Do jisté míry souhlasím s úvodem od redakce, kde je zmínka o vytrhování výroků z bible a používání jich v nevhodném kontextu nebo lépe řečeno v takovém, které zrovna autorovi vyhovuje. Osobně vnímám Kristovo mystérium jako něco natolik tajemného, co nelze tak lehce aplikovat vytržené z kontextu příběhů evangelia. Dlouho jsem ho nechápal, ale nedávno v kině při „Umučení Krista“ jsem poprvé celou bytostí procítil a prožil alespoň trochu velikost Kristovy oběti. Kdysi jsem hodně četl výklady Bible od Jiřího Vacka, ale něco mi tam časem začalo chybět. Cítil jsem, že se za tím vším skrývá ještě něco hlubšího.
Také mě velmi zarazilo, odkud Jiří Vacek bere tu odvahu hodnotit neutěšený stav hledajících – přesněji řečeno většiny hledajících. Snažil jsem se nalézt odpověď a možnou odpověď jsem nalezl v teorii eneagramu, u osobnostního typu 1. Citaci z knihy, která se tímto zabývá, najdete na konci mého příspěvku.
Asi nejvíc mě zarazila věta: „Autor si něco málo přečetl, skoro nic nepochopil, trochu meditoval a hle: již se cítí být oprávněn kritizovat stezku poznání…Zřejmě si však nedal práci, aby se hlouběji s tímto učením seznámil“. Docela jsem se zasmál na tím, odkud Jiří Vacek bere domněnky tohoto typu. Možná, že jsem měl asi připsat, že jsem přečetl zhruba čtvrtinu rozsáhlého díla Jiřího Vacka, meditoval 2-3 hodiny denně po tři roky, pravidelně jezdil na Morávku, s Ramanou Mahárišim, mému srdci blízkým, pobýval apod. Kdybych tyto zkušenosti neměl a zvlášť kdybych se nezmínil ve svých článcích o tom, jakého poznání jsem dosáhl, tak proti těmto domněnkám nemám jedinou výhradu. Škoda, Jiří Vacek si mě asi vzal jako obětního beránka, který je naprosto mimo a neví, o čem mluví. A aby se skrze toho beránka zase mohl rozhorlit nad neutěšeným stavem většiny hledajících.
Taky jsem ve svých článcích nekritizoval džňána jógu, ale to, jak je možné chápat ji špatně a dostat se do pěkné bryndy. To nijak nesnižuje velikost džňána jógy, pokud je chápána správně. Mé články nebyly o teorii, ale o praxi, o tom, jak to někdy vypadá v realitě hledačstva duchovního.
A že odstrašuji „maličké“? Rád bych se zeptal od koho? Jen jsem přednesl svůj názor a zkušenosti a dal jsem, tedy „těm všem maličkým“, jak je Jiří Vacek nazývá, svobodnou volbu. Svobodnou volbu vytvořit si vlastní názor, stát na vlastních nohou a možnost vidět věci také z jiného úhlu.
Nakonec bych rád ocitoval pár vybraných vět z reakce Jiřího Vacka:
„Myslí, že vše mohou a zmohou sami bez Boha a jsou přesvědčeni o své dokonalosti, neomylnosti a nepotřebě se měnit.“
„Duchovní pravdy jsou na prvém místě určeny k tomu, aby je každý používal na sebe a nikoli na druhé.“
„Takových kritiků přesvědčených o své pravdě je mnoho.“
„Jinou chybou je plný sud. Do něho se již nic nevejde. Říká se tomu také zatvrdlá mysl. Má pevné a neměnné názory, je nepřístupná jakékoli změně a pružnosti, a proto se nemůže ani vyvíjet k lepšímu.“
Možná, že se mýlím, možná také ne, kdo ví. Ale myslím si, že ať je to Jiří Vacek nebo každý další člověk, kdo tak soudí ostatní, měl by se nejdříve podívat do oka svého, zdali mu tam neleží nějaký ten trám.
Na závěr bych rád poděkoval Jiřímu Vackovi za všechno, co jsem s ním zažil. Jak to dobré na společných meditacích v Praze nebo na Morávce, tak i to, kdy mi zrcadlil svým chováním mé chování. V obou případech mě tak posunul o mnoho mil vpřed. Děkuji mu také za to, že díky němu jsem se mnohem rychleji rozpomenul na své božské Já, Já jsem. Když ale žák dospěje a vyroste, musí jít dál. Musí se postavit na vlastní nohy a jít svou vlastní cestou.
Na závěr uvádím citaci ze starší knihy Jiřího Vacka, která, myslím, stojí za přečtení. Po ní následuje citace z knihy o eneagramu od Richarda Rohra. Významy a možná sdělení ať si najde každý sám.
Závěr, že projev i neprojev jsou „plnoprávnými“ nedílnými součástmi Skutečnosti, potvrzují i známe buddhistické pravdy: „Tvary jsou prázdnota a prázdnota jsou tvary“ nebo „nirvána je samsáro a samsáro je nirvána“. Jedno nelze oddělit od druhého. Jsou ne-dva. Jen člověk ve svém omezeném pohledu poznání staví jedno nad druhé nebo druhé popírá. Jednou je pro něj jedinou Skutečností hmota, po druhé opět výhradně duch. Obojí je nevědomost. Jen rozdělujeme to, co nikdy rozděleno nebylo a stavíme proti sobě to, co proti sobě vpravdě ani stát nemůže. Dodejme jen, že buddhistická prázdnota je totéž co neprojev sat-čit a nikoliv nicota. Je stavem nejvyššího Bytí a nikoliv zániku.
Tak jako v praxi jsme tělem a současně ryzím vědomím, tak obdobně je Skutečnost vědomím i projevem a jedno neruší druhé. V nejvyšším pohledu vědomí proniká tvary a uvědomuje si oboje a jedno od druhého je neoddělitelné: Jsou ne-dva a tvoří harmonický celek, v němž jeden druhého nevylučuje, ale doplňuje. Je to jednota šivy a šakti , klidu a neustálé změny, projevu a neprojevu. Dokonce i říkat, že neprojev je základem projevu, je nesprávně, protože tím již stavíme neprojev výš, ale v ne-dvojnosti není nic výš, ani míň, ale vše si je rovno…
Končí stezka, náš duchovní vývoj tím, že poznáme a žijeme jednotu projevu a neprojevu? Patrně nikoliv. Stále ještě zbývá poznat například mechanismus tvoření, princip tvůrčí síly, tak abychom nebyli vydání napospas nahodilým vlivům, abychom mohli svobodně volit podmínky své existence. Jelikož mistrů, kteří tohoto stupně dosáhli, je velmi poskrovnu a spíše se jedná o legendy než o ověřená fakta, je možné, že další vývoj se neodehrává již na Zemi, že Země je jen třídou velké školy života, která se opouští, je-li s úspěchem absolvována, jen proto, aby se postoupilo do třídy další. …Jsou-li projev a neprojev rovnocenné a nedílné části Skutečnosti, pak jsou i oba věčné a není z čeho „vystoupit“ a ani to není možné. Je pouze možné naučit se žít božsky, a to v projevu i neprojevu. Projev je hrozný a utrpením jen tehdy, žijeme-li nebožsky, tedy bez vědomí neprojevu a bez poznání, že projev i neprojev je jedinou Skutečností, tedy asi jako uhlík je diamant a diamant je uhlík. Záleží jen na podmínkách a ty si určujeme sami a nikdo jiný. Neexistuje jiná iluze a jiná síla zahalující pravdu než ta, kterou sami naší nevědomostí vytváříme. Je-li samsáro nirvána, kam a z čeho utíkáme? A hlavně kdo utíká? Zdroj a příčina utrpení není v samsáru, ale v nás.
Jiří Vacek: Uzel vědomí, Věda sebe si vědomého vědomí, str. 53-64
Jedničky jsou idealisté, žene je hluboká touha po pravdě, spravedlnosti a mravním řádu. Jsou poctivé a fér a dokáží povzbudit i druhé, aby na sobě pracovali a překonali sami sebe. Často bývají nadány pro řídící a učitelské role a snaží se být ostatním dobrým příkladem. Je jím zatěžko akceptovat vlastní i cizí nedokonalosti. Jen když jsou zcela samy sebou, mohou se pomalu naučit být doma nedokonalé přítomnosti a důvěřovat v pozvolný růst dobra.
….Pastí , ze které musí být nevykoupené jedničky vysvobozeny je jejich nedůtklivost. Musí se učit přijímat sebe i druhé, místo aby nade vším a všemi vynášely soud. Musí se naučit vidět trám ve vlastním oku dříve, než se začnou obírat třískou v oku druhých, jež je jim okamžitě nápadná…Druzí se cítí být jimi neustále kritizování, a to i tehdy, když jednička neřekne jediné slovo. Lidé prostě tento proud negativní energie cítí. Při praxi duchovního se mi občas stalo: „ Já mám potíže se před tebou otevřít, protože mám strach, že mě tajně odsoudíš.“
…Kritická potence roztrpčenosti jedničky je příspěvkem pro každou společnost – ale není celou pravdou. Jestliže se svou zlostí přespříliš identifikuji a trucovitě trvám na tom, že jedině moje hledisko je správné, přestanou mě druzí jednou brát vážně.
…Jedničky se musí naučit, že není jenom jedna správná cesta, ale že do Říma vede mnoho cest. Proto musí se svou zlostí uzavřít přátelství a rozpoznat ji dřív, než zase o sobě a o druhých začnou vynášet rozsudek.
…K životním úkolům jedničky patří učit se zanechat také někdy povinností, pořádku a vylepšování světa a místo toho si hrát, slavit a užívat si života…Ovocem ducha jedničky je radostná pohoda…ačkoli to není z počátku jednoduché, musíme se my jedničky naučit klidu, abychom nedokonalost světa vnímaly (to pro nás není těžké) a přijaly (to je vlastně životním úkolem)…
…Zlost je kořenem hříchu jedničky…My jedničky se totiž za svou zlost stydíme. Náš hřích a to, čemu se vyhýbáme je jedno a totéž. Nechceme si připustit, že nás motivuje a pohání zlost a neumíme si přiznat před sebou ani před ostatními, že jsme agresivní. Také zlost je pro nás něco nedokonalého…Obranný mechanismus, který jedničky vyvíjejí, aby nemusely dát najevo svou zlobu, je kontrola reakce…Skutečnost, že si neumíme svou agresi přiznat, v nás někdy vyvolává nepředstavitelný tlak. Dokážeme být jako pochodující parní kotel…
Rohr, Ebert: Eneargam – devět tváří duše, Synergie Praha 1997.