější, nejnesoustředěnější a nejvzdálenější oběžnou drahou, nebo jde o největší známý, ale jinak zcela nezajímavý objekt Kuiperova pásu. Já volím druhou možnost." Někteří astronomové jsou naopak přesvědčeni, že Pluto se pohybuje ve stejném prostoru jako komety a jako kometa by se dal definovat. Na rozdíl od ostatních komet však nekřižuje oběžnou dráhu Země. Oficiální status Pluta stanovuje Mezinárodní astronomická unie, která zatím trvá na tom, že Pluto zůstává devátou planetou naší sluneční soustavy.
Podle Sterna by bylo třeba vypravit do Kuiperova pásu a k planetě Pluto sondu a podívat se na tuto oblast zblízka. On sám žádá NASA o tuto expedici již patnáct let. Na intenzivní nátlak veřejnosti NASA skutečně nedávno vypsala soutěž na finančně nenáročnou misi do Kuiperova pásu. Tak se zrodila vesmírná sonda New Horizons, jejíž start se plánuje na leden 2006. Více než rok po startu se sonda odrazí od gravitačního pole Jupitera a nabere rychlost, takže k Plutu doletí asi v červenci 2015. Prozkoumá atmosféru Pluta, zjistí její složení, teplotu a probíhající pochody. Podle některých náznaků dochází na Plutu ke globálnímu oteplování. Astronomové zjistili, že se za posledních čtrnáct let teplota na povrchu Pluta zvýšila asi o dva stupně Celsia. Důvody nikdo přesně nezná. Mohlo jít o sopečnou činnost na planetě nebo o působení Slunce. Infračervené přístroje sondy odhalí složení povrchu planety, o němž mají astronomové zatím jen nepřímé důkazy. Sonda prozkoumá také drobná tělesa na přivrácené straně Pluta a jeho měsíce Charona. Po návštěvě Pluta se sonda zaměří na tři další OKP. Konkrétně zatím nebyly stanoveny. Pozorování kráterů na povrchu těchto objektů by mělo prokázat, zda je nemohla vytvořit drobná tělesa vychýlená z dráhy nějakým mohutným vzdáleným světem, třeba právě tajemnou planetou "X". Největší překážkou mise nejsou technické potíže, ale peníze. Přes veškerou vědeckou přitažlivost projekt zatím nedostal definitivně zelenou. Přitom příležitost podívat se na planetu Pluto se rychle krátí. Pokud ke startu nedojde do roku 2008, nebude moci soda využít Jupiterova gravitačního pole. A než by mohla odstartovat další expedice, nacházela by se tato záhadná planeta tak daleko od Slunce, že by její atmosféra mohla zmrznout a astronomové by ztratili možnost detailně ji prozkoumat. Přitom vědci jsou přesvědčeni, že právě Pluto a Kuiperův pás svou pestrostí překonávají nejdivočejší sny astronomů.