Zlá a dobrá existence

Autor: Hejzl Honza <hejzl@marconi.ttc.cz>, Téma: Tajemno, Zdroj: Honza, Vydáno dne: 11. 09. 2004

Při čtení zdejších článků ohledně jógy jsem nemohl nepomyslet na poměrně zřetelný, ale málokdy vnímaný rozpor mezi duchovními naukami. Jóga, buddhismus, džinismus apod., obecně všechny tyto nauky vnímají celý svět jako „za trest“ a bytí v něm jako jedno velké utrpení. Šamanismus, okultismus nebo taoismus naopak vnímají život jako veliké štěstí a dar.

…meditace je často hledáním matky. A Buddha přece ztratil matku při porodu. Není divu, že svět je pro něj jen utrpení.

Docházíme k zajímavému fenoménu. V historii jsou dva proudy mystických názorů na svět. Jeden uvádí, že ona „likvidace ega“ změní svět v tom smyslu, že s ním budeme v souladu a bude nám připadat jako veliké štěstí být naživu. Druhý směr tvrdí, že „likvidace ega“ způsobí „vyvanutí“ a když to půjde, rozklad těla na světlo apod. Teď je na nás, co nám připadá více jako útěk.

Pokud náš svět existuje čistě jako produkt našeho vědomí, končí tato pravda u naprosto nečekaných interakcí – když mě někdo šlehne lahví zezadu do hlavy, težko byl stvořen mnou samým a jedná čistě nezávisle na mém vědomém světě (existuje tu pak další neznámá veličina, která ve svém konání vidí smysl). Už samotná logika existence světa je zajímavá. Pokud tu něco je a je to tu tak dlouho, patrně to sice nemusí mít nějaký smysl, ale musí to mít cíl. Pokud se modlíme k Bohu, milujeme ho a chceme s ním splynout, nemůžeme ho na straně druhé podvědomě zrazovat svou nespokojeností s faktem, že nás stvořil.

Když se podíváte na prakticky neměnné civilizace sžité s přírodou, nenajdete nic jako nenávist ke světu, názory, že je to tady utrpení apod. Všechno jim přijde svaté a taky tak jednají. Pracují a žijí pro celek – jejich ego je takové, jaké by mělo být – a je to tu pro ně ráj.

Na druhé straně pocit, že je tu vše utrpení, vzniká vždy v civilizacích se rozvíjejících – tzn. lpících na určitých nepřirozených hodnotách.

Kupříkladu je znám případ, kdy se část původního obyvatelstva v Austrálii rozhodla i to málo, co vynalezla (vrhač oštěpů, bumerang atp.) odložit a „vrátit se na stromy“. Prostě pro ně byl svět rájem a vynálezy brali jako cestu z ráje ven.

Nedávno tu byl článek o realizaci a jejím rozdílu od osvícení. Byl naprosto kvalitně a objektivně napsán. Problém lidí, kteří se dají na konkrétní cestu je ten, že si na ní začínají zvykat, žíjí podle ní, žíjí podle konkrétního paradigmatu, konstruktu. Ale zasvěcenci historie vlastně často zatajují jeden základní fakt – jakýkoliv konstrukt, který si vytváříme, tedy i souhlas nebo nesouhlas s nějakým systémem, je vlastně jen připoutání a je třeba ho rozložit a zadupat. Proto se Zen ve vrcholné formě obrací k tomu, že vlastně není nutné dělat „NIC“.

On má v jistém smyslu pravdu – a sice v tom, že lpění na nějakém způsobu cesty je v cíli nemyslitelné – proto je důležité jen žít plně a bděle. Potom se člověk stává mocným – protože nelpí na jakémkoliv konstruktu a naprosto čemukoliv se přizpůsobí. Nic mu nevadí, nic ho netrápí – nelpí. A to je to „království nebeské“.

Domorodé národy nepotřebovaly cokoliv specifického pěstovat, kromě prostého plného života v daném prostředí a velké úcty k němu – a svět pro ně byl rájem.

Proč asi 90% veškeré populace žije naprosto konzumně??? Zkuste jim říci, že je svět utrpení a vysmějou se vám. Oni jsou na světě více spokojení, než nespokojení. A to je ta potíž. Lidé nikdy nemohou dojít cíle ve smyslu stylu duchovního života jakýmsi „kolektivním přesvědčením“, že je tu vše utrpení. Mohou se do světa maximálně zamilovat a žít s ním v interakci.

Moderní hermetismus vidí ve vývoji lidstva naprosto zřejmý smysl. Člověk musí těmito fázemi techniky, lpění na pohodlí atd. projít, aby zjistil, kdo skutečně je a co potřebuje. Tvrdí, že v současné době se rodí, zatím pouze rodí, Pravý Člověk – tento pojem je znám i ve staré Číně. Musíme nějakou dobu existovat v perverzním světě a poznávat, že původní vynálezy a vymoženosti nepřinášejí takové uspokojení, jaké by měly. Jen tak se naučíme, jak je opustit.

Pokud budete hovořit s někým, kdo prošel šamanskými rituály, experienciálními terapiemi (floating, smyslová deprivace apod.) a proces celý dokončil, v naprosté věčině bude na světě za jakýchkoliv okolností šťastný. Staré mystérium vztahu zrození – smrt je naprosto zásadní v poznání smyslu vlastní existence. Při všech dramatických zkušenostních rituálech, kdy dochází ke změněnému stavu vědomí a člověk vnitřně plně prožije vlastní smrt, má po návratu do normálu naprosto jiný a pozitivnější náhled na celou existenci.

Na závěr snad jen jednu zásadní poznámku. Pro „koho“ je svět utrpení? Kdo trpí? Logicky někdo nebo něco, čemu se jeho stav nelíbí, nebaví ho, chtěl by lepší :o) A máme tu tři krásné definice ega. Ego jedná. A ego se chce mít neustále lépe. Pokud je ego v jednotě, celistvosti se světem – v taoistickém wu wej – nemá potřebu trpět či chtít a lačně vzhlížet po „světlém zítřku“, který nikdy nepřijde.