Každý člověk se občas pozastavuje nad vším tím shonem, vlastní prací a ptá se: "Jaký to má smysl?" Asi nikdo nenajde opravdu přesvědčivou odpověď, přesto pokračuje dál, studuje, pracuje, vychovává děti, něco buduje a nechce vidět, že vše co vytvoří jednou zanikne. Jaký smysl má život tvora, bytosti ve hmotném těle?
V Bhagavadgítě, verš 2.16., se praví : "Neskutečné nikdy není stálé, není nestálost pro skutečné. Oboje však vidí jen ten, kdo poznal celou pravdu." Jinými slovy řečeno : Cokoli se může změnit není skutečné; skutečné je to, co se nikdy změnit nemůže.
Vše co prožíváme ve svém životě se neustále mění, něco rychle, něco pomalu, ale vše se neustále proměňuje. Něco vzniká a začíná svou existenci, něco jiného zaniká a uvolňuje místo novému. Náš život pomalu a jistě plyne v mezích, které jsme dostali a které nejsme schopni změnit. Přicházíme na tento svět vyrůstáme, stárneme a když uplyne vymezený čas tak odcházíme. Někdo odchází osamocen a je zapomenut brzy, někdo je zanechá v mysli lidí stopu na roky, staletí a jen výjimečně se stane, že jeho památka přetrvá tisíce let. Co bylo před deseti tisíci lety, to nikdo neví, kromě několika matných legend nemáme o životě tehdejších lidí žádnou zmínku.
Jaký smysl mělo setrvávání tehdejších lidí, jaký smysl má naše existence? Z pohledu nekonečného a věčného vesmíru jsme zanedbatelné tečky na stejně zanedbatelné planetě. Za milion let bude Země stejně lhostejně kroužit kolem Slunce a na jejím povrchu budou patrně sídlit lidé a ti nebudou mít žádné tušení o všech našich světoborných názorech a činech. Možná bude jen jedna další legenda o tom, jaký hrozný konec mělo jakési démonské království, kde si nikdo ničeho a nikoho nevážil, kde zanikla pokora a z lásky se stala poživačná touha.
Takže, když vše zanikne, kde je to skutečné, co se nemění a změnit nemůže? Je tady něco takového? A pokud ano, k čemu je to mně? A k čemu jsem já, když to skutečné nemohu ovlivnit?
Ona pravá skutečnost má dva základní projevy - prostor a vědomí. Začněme mnohem představitelnějším prostorem. Prostor ve vesmíru je nekonečný a převážně prázdný. Je to NIC, které obsahuje vše. Každá část prostoru může obsahovat hmotu a přenášet energii. Hmota ani energie však prostor ovlivnit nemohou, prostě ho opustí a prostor zůstane jednak jejich předchozí existencí nepoznamenán a zároveň otevřen další hmotě a energii.
Vědomí je schopnost uvědomit si vlastní existenci. Je stejně nepředstavitelné jako nekonečný prostor. Projevem vědomí je lidská mysl. Lidská mysl je nástroj vědomí, který ze smyslových vjemů, paměti, pomocí rozlišování a inteligence sestavuje obraz těla a okolního světa bytosti. Nekonečný prostor je ve vědomí pouze myšlenkou, částí obrazu. Tento obraz světa na plátně mysli je spojnicí mezi objektivním, hmotným a projeveným světem a neprojeveným a nehmotným vědomím. Ve spánku však obraz světa mizí a objevuje se obraz světa snového, nezávislý na smyslových vjemech. Ve spánku je obraz snový stejně skutečný jako obraz světa ve stavu bdělém. Oba obrazy složené z myšlenek jsou velice proměnlivé, a proto jsou dle výše uvedené definice neskutečné a velice podobné projevům hmotným a energetickým v prostoru.
Nyní se dostáváme ke smyslu života. Smysl života každé bytosti je poznávat způsob tvorby obrazu světa a zákony mysli, které obraz nejen tvoří, ale dávají mu různé kvality. Pouze dokonalé poznání fungování mysli a tvorby obrazu světa přináší vysvobození. Během svého života všichni tvorové získávají mnohé zkušenosti, které postupně vedou k prohloubení tohoto poznání. Každá bytost prožívá přesně to, co potřebuje a tak získává zkušenosti, které ji chybí. Pokud některá bytost trpí, je to proto, že musí trpět a mít tuto zkušenost, pokud jiná bytost někomu ubližuje, je to zejména proto, že nemá zkušenost bytosti trpící. Vše co se odehrává v projeveném světě má své zákony a zastávat se trpící bytosti nebo bojovat proti bytosti ubližující je pro všechny zúčastněné jen další potřebná zkušenost. Každá emoce, každá touha, každá připoutanost k hledisku a závislost na obrazu světa je projev nevědomosti, zároveň však další zkušeností vedoucí ke konečnému osvobození.
Mysl je jako labyrint a všechny pokusy nalézt jeho smysl v jeho chodbách jsou blouděním. Pouze pečlivé, podrobné a velice přesné mapování celého labyrintu nám může pomoci z něj odejít. K tomu je však nutná víra ve svobodu a odhodlání tuto práci podstoupit. Kdo má již v sobě pokoru, ten najde tuto sílu, sehne se začne pracovat. Kdo je pyšný a svéhlavý, ten bude bloudit a narážet do zdí tak dlouho, dokud mu nedojde, že tato cesta ke svobodě nevede. Cesta ke svobodě je poznání, že jde o labyrint, poznání labyrintu a uvědomění si sebe uprostřed labyrintu.
Běžný pohled nevědomého člověka je: "Já jsem člověk, vše co mám jsem si sám zasloužil a vytvořil." Moudrý člověk vidí své tělo jako součást společnosti, součást přírody, neschopnou samostatné existence a závislou na mnoha příznivých podmínkách. Navíc si uvědomuje, že toto vše je jen obraz vytvořený v jeho mysli. Skutečně moudrý člověk poznává svou mysl dříve, než se začne zabývat tím, co mysl zobrazuje. Tak se pomalu blíží ke skutečnému naplnění své existence, k objevení svého pravého univerzálního Já, k věčnému a k neměnnému. Více viz kniha Svět mysli