Šamanismus za zvuku bubnů (1.)

Autor: Aicha <aicha.o@centrum.cz>, Téma: Šamanismus, Vydáno dne: 11. 05. 2004

Šamanismus je starý jako lidstvo samo. Existoval a vyvíjel se nezávisle na různých místech světa. Šamanské způsoby jsou si však ve všech koutech naší planety podobné. Jejich podstatným znakem je cestování mezi naší obvyklou realitou a jinými realitami.

Nejsem žádný odborník přes šamanismus, jen se tak rozhlížím a zkouším různé metody práce se svou intuicí a se svým vědomím. Jsem zatím na samém začátku. Jeden ze způsobů přechodu do jiné reality jsem si prožila za zvuku šamanských bubnů. Ráda se o něj podělím. Své vyprávění doplňuji o úryvky z knížky Michaela Harnera Tajemství šamanismu, která mi dodatečně leccos vysvětlila o tomto způsobu šamanské práce.

Šaman (vysloveno ša-maan) – je slovo z jazyka národa Tunguzů na Sibiři. Běžně ho používají antropologové, odvolávají-li se na lidi, jimž předtím říkali věštkyně, felčar, lékař, kouzelník, čaroděj. Šaman – muž nebo žena – na přání vstupuje do změněného stavu, aby navázal kontakt a využil obvykle ukrytou realitu s cílem získat vědomosti a moc, aby tak pomohl jiným lidem. Šaman má k dispozici alespoň jednoho ducha. Obvykle je jich však více. Od jiných čarodějníků a léčitelů se liší tím, že využívá stav vědomí, který lze nazvat extází.
                  (M. Harner: Tajemství šamanismu)

V čajovně to příjemně voní. Tentokrát nejen pro dobrou náladu, ale i pro očištění prostoru. Že by šalvěj? Prohlížím si lidi, kteří sem přišli „vydat se na cestu“. Cítím se s nimi dobře. Holt jsou asi stejná krevní skupina jako já, také pořád „na cestě“. Dnes večer nás čeká cesta šamanská.

Vydáme se na ni s Bubnovacím kruhem – partičkou mladých lidí, kteří nám budou na cestu bubnovat na šamanské bubny a zároveň nad námi budou držet stráž. Vlastně si od toho nic moc neslibuji. Myslím si, že do „dolního světa“ se hned tak někdo nedostane. Šamanem se přeci člověk může stát až po letech učení a nebo pod vlivem nějakého silného zážitku, třeba klinické smrti. Nic takového za sebou nemám. Umím ale být v kontaktu sama se sebou a odprostit se od okolního prostředí i od vlastních dotěrných myšlenek. Zkusím se tedy maximálně oddat zvuku bubnů a uvidím, co se bude dít.

Jsme vyzbrojeni radami od členů Bubnovacího kruhu. Na cestě se máme vyhýbat hmyzu a všemu znetvořenému a ohyzdnému, nic nedělat, jen pozorovat kde jsme a co se děje. Určili jsme si i časový úsek, po který budou bubeníci bubnovat a my cestovat. Po uplynutí této doby se ozve smluvený signál a my se vydáme zpět z dolního světa do světa naší obvyklé reality.Bubeníci nám zodpověděli otázky a rozptýlili naše obavy. Pro řadu lidí bylo určitě hodně důležité ujištění, že se nemusí dít vlastně vůbec nic a že i to je v pořádku.

Pro každou cestu je důležité stanovit si její cíl. Mým cílem je pro tentokrát samotné nalezení vchodu do dolního světa. Chci tímto vchodem projít, podívat se co je za ním a pak se vrátit.

Extatický nebo změněný stav vědomí a naučený postup, charakterizující šamanskou činnost, lze nazvat šamanským stavem vědomí (ŠSV). Ten obsahuje nejen trans nebo transcendentální stav poznání, ale také naučené poznání šamanských způsobů a přebrání zodpovědnosti v tomto změněném stavu. Toto poznání obsahuje šamanovo přesvědčení, že když je v ŠSV, musí mít jasně určenou misi. Do neobvyklé reality nevstupujeme kvůli hře, nýbrž s určitými cíli. Šaman je člověk, který musí v ŠSV udělat určitou práci. Musí tedy znát základní způsoby jejího provedení. Například chce-li z dolního světa dostat zvíře – ochránce pacientovy síly, musí vědět, jak se k němu dostat, vejít do něj, silné zvíře najít a úspěšně ho dopravit zpět.
                  (M. Harner: Tajemství šamanismu)

Hledám co nejpohodlnější polohu na ležení a snažím se uklidnit své myšlenky. Všechno se kolem mě zpomaluje a ztrácí na důležitosti. Chvíli mi trvá, než překonám nervozitu a přestanu mít potřebu dávat na všechno pozor. Konečně jsem sama se sebou. Začátek bubnování mě vyděsil. Je to strašně nahlas! Umím se do stavu, blízkému meditaci uvolnit v tichu, nebo při meditační hudbě, dokonce při tanci, nebo při milování, ale v tomhle rámusu, to snad ne! Doslova mě to ruší….možná to bude tím, že poslouchám. Zkusím na rámus zapomenout a raději začnu hledat ten vchod do dolního světa. Představuji si různá místa, jeskyně, díry, průchody, studánku. Každý obraz si chvilku nechávám před očima, ale žádný se mi nezdá být tím pravým. Zvuk bubnů už zdaleka není tak dotěrný. Prohlížím si skálu, která se mi odněkud ze vzpomínek nebo z fantazie vynořila najednou před oči. Je na ní řada zajímavých detailů. Kapičky vody stékají po lesklém černém kameni a já cítím, jak je studený. Na pár místech roste tráva a byliny. Mám chuť se té chladné tvrdé hmoty dotýkat. Rukama objevuji vchod do jeskyně. Jak to, že jsem si ho dřív nevšimla? Mám trošku strach jít dovnitř, ale zároveň mě to láká. Sotva pomyslím na to, že chci dovnitř, už jsem tam. Realita je tady opravdu jiná. Myšlenka a představa má obrovskou sílu. Jsem si jistá, že tohle je můj vchod.

Vevnitř je hustá tma. Nedá se říct, že jdu tou jeskyní dopředu. Rychlost, čas a prostor jsou tu jiné. Někdy se velmi zpomalím, skoro snad i couvám. Jako když jdete proti silnému větru. V další vteřině doslova prolétávám prostorem ve tmě tím směrem, o kterém si myslím, že vede dopředu. Vím, že stále ještě nejsem venku, cítím stěny tunelu kolem sebe, i když je nevidím. Jsou v něm zatáčky a jeho povrch se mění. Už to není skála, ale spíš hadice, nebo rukáv. Vypadá to jako dlouhý tunel, spojující dva kosmické objekty. Pomaličku se vlní ve vzduchoprázdnu.

Už začínám být tou monotónností a délkou tunelu trošku unavená, když najednou zkoprním. Přede mnou je kruhová membrána. Prstem do ní zatlačím. Je z velmi tlusté gumy. Nejsem schopná jí prorazit. Rozškrábávám ji nehty, buším do ní pěstí. Musím se přes ní dostat, jiná cesta dál nevede! Cítím se chycená v pasti. Zpátky se mi nechce a překážka přede mnou je nezdolatelná.

Je to pro mě velké překvapení – ta reálnost pocitů a prožitků. Skutečně jsem zoufalá, ale zároveň vím, že zoufalá je jen část mne samotné. Ta druhá část ví, že jsem jen na neobyčejně zvláštním výletě.

Zanechala jsem marných pokusů dostat se přes membránu násilím a jen tak tiše před ní sedím. Znovu ke mně přichází zvuk bubnů. Jenom ho poslouchám. Ta usilovná touha po průchodu přes membránu mě opouští, ztrácí na důležitosti.

Náhle se všechno mění jedinou myšlenkou. Představila jsem si pocit, že přejít přes tuto překážku můžu vlastně úplně snadno. Rázem se mění i má nálada. Prostě skrz ni projdu. Co je na tom tak těžkého? A tak jdu. Je to stejně lehké, jako ponořit ruku do vlažné vody. Chce se mi zpívat radostí.

Na druhé straně membrány je nádherný, živý svět. V úžasu na něj zírám. Jsou tu různá zvířata a hlavně spousta rostlin. Je to jako džungle po dešti. Na jednom stromě rostou rudé třešně. Dívám se na jejich červeň a vzápětí je ochutnávám. Jsou sladké, voňavé a šťavnaté. Další objekt, který upoutá mou pozornost je silný kmen stromu. Má vlhký povrch. Hladím ho rukama a pak se ho dotýkám celým tělem. Užívám si tu slast.

Dokončení příště