Když se mně zeptá katolík, muslim, hinduista, zda věřím v Boha, skutečně nevím, co odpovědět. Na co se ptá ? Jakého Boha má na mysli? Vždyť každé náboženství má svého Boha.
Musí mít. Jinak by nebylo možné tak snadno a bez vyčítek připravit o život příslušníka jiné církve. Pokud by byl Bůh jen jeden, nemohli bychom vzít jeho dítě. Poté mohu odpovědět : "Ne, nevěřím v Boha. " Ovšem, přesnější odpověď by byla : " Nevěřím v tvého Boha". Další otázka může znít : Máš víru?" Zde jsem opět na rozpacích, na co se ptá ? Na jeho víru, nebo víru jinou. I víra může být zabarvená. Zeptejte se :" Máš důvěru". Poté odpovím, ano, cítím obrovskou důvěru. Jsem pohlcen v důvěře, vděčnosti a radosti z života, který prožívám.
Je těžké vysvětlovat, že pouze do našeho duálního světa patří láska i nenávist. Dobro i zlo. Temné i světlé okamžiky. Je obtížné vysvětlit, že nakonec je tak snadné nevidět vlastní dualitní projev, který je umístěn tak přirozeně v hranicích našeho současného vnímání. Vždyť zlo, dobro a jiné slova nejsou ničím jiným, než schopností rozlišovat, porozuměním mysli a ulehčením orientace. Mluvil jsem o opičce a cítím, že velmi mnoho z vás se snad poprvé v životě dokázalo postavit vedle vlastního myšlení a podívat se zvenku. Přináší to úlevu, svobodu, nejsme proti své svobodné vůli vláčeni z jedné situace do druhé. Opička je pouhopouhá schopnost našeho mozku. Schopnost, nic jiného. A neznamená, že pokud zastříháme ušima, že jsme to my, ten pohyb. Umíme to a to je vše. Můžeme se stát slavným a bohatým, protože kdo nakonec umí stříhat ušima, ale je to jen schopnost.
To, co jsme my, leží hluboko v nás. Pokud byste se podívali hodně pozorně, nic byste nenašli, jen prázdnotu. Prázdnota nedává smysl ani naší mysli. Proto je to nejvhodnější slovo, mysl neotravuje. Ale ta prázdnota je nakonec nesmírně plná, je tam vše. Je tam každá forma, hudební skladba, báseň, společná inteligence. Jsou tam hluboké city, naplnění. A prázdnota k nám dokáže promlouvat hlasem našeho srdce, srdce probouzí doposud nepoznané city a dává nám najevo, že nejsme zapomenuti. Trpělivě čeká na naše svobodné rozhodnutí zahodit iluzorní oddělenost a vrátit se zpět do nekonečné náruče lásky.
Pocítíte úžasné, ohromné a omamné stavy. Můžeme mluvit o lásce i svobodě. Sami poznáte, že pro toto vnímání neexistují slova. Budete používat ta dostupná a nakonec, neřeknete vůbec nic. Všechna slova jsou prázdná, nedostatečná.
Občas se jako laskavá, nenasytná pijavice přisaji k srdci a ten druhý, druhá pocítí intenzivní, doposud nepoznanou bolest. Je to velmi silná droga, rozbuší vám srdce a vy nevíte, co se stalo, čím jste. Je to společné ochutnávání z božského stolu a víno, i pokrm, je přespříliš silný. Ale časem, časem se stanete labužníkem života a vše ostatní, napadené virem oddělenosti, bude fádní a nechutné.
Chci se stát časem nepotřebným. Toužím, aby jste sami nabírali pokrmů, sáli nektary blaženosti, naučili se hodovat. Poté mně, sytí, pozvete ke svému, i společnému stolu, a zasytíte mé srdce vaším objetím a dotykem. Obdarujete mě tím nejcennějším. Vaší láskou.