Jednou jsem od přítele dostala mailík s nevyslovenou prosbou. Psal mimo jiné, jak by se ženou byli rádi, kdyby je někdo nafotil v různých erotických pozicích. Já to četla svému muži a on jen pobaveně koukal, jak rudnu a jsem plná rozpaků až pohoršení. Začali jsme to rozebírat a hledat kořeny pocitů, které se objevovaly. Náhle jsem uviděla ty dvě ženy v sobě, co spolu neustále bojují. Jedna vášnivá, přirozená, hravá, radostná, plná lásky k sobě i druhým, a druhá lehce prudérní, chladná, odtažitá, ublížená, kritizující, odstřižená od vlastního těla a sexuality, neustále s bičem v ruce nad sebou samou. Žádná z těch žen nemůže vyhrát. Lépe je potkat se, vzájemně se pochopit a spojit se.
Je nádherné uvidět ty dvě ženy v sobě. Je ohromující procítit do morku kostí, že všechen ten odpor k sexu je opravdu jen můj!! Léta a léta jsem nebyla schopna svůj odpor otevřeně identifikovat. S oblibou jsem jej oblékala do šatů zvaných "za to může můj partner, moje negativní zážitky v dětství, vnější okolnosti". Vím, že si vnější okolnosti přitahujeme svým myšlením a jednáním. Jsou vlastně darem, co nás ponouká k probuzení, k vědomému životu. Jenže je úplně jiné "kafe" upřímně a ze srdce přijmout, že všechny ty negativní zkušenosti a bolesti mého života si vytvářím, že mi pomáhají a vůbec mi nechtějí škodit. Musím citovat slova mé přítelkyně Jitky: "I ta bolest tam patří ... bolest z přijmutí, že je to naše. Ale pak ta úleva, já jsem to vytvořila, já to mohu zase změnit." Náhle jsem uviděla, že jsem tu kritizující ženu s bičem v ruce, s odporem k sexu, v hloubi duše zvráceně považovala za jaksi mravně čistou a hodnou obdivu. A hodně z toho ve mně přetrvává. Uvědomila jsem si v sobě hluboké vnitřní puzení okamžitě na krásné milování zapomenout, nějakým způsobem ten prožitek popřít. Našla jsem v sobě přesvědčení, že podlehnout vášni a radosti, znamená projevit slabost. Je to nečisté - nabízí se přímo: "je to hřích". Cítím v sobě odjakživa jakýsi nevyřešený spor s křesťanskou církví, ač jsem se aktivně nikdy s touto vírou nesetkala. Vnímám jen spojitost bez ostřejších obrysů. Zatím plně nerozumím. Uvědomila jsem si i další pocity, které mi brání prožívat milování svobodně, radostně a v plné míře ... např. přesvědčení, že sex ve formě potěšení je určen především pro muže, tudíž jsem se kdesi v hloubi cítila zneužitá a využitá. Zmínila jsem se v posledním článku na téma potěšení, že John Hawken mluvil o tom, jak hluboce je v naší společnosti zakořeněna víra, že ke štěstí lze dojít jen skrze utrpení. Utrpení je považováno za ctnost. Snad i proto je tak lákavé sklouznout do role oběti a z této pozice manipulovat ostatními. John mluvil, já jsem věděla, o čem mluví ... ale až dnes znám podoby těch dvou žen v sobě a mohu je pozvat k dlouhému rozhovoru. Vím, že si budou naslouchat a vím, že radostná, vášnivá a laskavá tu ublíženou, trpící, kritizující, chladnou ženu vyslechne, pohladí, ukonejší.
Během tantrického výcviku jsem se snažila dávat prostor té vášnivé ženě, hledající v životě přirozenost, hravost, radost, potěšení. Teď jsem pochopila, že bez dialogu s ženou plnou utrpení, kterou v sobě ukrývám, nezmůžu nic. Uvědomuji se, jakou cenu teď zpětně pro mne mají rozhovory, které jsme s Johnem a mezi sebou vedli. Byla to semínka pochopení, která začínám sklízet.
Jsem vděčná za setkání svých dvou vnitřních žen, že skončila hra na schovávanou. Léčení začalo.