Vidím jen své přátele a poslouchám, jak mají ty nesmysly srovnané v hlavě. Vědí a když teda vědí, tak já nemohu než nevidět, že prostě stojí na místě a neví jak dál. Přesto, malý smysl to má. Za předpokladu, že vše, co se pracně naučíme budeme schopni v budoucnosti odhodit. Protože samotné vědění, pocit Já vím, je pouze nabubřelé ego, které se tetelí v přízni nositele velké hlavy. Nakonec, já to fakt neodsuzuji, protože mít to srovnané alespoň ve snu je celkem čitelné a pochopitelné. Když se vám bude zdát sen o tom, že jste vyhráli miliardu a bude to živé, tak se ráno probudíte příjemně naladěni. Alespoň do té chvíle, než zjistíte skutečnost a ze stolu se na vás budou šklebit nezaplacené účty. Ale jak dojít poznání něčeho, co vlastně žádným poznáním není a nemůže být? Jak se dostat k pokladu, o kterém mluvil Buddha, Ježíš, Osho a ostatní velikáni? Není podezřelé, že to prostě nefunguje. Že žák mistra nikdy nedosáhne na zkušenost svého učitele? K čemu je buddhismus, křesťanství, islám, když z těchto "pravých" učení nevzešel plnohodnotný nástupce původního učitele? Není k ničemu, protože žádné náboženství, které se tak srozumitelně vysemenilo do svatých knih neodráželo původního nositele myšlenek. Snad jen proto, že jejich poznání a jejich myšlenky byly naprosto něco jiného.
Takže, co vím já? Nic. Prostě nevím nic a mám tušení, že ani nemám vědět, neboť to je slepá ulička, síť porozumění, lidské myšlení. Je to přelud a je mi to ukradené.
Přelud nahlížený očima přeludu je navýsost skutečný. Dává smysl a logiku. Potom musí existovat něco mimo tuto hranici a mělo by to být skutečné a stálé. Otázkou ovšem je, zda tato trvalá skutečnost je vůbec zachytitelná naším vnímáním. Zřejmě není. Osvícený mistr nikoho nepotřebuje, nepotřebuje své žáky, pořádat slyšení, psát knihy. Osvícený mistr prožívá tuto nekonečnost sám v sobě. Sám. Je jedno, jestli sedí pod stromem v Indii, v himalájské jeskyni, nebo dělá prezidenta nadnárodní společnosti. Společným znakem, snad vodítkem, zůstává zřeknutí se pozemských statků, touhy, dosahování a odstranění hnusných charakterových vlastností. Touto cestou se ubíralo a ubírá zástupy následovníků a nikam to prostě nevede. Někteří to vzdají, prohlásí se za mistry a shromažďují žáky, kteří jim oddaně naslouchají. Ano, to v hranicích iluze to má své opodstatnění. Vyvolává to hřejivý a nezapomenutelný pocit u samotného učitele a srozumitelnou cestu pro jeho žáky. Je v tom smysl. Smysl je důležitý. Přece nebudeme dělat něco zbytečně. Jsme od přírody úžasně líní a k vlastnímu pohybu potřebujeme motivaci. A motivace není nic jiného než energie proudící mezi stávajícím a budoucím obrazem našeho světa.
Co je tedy skutečné? Skutečné bude asi to, co tady bylo před narozením a pokračuje po smrti. To je dobré vodítko. Před narozením něco oživilo naší tělesnou schránku a po smrti ji zase opustilo. Vše, co tady už bylo a zůstane po smrti je proměnlivé a podléhá jak změnám, tak nakonec i rozkladu, což je vlastně změna. Potom to skutečné není viditelné, jsou viditelné pouze jeho projevy. Ale o skutečné podstatě tohoto jevu nevíme vůbec nic, neumíme to vyrobit, izolovat, zachytit. Umíme to jenom vyvolat, například početím.
Poté ale žijeme ve dvou různých světech. Tomu proměnnému, nestálému, měnícímu se světu rozumíme. Umíme ho rozpoznávat a třídit v mozku. Tam jsou také přítomny duchovní disciplíny. Ten druhý, neměnný, nevidíme a nejsem si jistý, zda mu máme rozumět a pochopit ho. Prostě tady je. K žádnému průniku jednoho světa do druhého nedojde. Ten iluzorní svět žije zásluhou světa skutečného. Ovšem skutečného? Skutečného vůči čemu? Možná je skutečný vůči něčemu, co my nechápeme. A odvolávat se na Boha je ubohé, protože Bůh je pouhý, lidmi vytvořený, symbol, který by snad za ten skutečný svět měl být odpovědný, nebo ho vytvořit a tudíž řídit.
Co potom mistři poznali? V čem se to nacházeli. Něco tam bude. Ale ani oni sami nemohli objasnit svůj stav a nemohli ho také předat dál. Jakýkoliv pokus následovníků vytvořit myšlenkovou cestou směřuje do ještě větší iluze. Poté nám zbývá jenom tušení. Můžeme se někam dostávat, cítit pohyb do neznámého a velkého, ale jsme na to úplně sami. Nikoho cestou nepotkáme a ztratíme se z tohoto světa jen proto, že ho již nedokážeme brát vážně. Naše existence se změní v nepřetržitý sen, ve kterém se budeme umět pohybovat, ale nebudeme mu již věřit. Nikdo nám nebude rozumět a tak toho prostě necháme. Nevím, jak chtěl Buddha pomoci lidem, protože se od jeho smrti nic nestalo. Nikdo další neprošel. Nebo ano? Kdo to byl? Možná někdo ano, ale my o něm nevíme.
Mistři jsou výrazně odlišní, i když všichni zřejmě mluví o té samé věci. Poté je podmínkou vlastní originalita a vlastní přístup k odhalování neměnného. Tak to možná bude. Napodobování je nefunkční.
Pokud vám připadá vaše vlastní cesta zbytečná, tak jste na dobré cestě. Ve zbytečnosti, v marnosti se čistí brána od pavučin a vy jste schopni ji ne vidět, ale tušit. A to tušení je silné a někde uvnitř vás je pocit, že jste přitahováni. Zapomeňte na učení, sdílení, společnost na této cestě. Musíte cítit osamělou přitažlivost. Poté se ztratíte a půjdete sami. Jen sami. A až se vrátíte, nikdo vám nebude rozumět a vy uvidíte hloupé dostihy za duchovní slávou. Uvidíte iluzorní svět a nebudete se chtít účastnit. Můžete, ale bude vám to připadat jako soucitné hraní na pískovišti s vřeštícími dětmi. Pokud nebudete poslední z posledních, tak jste byli asi někde úplně jinde.