To jsem si uvědomil nejvíc při různých srazech “po dvaceti letech”, kdy jsme se sešli se skupinou, ve které jsme bývali kdysi velmi šťastní. Přes radostné očekávání a všechny vnější podmínky štěstí jaksi nepřicházelo, až jsem si uvědomil, že v oněch šťastných dobách jsme většinu času věnovanému společným rozhovorům trávili plánováním. Plánovali jsme něco úžasného a velkolepého a byli jsme u toho šťastní, protože ta společná velkolepá budoucnost nás spojovala. To bezesporu souvisí se základní potřebou identity, jak jsem ji popsal už někde jinde. Člověk v mladém a produktivním věku pociťuje zpravidla, že jeho největší cena je v budoucnosti a je proto připraven věnovat všecny svoje nejlepší city spojení s někým, s kým kyne nějaká naděje pro tuto tak cennou budoucnost. Snad jen velmi starý člověk může prožívat sám sebe převážně v minulosti a pak by mohl být v takové skupině orientované na společné vzpomínky šťasten. Pokud ovšem do svého věku nenalezl moudrost, která by mu umožňovala žít spíše v přítomnosti nebo ve věčnosti.
(Pokračování...)