Děláme tisíce věcí, které nás netěší. Kopírujeme obecně známé modely lidského chování v nudné lajně vzdělání, rodiny, stáří, končící vyčerpáni pod zemí se životem, který bychom snad ani nechtěli opakovat. Celá to děsivá hromada musím, měl bych, očekává se to, sluší se to, dělají to ostatní, dělají to rodiče, jsem spořádaný občan, ctěný občan a mnoho jiných okovů, o kterých ani nevíme, že jsou to okovy.
Otroctví bylo vždy úzce spojeno s nerozhodováním, s vůdci a vedením, s vizemi jiných lidí, podporou, státním aparátem. Drtivá většina lidstva odmítá svobodu, protože svoboda je skutečně velmi blízko chaosu i anarchii. Být svobodný znamená být skutečně sám sebou za každé situace. Svobodný člověk musí najít opodstatnění a oporu uvnitř sama sebe. Je odstřihnut od svého okolí a nemůže vyhledávat cizí pomoc v těžkých chvílích zásadního rozhodování a vytyčení budoucí cesty. Otroci vždy sní, sní o lepším světě, o ráji, o vlastní budoucí výjimečnosti. Sní o fajnovějším vězení, o vězení bezpečnějším, trvalým a pohodlným. A tento sen využívají otrokáři celá staletí, zejména v náboženství, kdy současný těžký úděl otroka je zlehčován budoucí vizí. Proto svět mocných neměl rád Ježíše, protože Ježíš otřásal žaláři v samotných základech a žalář je zejména obecně akceptovaný a zažitý řád hierarchické společnosti.
Kdo je nositelem vnitřní svobody? Je to ego? Duše? Osobnost postavená na výjimečnosti každé lidské bytosti? Moudrý člověk se dlouhý čas dokáže vyhýbat represivním orgánům novodobých otrokářů, předstírajíce, že je také otrokem. Zkouší integritu vlastního systému a vyhledává skuliny k drobným partizánským výpadům. Poté ovšem může přijít zásadní situace, kdy musí ukázat vlastní tvář ukrytou pod maskou znuděného herce. Například v době války, kdy se musí rozhodnout mezi dvěma zly, vězením či zabíjením někoho, koho nezná a je naprosto anonymní.
Zde se testuje skutečná míra svobody, jak hluboko prorostla do hodnotového žebříčku daného jedince. Pouze málo ze skutečně svobodných lidí bylo ochotno nabídnout to nejcennější, vlastní život. Osobnosti jakou byl Ježíš, Mistr Jan Hus, Sokrates a mnoho dalších. Pravdou zůstává, že tito jedinci nakonec změnili svým způsobem obraz celého světa a jejich památka je nezapomenuta.I když tato sláva nebyla jejich motivací. Na druhé straně umírá milióny otroků téměř nepovšimnutě. Nikdo se o ně nestará. Žádný člověk se nenarodí s privilegiem výjimečnosti a velmi málo z nich je v tomto směru dotčeno výchovou. Svoboda je svobodnou volbou a určitou neúprosností k sobě samému. Svoboda nikdy není a nemůže být kompromisem. Každé vybočení končí v síti požadavků davu. A svoboda samotná nemusí být ani nikdy atakována, žijeme-li v přiměřeně tolerantním státu, neboť svoboda není o páchání rozličných trestných činů a ubližování jiným bytostem. Svoboda samotná se zrcadlí pouze ve svobodě, proto svobodu dává i vyžaduje. Svoboda je vnitřní, velmi intimní stav, který nemá motivaci sama sebe nabízet či vychvalovat. Svoboda je potencionální bombou, která exploduje ohromnou silou, pokud cítí manipulaci zvenčí. Svoboda je přesnou kopií vesmíru, který je neustále v pohybu a rozvíjí se v hranicích své nastavené a fungující dimenze.
Naproti tomu otroctví je naprosto zřejmé. Žena se může starat o rodinu, vařit, prát, uklízet, nakupovat protože je to prostě model ženy v domácnosti. Pramálo záleží na jejím názoru, zda právě tato činnost ji bezezbytku naplňuje. Muž může vyžadovat rychlý a mizerný sex po své manželce, protože je prostě manželkou. Děti můžeme fyzicky trestat, protože jsou naše a máme na to právo. Chodíme do frustrující práce, protože do práce chodí všichni a my musíme splácet své pohledávky. Vždy existuje varianta nemusím, nebo nebudu, ovšem tato varianta, která je možná na základě fenoménu svobody a vlastní volby je vždy okolím nekompromisně potlačena. Poté naše otrocké povinnosti vyplní většinu dostupného času a my vidíme naše vlastní prožívání jako nudné, fádní, opakující se a naprosto bez šťávy. Problémem zůstává, že byť stále máme možnost část svého otroctví změnit a kultivovat v náš prospěch, děláme to s odkazem na práci dalších otroků v našem okolí.
Všichni jednoho dne zemřeme a reparát není možný. Každý jediný den je naprosto vyjímečným právě tím, že se již nebude opakovat. A v danou chvíli je tím jediným, co máme k dispozici a nic jiného se nepočítá. Ani otrocké sny, ani naděje v budoucnost.
Svobodný člověk vidí nabízené modely, ale nezajímají ho. Svobodný člověk vidí stát, občanství, chápe jeho fungování a smysl, ovšem zůstává sám sebou. Svobodný člověk se svobodně rozhoduje, zda pomůže, a pokud ano, neočekává protislužbu. Chápe jiné cesty, vidí současný mentální i duchovní stav druhého člověka a dává mu svobodu jeho vlastní volby a pohledu na svět. Je součástí ohromujícího celku, vnímá zákony a fungování přírody, lidského těla i vesmírných těles, přesto staví na své výjimečnosti a individualitě. Svobodný člověk nemůže vlastnit druhého člověka, nemůže s ním manipulovat a nepotřebuje jeho souhlas k potvrzení správnosti svého konání.
Čím vlastně jsme? Jsme tělem, naší fyzickou podobou, která se mění a nakonec zanikne a rozpustí se? Jsme našimi myšlenkami, které jsou skrz naskrz umělé a vytvořené výchovou, četbou, zkušenostmi a analýzou ? Nebo jsme duší, kterou nikdy nemůžeme rozpoznat našimi smysly, pouze vidět důsledek této činnosti v pohybu a schopnostech našeho těla? Nebo jsme jménem, občanem, povoláním, přezdívkou. Tím, co vzniklo na základě náhod, našeho rozhodnutí či cizího rozhodnutí. Čím jsme?
Můžeme být našim cítěním, našimi emocemi, protože emoce se nedají naučit. Ty s námi přicházejí na svět a časem se tak jako tak probudí z latentního stavu. Samotnému mi připadá, že nejpřirozenější stav člověka je svět jeho vlastních smyslů. To je nejskutečnější prožívání naší dimenze. Ovšem na rozdíl od zvířat jsme schopni i myšlení a usměrňování spouštěcích mechanismů k branám smyslů. Můžeme vychutnávat jídlo, jako by bylo naše poslední, můžeme se vášnivě milovat, bez jakéhokoliv očekávání a předpokladů. Smysly se můžeme mazlit se vším, s čím se setkáme. To stresovaná mysl mate smysly a nejviditelnějším impulsem bývá virtuální strach a proto jsme stažení a křečovití. Energie, která by měla volně proudit se nahrne do ztuhnutých svalů a orgánů a my jsme připraveni k útěku či obraně. I když o tom nevíme a nakonec i samotné příčinné myšlenky se potulují někde úplně jinde. Neexistující nebezpečí se projevuje ve formě naší špatné nálady a celkové vyčerpanosti. To jsou myšlenky, které se utrhly z řetězu naší nadvlády a sami si vytváří bláznivé smyčky obrazových souvislostí.
Tak jako tento článek. Začíná svobodou a končí depresí.