Těžko se vleču do postele a po nesmírně únavném dnu usínám. To, co přicház,í není spravedlivým spánkem a malou milosrdnou smrtí kutající v hlubinách říše podvědomí. Tělo těžkne a víčka se třepetají v dusném letním vzduchu. Podobá se to více bezvědomí. Náhle přichází první host z mnoha této zvláštní noci. Nekonečný zástup pavučinových sudiček. „ Kdo jsi ?“ ptám se té nejbližší. „Jsem tvá naděje, synku. Dlouho jsi mě vyhlížel“ Dívám se na tu podbízející se stařenu s úlisným úsměvem ve tváři. „Ne, netoužím po tvém daru. Neboť naděje zaslepuje oči přítomnosti a pohrdá Bohem v danou chvíli. Naděje mi nepomůže.“ Přichází druhá. „A kdo jsi ty?“. „Já jsem láska. Láska hory přenáší a nikdo ji neodmítá.“ „Ne, paní. O lásku nemůžeme žádat. Neboť láska, o které lidé mluví, je otrávena podmínečností. Je více majetkem než křišťálovým citem. Láska se nedá uchopit, je nekončícím pramenem vycházejícím zevnitř naší bytosti. Láska nemůže téct proti vlastnímu proudu a pramen se snadno zanese. Nedávej mi tento dar, neboť to, co svíráš v dlaních, není láska, kterou hledám.“
Třetí sudička s šibalským úsměvem praví :„Mě určitě neodmítneš. Já ti dávám úspěch a úspěch je slaďoučký jako med.“ Odmítám. „Úspěch se vždy přátelí s neúspěchem a je chtivým společníkem. Je kocábkou na rozbouřeném moři, nepřináší klid duši a nastavuje tisíce pokřivených zrcadel. Úspěch není pro mne. Odejdi a už se nevracej.“ Přichází další. „ Já ti nabízím ráj. Lidé chtějí dojít do ráje a být tak blízko Nejvyššímu. Ráj je nejcennější odměnou hledajícímu.“ Horečně se převaluji v přikrývkách. „Ráj, o kterém mluvíš, leží tak daleko a příliš mnoho lidí již bylo ochromeno na tomto světě. Příslib ráje je nejhorším obchodem s lidskou duší. Takový ráj není. To, co nabízíš, je velmi tvrdá droga, a každý, kdo ochutná, ochrne v nekonečném hledání spásy. Do ráje se nedá dostat kupčením, utrpením, smlouváním a voláním. Ráj leží od pradávných časů v našich rukou, neboť my jsme bohové tvořící vesmírné uspořádání. Tvůj dar je jedním z nejhorších.“
Přichází další. „Já ti daruji duchovní prohlédnutí a pravdivou cestu. Nezůstaneš bez odměny a dojdeš svého cíle.“ „Ne, již bylo napácháno příliš mnoho zla a ztraceno tolik času. Nelze prohlédnout s pomocí logiky a zdravého úsudku. Neboť jedna forma přechází ve formu jinou. Cesta možná zpočátku narovná naše potácivé kroky a odkloní pozornost z profánního světa a tam vše končí. Kam by měla vést tvá cesta? K nenávisti a hněvu k těm, kteří kráčí po odlišné cestě? Kolik zmařených životů bude zapotřebí, aby byly cesty navždy opuštěny. Tvůj dar je prokletím.“
Náhle se k lůžku přišourá seschlá stařena. „ Nenesu dar a jsem nenáviděna. Já jsem beznaděj, končící cesta. Nemám ti co nabídnout.“ „Ale já si vezmu tvé břímě. Protože právě beznaděj zastavuje splašený tok času a ničí fata morganu třepetající se před mým zrakem. Beznaděj je kmotrou nekonečné přítomnosti a vyskočením z vlaku nekončící fantazie zítřků.“Přichází další. „Já jsem bolest“. „Z tvých rukou také příjmu, drahá přítelkyně. Neboť bolest vyrůstá z radosti. A pokud je bolest poznána a pochopena, radost již není vzývána. Smícháním těchto dvou ingrediencí vykouzlíme blaženost. Tato blaženost je extází tvoření a esencí samotného života. Blaženost není pro vlastní hlavu uchopitelná. Vždy zde byla a je naší součástí.“
Bolest, radost, úspěch, přátelství, nenávist, nepochopení je recenzí vlastního filmu. Jsme přikováni k sedadlu výchovy, systému, podmíněnosti a tlaku. My promítáme nekončící, barevnou a skotačící smyčku. My zaměstnáváme soudce i pochlebovače ve vlastní hlavě. To, co se odehrává před našimi zraky, není skutečné. Plátno na začátku festivalu bylo prázdné. Točíme nové a nové snímky z nekončících reakcí na okolí. Jsme na něm závislí. Neumíme nereagovat, dožadujeme se důkazů naší vlastní jedinečnosti.
A přitom stačí tak málo, málo. Obrátit ten nesmyslný tok. Obrátit směr. Ne z venku dovnitř, zevnitř ven. My sami jsme úžasným vesmírem. Vím, že to bolí. Samota děsí a dav vypadá bezpečně. Ale, kdo to soudí? Kdo? Není jiného tajemství. Neboť vlastní existence je požehnaným darem. Jednoho dne se to stane. To, co bude plynout ven, bude nádherné. Staneme se bílým obláčkem. Vše jím proletí, nic nebude stát v cestě. Nebudeme se dožadovat jiné odměny, neboť sami budeme odměnou. Budeme vším, nekonečnou panenskou plání, oceánem zrozeném z ticha, procitnutým bohem. A vše bude vstřebáno, rozpuštěno a milováno.
Není to cesta, je to neviditelné vyzdvihování do nových krajin. Je to ne-cesta, ne-snažení, ne-uchopování. Zde končí vše. Tresty i odměny, naděje i zoufalství, bohatství i chudoba. Vše se stane malířskou paletou a vše bude přijato. Ať je výsledný obraz jakýkoli. Neboť každé dílo je pouhým odleskem na klidné hladině jezera. Potěší oči, jezero zůstane nedotčeno. Shovívavě se usmívající nad dováděním malých, lidských dětí. Nic nebylo přidáno ani odňato.
Je čas se vrátit domů.