Opička nás vede. Je to čerstvé, nové, vzrušující a akční. Opička miluje nové hračky a nakonec souhlasí i s tím, že je potřeba opičku zničit, bojovat s ní. Opička souhlasí, ona nás totiž "nebere vážně".
To rozhodnutí je mnohem, mnohem "drsnější", než si dokážeme představit. V té "vysněné říši" ztrácíte naprosto vše. Ztratíte rodiče, děti, přítelkyně, přítele. Ztratíte cíle, motivace, sebevědomí, sebedůvěru. Ztratíte smysl, i smysl samotného života. Nikdy již nebudete pochopeni. Stanete se v tomto známém světě sirotky. Vaše konání bude přetvářkou, budete tajit svůj skutečný stav. Slova jako rodina, povinnost, čest, charakter, ctnost, důležitost, uznání, pro vás pozbudou významu. Neuvidíte oslavy narozenin, vánoc a Nového roku. Život se stane jednotvárným, bez zábavy a vzrušení. Nic nezůstane.
Kdo to všechno říká a má naprostou pravdu ? Ano, opička. Je to pohled opičky. To co "získáváte" je stav něčeho ( blaženosti ), který je mimo chápání. Opička je s úsměvem tolerována a stane pouhopouhým poskokem bez nároku na odměnu a pochvalu. Opička vám umožní velmi dobře fungovat ve starém prostředí. Opička bude chodit do práce, povídat si s lidmi, vydělávat peníze. Ale bude nesmírně oslabená, bude zotročená, trpěna.
Mnoho lidí se mně ptá na různé otázky. "Oni" se neptají, ptají se jejich opičky. V drtivé většině jim odpovídá má opička, odpovídá jazykem, kterému opičky rozumí. Mě to "nezajímá". Neúčastním se tohoto rozhovoru. Vím, že je to jejich prostředí a práce. Nebráním jim.
Proto je nesmírně obtížné vysvětlovat opičím jazykem stav na druhé straně. Proto i slova, která jsou napsána, působí nepřesně a kostrbatě. Jediné "skutečné" předávání přechází beze slov. Není potřeba mluvit. Mnoho mých přátel "naslouchá" velmi pozorně tomuto neverbálnímu rozhovoru. Vnímají energii ukrytou v řádcích a sami mě žádají, abych při setkání nemluvil. Jak rád je poslechnu, nemusím bavit opičku.
Všechna svatá písma jsou napsány opičím jazykem. Napsali je opičky. Pro opičí říši a opičí vnímání. Jsou naprosto k ničemu. A lidé, kteří zařízli své miláčky je stejně nenapsali. Věděli příliš dobře, že by napáchali obrovské škody. A tak to udělali jejich učedníci a vydávali to za jejich dílo. A tím umístili praktikující do doby ledové bez možnosti dalšího pohybu.
Pokrok je opičí záležitostí. Poznání také. Pochopení, dosahování, růst, to samé. Proto jsem mluvil o volbě. Být opičkou, nebo živou bytostí. Neexistuje jiná varianta, odstín nebo kompromis. Opička nezmizí, protože by jste se nedokázali postarat o své živobytí. I Buddha ji používal. V omezené míře. Když se oblékal, kráčel se svou žebráckou miskou, ulehal ke spánku. Nesmírně pečlivě ji hlídal a proto byl tak opatrný při vlastním hovoru. K lidem, kteří tápali, promlouval vlastní opičkou. A "věřím", že mu to působilo bolest. Bolest z neschopnosti předání prožitku, bolest z nepochopení a určité bezmocnosti.
Na samém začátku, pokud se "odhodláte" promlouvat k lidem, musíte používat svého miláčka. Jinak vám nikdo nebude rozumět. Jinak byste mlčeli, neboť slova jsou tupá a hloupá. Ovšem, slova přece jenom něco můžou. Můžou vyvolávat pocity, tušení, chvění. Ano, mohou dávat naději. Dál ovšem musíte sami a s opicí to nikdy nedokážete. Zůstanete viset v džungli. V té džungli, kde slova, cíle, motivace dávají smysl. Kde existuje dav, sounáležitost, techniky, učení. Mimo džungli, v široširé prázdné planině zalité sluncem již nic není. A opice nemají tuto prázdnotu rády, bojí se ji. Protože v této prázdnotě mizí, umírají a nejsou již nadále k potřebě.