Vy jste podstatou. Mysl s tím nemá nic společného. Mysl rozumí a vidí viditelné formy podstaty, ale vlastní podstatu ani neuvidí, ani ji neporozumí. Mysl nikdy tak daleko jít nemůže. Učení, techniky, slova jsou jen formy. Tisíce let se zaobíráme formami. Nabíráme vodu do nádoby, tvoříme led a vyrábíme páru naprosto zaujati touto činností. Pokud naleznete známého, zkušeného mistra, který vám pomůže vyprodukovat kvalitnější led, vyčistí nádobu, vykouzlí více páry, tak jste potkali hledajícího a není mezi vámi rozdíl. Pokud k vám přistoupí neznámý muž, žena, a odebere tyto předměty uctívání, pokud vám mlčky ukáže na vodu, poté se to stane. On, ona, nejsou důležití, je to společné právo. Potom nemusíte vidět obraz mistra, nebudete totiž vidět nic. Jen a jen nekonečno, lůno vesmírné matky, bezpečí, blaženost a lásku. Víc není zapotřebí. Víc toho není.
Ježíš bojoval s ďáblem v poušti. Ďábel neexistuje ve fyzické podobě. Ďábel byl pouhopouhým pokušením. A pokušení v jeho případě byla pochybnost. Nic jiného. To, co prožíváme mnohokrát za svůj život. On cítil omamnou vůni vlastní podstaty, mluvil o Otci. Otec v té době hodně znamenal. Žena nebyla ničím. Dokonce i jeho matce bylo upřeno právo přirozeného porodu. Muži se vždy báli žen, ženy jsou mnohem vnímavější ke svému srdce. Nepotřebují tolik slova, stačí cit a světlo. Otec, matka, podstata, oceán, život - na pojmenování skutečně nezáleží. Pochybnost je nekonečný boj mezi naším chápáním a tajemstvím volání. To tajemné, nepojmenovatelné, nás neuvěřitelně přitahuje. Ale nerozumíme tomu, nevíme co to je. Přesto Ježíš s obrovskou vášní a zanícením mluvil o pokladu uvnitř srdce. Cítil, ale nedokázal popsat slovy. Mluvil v symbolech, symbolickou řečí. Pokud potkáte člověka, který dosáhl vnitřní podstaty, budete ho vždy milovat nebo se ho budete bát. Samozřejmě v hlubším slova smyslu ne jeho viditelný obraz, ale světlo a lásku, které mocně vyzařuje. Všichni po něm toužíme. Na Ježíše si ďábel šáhl ještě jednou a opět zvítězil. Bylo to na kříži, kdy měl pocit, že ho Otec - podstata opustila. Ježíš nebyl tak probuzen jako Budha. Byl horší ? Ne, je zbytečné takto uvažovat. Patřil k těm mála, kteří dokázali ochutnat ze srdce. Není nic horšího, než když jeho svědci, žáci, začnou tvořit řád a učení. Vytvoří soubor nařízení a norem. Nepochopili vůbec nic. Nic. Přeložili esenci milovaného do rigidní formy slov. Ano, dokázali zemřít příšernou smrtí, ale to umí i teroristé řídící letadlo na dvojčata. Stačí tzv. víra a přesvědčení, že odměna bude dostatečně velká. Jejich smrt nic neznamenala, ztrátu fyzického těla.
Každé učení má velmi jednoduché pravidlo. Pokud vnímáte lásku, mír, blaženost a štěstí, je to cesta, která vás může dovézt blízko ke zdroji. Ne úplně k němu, tam se nedá dojít. Do zdroje samotného musíte být stržen, spadnout do něj, být unesen. Není to brána ke klepání. Brána na kterou máte klepat je touhou po osvobození, vaše právo. Ptal jsem se věřících na pár otázek. Vyděsilo je to. Co je to víra? Co je to ráj? Co je to peklo? Co je to Bůh? Víra je hluboká důvěra v něco. Není potřeba vymýšlet v co. Chcete nakrmit hlavu, rozumět tomu ? Víra je důvěra a volání po osvobození. Nevíte, jak to uděláte, nevíte co se stane ale jste připraven se tomu poddat, spadnou do proudu až to příjde.. Do proudu se padá z ticha, nedělání, nepřemýšlení, nekalkulování. Přijde to, vždy to příjde a to je víra - důvěra - radost. Ráj je křišťálová přeměna ve společný zdroj, ráj je příchod domů, ráj je rozzáření světla, ráj je vše a vše je domovem. Peklo snad je naše hloupost, umíněnost, strach a pýcha, je to oddělenost. Je to individualita, otočení se k domovu zády, prožívání vlastního života v myšlenkách, padání do nových a nových osidel vztahů, tlaků, protikladů. Peklo je naše nespokojenost v přítomností v tom stavu, v jakém je. Jiné peklo není. A Bůh ? Bůh je vše, my jsme viditelnou formou Boha, my jsme Bohem, my jsme vzešli z Boha. Bůh není nic jiného. Je to vše, co je. Nic neschází a nic nepřebývá. Vše je v perfektním pořádku, vždy bylo. Proto je ďábel symbolem, pokušitelem, našeptávačem. Brání nám poznat vlastní srdce a otevřít bránu nekonečné, závratné a vše prostupující lásky. Brání nám být nejzákladnější esencí.
Budu stloukat vory a ukazovat na druhý břeh. Z lásky k sobě a z lásky ke všemu. Já již nemohu více dostat. Teď toto dědictví předávám vám a vy jste také jediní, kteří mohou nabírat nebo nechat ležet. Tu volbu máme odnepaměti. Naproti vám nikdo není, nikdo. Jste jen vy.