Celý život hledáme smysl, ptáme se tisíci otázkami, hledáme, abychom nakonec nalezli zvláštní svět bez otázek, protože odpovědi jsou nám k ničemu. Odpovědi jsou zdánlivou virtuální realitou nesloužící ničemu jinému, než vlastní vytvořené struktuře nazírání na svět. Velmi subjektivního z hlediska okolí a velmi objektivního z hlediska našeho vlastního myšlení. Je dobré se podívat na reakce dětí. Nedejte dítěti hračku, po které touží a bude brunátné vzteky. Ale zapomene, protože svět okolo je barevný a vzrušující. Vezměte mu hračku a stane se to samé. Zapomene.
Pro dítě je vzrušující pohyb, samotný proces poznávání. Je to dobrodružství a velká zábava. My to neumíme a nemá smysl uměle toto chování napodobovat. Přesto se lze dostat do tohoto, nyní již uvědomělého, dětského světa. Můžeme se radovat z vlastního procesu realizace našich záměrů a nelpět na konečném cíli. Nepředstavovat si námi změněný vesmír a nalezení něčeho tak neskutečného, jako je trvalé štěstí. Protože žít například asketický život má kouzlo pouze v případě, že ho jako asketický nevnímáme a nás samotné bezezbytku naplňuje. Můžeme plánovat své kroky, své cíle, své vrcholky hor. Ale samotný proces dosahování by měl splňovat znaky spokojeného života. Pokud nám jde jen o samotný cíl, potom právě cesta k tomuto cíli bude odporem proti prožívané současnosti a to je umrtvený čas.
Trvalé štěstí je zvláštní instituce. Nemůže být postavena na vhodném uspořádání okolního prostředí. Je doménou nás samotných. Nemá s okolím nic společného. Protože okolí vždy působí na nás a zrcadlově dochází k jakémusi odsouhlasení uvnitř nás. Ovšem venkovní vliv je značně proměnlivý a musíme počítat s turbulencemi. Velmi špatně srovnáme naše vlastní očekávání se současným stavem, tak jak ho dokážeme vnímat. Pokud dojde ke značnému posunu našeho očekávání do neočekávání, přidáme značný díl pokory a vděčnosti, poté se to stane. Vše je dobré, vše je krásné a vše je přijato. První ranní nádech nás naplní na celý den. Večer usínáme spokojeni a šťastni jen proto, že jsme prostě ten den, ať byl jakýkoliv, mohli prožít a jiné dimenze nás neděsí. Je to all-inclusive výlet do lidského těla a světa. Nějak a něčím jsme se sem dostali a nějak a něčím se dostaneme někam jinam.
Poté jediné, co je naší překážkou, pocitem odloučenosti a touhou něčeho dosáhnout a pochopit, je naše naučené myšlení. Jsme naším myšlením. Jsme záplavou informací, struktur, zvyklostí a sebeurčení. Jsme našprtáním. Samozřejmě se není čemu divit, neboť nic jiného, tak srozumitelného a snadno dokazatelného, nemáme. Máme to, čemu je rozumět, byť je to šílená iluze. Hledáme tajemné, zatím neslyšené, nové, originální a vyjímečné. A život si jde sám svojí cestou a funguje dobře. Každý se narodil, každý umře. Těla jsou identická a podmínky k fyzickému přežití nastavené v neuvěřitelné dokonalosti. Tak čemu rozumět? Jaký hledat smysl? Proč? Protože nám to doplní už tak chaotickou mozaiku naučeného a jak takž srovnaného? Budeme umírat s dobrým pocitem, že tomu rozumíme? Můžeme rozumět jen v hranicích naší dimenze, v limitu našich smyslů a přelouskat obrovské množství zkušeností lidstva.
Kdo vlastně jsme? Já to nevím, vím jen, že nejsem nic z toho, co dříve popisovalo moji individualitu. Takže nevím co jsem a nepotřebuji to vědět. Nehledám smysl mého života, k čemu by mi byl? Nevidím cíle, nic mi neříkají. Ale mohu si vybrat jakýkoliv směr, tak lehounce jako se rozhodnout jestli jít do divadla nebo spát. Domnívám se, že nám Bůh nechal pouze dvě pravidla. Tím prvním pravidlem je NEŘEŠ. Nic neřeš, vše funguje poměrně dobře a my přežijeme. Když ne, tak nás přehodí někam jinam. Druhým pravidlem je : ŽIJ. To je celé tajemství života. Vše ostatní je krmení mozku a kroucení nahlížení na svět okolo nás. Jsme tu. Máme žít. Jak? Jak se nám to líbí. Každá situace je taková jaká je. Špatná - neřeš. Dobrá - neřeš. Co mám dělat? Žij.
My dáváme vysvětlení. My vytváříme polarity. Nikdo jiný. My odmítáme jednu stranu a lpíme na té druhé. Proč je zlé zlým? Jen proto, že tomu dáme nálepku. Proč je dobré dobrým? Opět nálepka. Proč všechno není prostě tím, čím je? Čím? Tím. Je to tím. Je to neutrální. Vidíme to, osaháme si to, slyšíme to, chutnáme to. Dítě také není schopno rozpoznávat dobré a zlé. Reaguje spontánně. Třeba na bolest. Bolest pomine a dítě o tom už neví. Bere to, co je. My umíme používat mysl a zkušenosti. Můžeme popsat všechny vjemy, ale proč s tím bojovat? Proč to hned nepustit a jít dál? Potom špatné situace jen jsou. A dobré situace to samé. Používáme svou inteligenci, svůj rozum a vyvádíme vlastní loď do příjemnějších oblastí. Hrajeme si. Točíme kormidlem. A na konci našeho života budeme umírat spokojeni s tou bláznivou lidskou hrou. Protože máme vyjímečnou kapacitu k dělání čehokoliv, pokud to budeme my sami. Ne zrcadlo vnějšího prostředí. To dělá se svobodných bytostí loutky a je velice mnoho ochotných lidí, kteří rádi tahají na tomto divadle za provázky. Ne, provázky mají pevně spočívat pouze v našich rukách.
To vyžaduje jediné. Milovat svoji existenci a milovat existenci ve které se nacházíme.