Jeskyně (1.)

Článek z Bohyně, doplněný o háčky a čárky. Je zároveň upozorněním, že vzniká nová podoba stránek Bohyně na bohyne.mysteria.cz, tentokrát plně v češtině, včetně diakritiky. Až budou na tyto stránky přeneseny všechny původní články, bude na novou Bohyni přesměrována i původní adresa www.bohyne.com.

Skutečný příběh

Hana Evansova

Jeskyně 99ti světců, Azogires, Kréta
Jeden z vnitřních půchodů ve tvaru Yoni

Skupina tiše schází dolů po hrbolaté skalní stezce, sálající teplo nashromážděné za žhavého krétského dne. Každý je zahloubaný do vlastních vnitřních procesů, vhledů, bojů či ticha. Mé srdce rozrušeně tepe. Teď, po ukončení asi sedmého mytického sestupu do hloubi tajemné jeskyně, konečně cítím tu skálopevnou jistotu: Ano - vrátím se sem sama.

O den a čtvrt později.

Chvatně si dobaluji poslední věci do batůžku. Spacák? Mám. Karimatku? Taky. Něco jídla, co když si budu potřebovat dobít energii, vodu, baterku - bože, baterku!!! To je to nejdůležitější! Do ní náhradní baterie, mám, dál toaleťák, nůž - ten se může hodit hned na pár věci, pár svíček, sirky, stříbrné náušnice, náhrdelník a prsteny.

Nahoře na terase dozrávají baculaté trsy vína - jdu si ho něco málo natrhat, je to jídlo i nápoj v jednom. Když Hilary na její otázku, co hledám v kuchyni, odpovím, že si balím nějaké jídlo na svůj pobyt v jeskyni, navrhne, abych si s sebou vzala šťavnaté broskve, měkké banány, voňavé avokádo - a mě to najednou dojde! Představa luxusních kousků ovoce se spojí se vzpomínkami na několik předchozích návštěv této posvátné krétské jeskyně, kde jsem se v meditaci nikdy nedokázala vyhnout vizím dávného podzemního chrámu zlatého, smyslného a hojností překypujícího věku. V těchto vizích jsem se v různých podobách a různými způsoby setkávala s obyvateli tohoto chrámu, jimiž byly především krásné ženy, oděné jen spoře do uvolněných rouch z drahých látek, ženy ležící rozkošnicky na lehátcích či podlaze chrámu, pokryté měkkými kožešinami, mezi nimi ležérně rozmístěné zlaté mísy štědrých rozměrů s krétským ovocem, někde se šperky a drahokamy. Ženy se nechávaly mazlivě obtáčet těly velkých skvrnitých hadů, kteří se líně plazili mezi touto smyslnou změtí těl, kožešin a dlouhých, zářivé černých kudrnatých vlasů. Chrámem se nesla těžká a dráždivá vůně kadidla, jehož dým spirálovitě obtáčel sloupy a jeho rozplývající se tvary hypnotizovaly k sebezapomnění. Kněžky. Kněžky Bohyně. Kněžky Velké Matky, Potnii.

Jdu navštívit moje přítelkyně kněžky! Konečně si začínám vzpomínat, co je mým úkolem, co je mým posláním tohoto momentu, co je to, co mě už tak dlouho volá do jeskyně, co je to, co mnou nespokojeně cloumá po každém skupinovém výletu, co ve mně nenaplněně volá: Ale Ty musíš jít sama a prožít si svůj osobní příběh!!!

Volají mě moje přítelkyně. Musím jít a dnes v noci s nimi budu tančit.

Je tma. Musí se pomalu chýlit k předpůlnoci. Seběhnu dolů do našeho suterénního bytečku, už mi vážně zbývá jenom to celé doposbírat a - v tu ránu jakoby mě švihli březovým proutkem! Adrenalin se mi nahrnul do hlavy, jak kolem mne začalo poletovat cosi malého, svižného a černého, něco, co vysílalo neslyšně a přece naléhající vibrace. Netopýr! Ladně klouzala - bylo mi jasné, že je to "ona" - otevřenými dveřmi z místnosti do místnosti, asi ve výšce mého pasu, ve velkých osmičkách. Ta část mě, která funguje na automatickém pilotu, se hned jala úkolu, jak ji úspěšně z bytu vyhnat zase ven otevřeným oknem, kterým se sem musela dostat. Ale v té malé létající hromádce černého sametu je tak velká životní síla, že střet s ní ve mně vzbudí respekt a jakýsi primitivní strach či rozrušení, a já vybíhám opět že dveří a volám si na pomoc Hilary, aby hned přišla dolů. "Pojď, pojď, honem, musím Ti něco ukázat!!"

Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu. V tom momentě, kdy Hilarka konečně vchází do dveří bytu, jenom já, která stojím na rozmezí dvou pokojů, vidím, jak netopýr vylétá z vedlejší místnosti otevřeným oknem zpátky do tmy a nenávratna. Byla tady vůbec??? Zdálo se mi to všechno? Pulzující krev v mém těle se však zamlčet nedá. "Slyším Té, sestřičko", něco ve mne se doširoka usmívá. Slyším Tě, slyším Tvé "Pojď, pojď, čekáme na Tebe, setřičko, na co čekáš?". Malá něžná netopýrko, kterou jsem už tolikrát v jeskyni viděla i cítila závany Tvojich hebkých křídel, Ty, která jsi trpělivě nechala pohlížet i mého malého syna na svoje tělíčko visící mezi krápníky hlavou dolů a ve svitu baterku snášela jeho údivné šeptání. Jsi průvodkyně, rádkyně i zasvěcovatelka, a svým myším kožíškem třídíš ty, kteří pátrají po poznání, na ty, kteří nedokáží vidět pod jeho povrch a na ty, kteří rozeznávají Tvoji velikost v tom nenápadném a někdy strach nahánějícím přestrojení. Jsem poctěna Tvoji navštěvou a rozumím jejímu poselství.

"Nasedat!"

Hilarka kličkuje s pronajmutym bílým fiatem po horské cestě, která se jako had vine cik cak vzhůru. Ještě nikdy nebyla tahle cesta tak plná zajíců jako dnes v noci. Taky oni kličkují před našimi ztlumenými reflektory, vystřelují z bodlinatých houštin po stranách a po pár zmatených skocích zase mizí mezi pokroucenými olivovníky. Filozofujeme spolu nad symbolikou zajíce. Hilly nenapadá nic lepšího než slovo "strach". To se mi nechce líbit. Teprve po měsících se mi ulevuje, když zjistím, že zajíc patří mezi posvátná zvířata keltské Bohyně a má spojitost s Měsícem. Stejně si tam Hilarka projektuje jenom svůj vlastní strach. Později mi řekne, že poté, co mě o půlnoci samotnou zanechá na vrcholku hory, sjíždí po kamenité cestě zpátky dolů k vesnici a vybavuje se jí příběh, kdy v podobné jeskyni, kde dnes v noci budu spát já, zanechali jinou ženu, snad turistku, jen aby ji pak ráno našli mrtvou s vlasy zbělanými a postavenými do pozoru hrůzou. Její pousmání se nad touto historkou je lehce nejisté.

Jsme nahoře. Tohle místo jsem bez měsíčního svitu ještě nepoznala. Mávám své přítelkyni a bílý fiat mizí ve stínech noci.

Vnější halas odezněl - nervozitu zakrývající vtipkování s Hil, bručení auta, nadšeně rozrušené hlasy v mě hlavě. Stojím o samotě v temné noci jen pár desítek metrů pod vrcholkem hory, na němž někde proti temnému horizontu tuším siluetu kříže, vztyčeného na počest jeskyně, která je posledních několik století také křesťanskou svatyní. Jeskyně 99ti Světců.

Její příběh nám vyprávěl syn i otec i děd z rodiny našich krétských domácích, od nichž máme pronajatý hotýlek v horské vesničce mezi tisíciletými olivovníky. A tak jsme jej i my předávali naším přátelům, kteří týden co týden přijížděli na "tantrickou dovolenou" a vydali se s námi na večerní sestup do jeskyně, který se tak stal až téměř vnitřní šamanskou cestou.

Tak jako teď já, i naše skupina se vždy sesedla na prašné přirozené terase, hleděla dolů do stmívajícího se údolí, údolí míru, jak se tu zasvěcenými nazývá a naslouchala:

" Ve 12. století sem připutovala skupina 99ti svatých mužů, kteří cestovali po celé Malé Asii a hlásali Kristovo učení. Legenda říká, že stým svatým otcem byl Ježíš Kristus. Přišli do těchto zapomenutých končin proto, aby tu v klidu strávili zbytek života jako mniši v místní rozsáhlé jeskyni. Vůdcem otců byl John, který však žil o samotě v jiném lesním úkrytu a byl tak srostlý s divokou přírodou, že sám vypadal, zarostlý a oděný do kožešin, jako zvíře. Proto jej také jednoho dne lovec omylem zastřelil. Jak sv. John padl, začalo postupně, na kterémkoliv místě se zrovna nacházeli, umírat z přirozených příčin všech zbývajících 98 mnichů, a tak se naplnil slib, který si dali, že zemře-li jeden z nich, spolu s ním opustí tento svět i celá skupina. (Skupinová karma, kolektivní vědomí?). Pro tento zvláštní úkaz byli nakonec prohlášení světci. Legenda také říká, že v tajném, izolovaném jeskynním prostoru těchto 99 Světců dodnes sedí u kulatého stolu".

Křesťanská atmosféra je na jeskyni silně podepsána, před jejím vchodem je kovový stolek s vbudovanou pokladničkou na milodary a za příspěvek si můžete vzít tenounkou voskovici a zapálit ji na jednom ze dvou plechových svatostánků umístěných s ikonami a zrezivělými kadidelnicemi uvnitř jeskyně. Oltářní obraz zaplněný 99ti strohými, přísnými a vyhublými tvářemi Otců, malovaný ikonografickým stylem tak typickým pro řeckou ortodoxní církev, je jednou za rok středem pozornosti davů, které sem putují o Velikonocích, aby vzdali čest své víře. Údolím se rozléhají knězovy litanie, halekané do megafonu a stovky rodin v nejsvátečnějším oblečení navštíví napřed místní kostelík a opuštěný klášter, pak začnou rozvážným krokem stoupat po vinuté skalní stezce.

Kolik z těchto bohabojných lidí dobré víry asi ocení vrásčité tělo jeskyně, které je jejich chrámem? Jestlipak se dotknou "slziček Panny Marie", kapek zemitě chutnající vody, která stéká mezi puklinami po stěnách jeskyně, aby se s ní pokřižovali? (Ale protože o řecké ortodoxní církvi nevím do detailů, možná se nekřižují...). Jenom mě zajímá, zda i oni pociťují posvátnou úctu z toho, že je skalní masiv vpouští do svých intimních záhybů, dovoluje jim sestoupit úzkým bezdechým tunelem až do těsné komůrky, kde je dost místa jen pro jediné dítě, či v případě velké lásky pro dvojčata, aby se mohli dotknout čisté a léčivé vody malé studánky, vody života, na jejím konci?

Kéž by.

Kdybych svátost jeskyně viděla pouze v jejím křesťanském odkazu, zůstávala bych slepá nejen k očividné skutečnosti, která odhaluje fyzickou podobnost jeskyně s vnitřními prostory ženského pohlaví a lůna, ale i k historicky zanamenané skutečnosti, pojící se k lokalitě Kréty (právě tak jako téměř všude jinde na světě). První zmínky o obyvatelích Kréty hovoří o 6000 lety př. n. l. a jeskynních lidech. Archeologické nálezy z doby přinejmenším následujících 3000 let nám podávají obraz o vyvíjející se matriarchatní společnosti, která obhospodařovala zemi a uctívala Matku Bohyni, jejímž původním chrámem byly právě jeskyně. Později se začínají budovat svatyně a dokonce známé Minojské chrámy, nicméně jeskyně zůstávají místem uctívání proto, že jsou samotným intimním tělem Bohyně, Matky Země a místem spojení se s ní a zasvěcení.

A já teď slyším Její volání. Ale jeskyně je Lůno i Hrob. Prožila si ve své historii obě tyto přirozeně role, např. jako úkryt za turecké okupace, kdy viděla mnohé mrtvé ve svých útrobách. Nebožtík je zabalen do posmrtného roucha a vložen do tmavého hrobu. Vše, co kdy mělo formu a tvář, se rozpouští a vaří v bezhmotě čarovného kotle. Ty samé suroviny, které jsme do kotle vložili, očištěním a sublimaci a kuchyňskými procesy začínají nabývat novou formu, nové vtělení - a temný transformační prostor hrobky se s úsvitem začíná pomalu přeměňovat v teplé a pulsující mateřské lůno, kde naše duše objevuje své křehké, čerstvoučké tělo a nám se otvírá nová existence.

Lůno i hrob, naděje a radost i pohlédnutí mým strachům do tváře. Obojí mě čeká této noci. Zachvěju se. Větřík zavane a chraplavě zašustí poli bodláčí, jejichž stíny mě obklopují. Nad hlavou se mi mihne téměř nehmotný netopýr. Houkání dvojice divokých holubů se ozývá z nedalekého ústí propasti, která střeží vchod do jeskyně. Cítím, jak se mi prodlužují uši, vytahují se do výšky a zašpičaťuji se. I moje oči se protahují a sklouzávají více do stran mého obličeje. Ježí se mi srst v očekávání a ostražitosti. Začínám opatrně našlapovat tlapkami po posledním úseku skalní stezky. A ač se nacházím ve stavu mezi zvířetem a lidskou bytosti, to lidské ve mně ještě pociťuje strach. Začnu Ji vzývat na svou ochranu před nástrahami noci:

Mother I feel you under my feet,
Mother I hear your heartbeat.

Tak já jdu...