Komplexy spočívají ve zvnitřnění hybných sil chování, které si přinášíme z dětství ve své rodině. Utvářejí se jako důsledek událostí se silným citovým nábojem.
Soustřeďte se na slovo hnus; když ho necháte rozeznít ve svém nitru, pozvolna se vám budou vybavovat jednotlivé zlomky vzpomínek od dětství až po současnost, které spojuje pocit hnusu. Podobně to zkuste se slovem radost nebo s nějakým jiným pojemem. Zjistíte, že některá slova mají větší citový náboj než jiná a vyvolávají více emocí. Je to proto, že některé zkušenosti si člověk nerad vybavuje, či si je dokonce zakáže vybavovat. Toto napětí se v psychoanalýze nazývá odpor, protože já nechce myslet na všechny nepříjemné (nebo naopak příliš příjemné) věci. Líbí se mu, když má kolem domu čistý pozemek. Brání se proto některým myšlenkám a zatlačuje je do nevědomí.
Nejsilnějšími komplexy jsou otcovský a mateřský komplex. Jsou koncentrátem vašeho vztahu s rodiči. Tyto komplexy ale patří pouze vám, jsou vzpomínkou na váš vztah s rodiči, a nic nevypovídají o vašich rodičích.
Například žena, kterou rodiče za války jako malou opakovaně dávali do dětského domova, aby nepřišla o život, trpěla stálým strachem, že ji všichni opustí, měla malou sebedůvěru a trpěla pocitem, že ji někdo stále pronásleduje. Její vnitřní hlasy ji neposkytovali podporu, ale odsuzovali ji.
Komplexy mohou být pozitivní nebo negativní. Pozitivní komplexy vznikají z dětství bez velkých otřesů a dodávají člověku nutnou sebedlůvěru a pomáhají mu se prosadit a jít stále dál.
Komplexy jsou zpravidla nevědomé a nevědomé většinou zůstávají. Pak je často projikujeme mimo nás. Projekce je součástí obranných mechanizmů, které naše já používá, aby se chránilo před pocity, které by je mohly narušit. Projikuje je tak na druhé a to tak dobře, že obviňujeme ostatní z nedostatků, které jsou součástí našeho nevědomí.
Pokud si uvědomíme, že všechno, co nás zlobí u druhých může být neznámou součástí nás samých, pomůže nám to v práci na sobě.
Lidé, kteří se oddávají lásce tak, že se v ní ztrácejí, nemilují dostatečně sami sebe. Zapomněli na druhou část jednoho přikázání, které říká: "Miluj svého bližního jako sebe samého". Zdravá identita spočívá na zdravé sebeúctě, tedy důvěře v sebe.
Přestat očekávat schválení od ostatních, aby člověk cenil sám sebe a život, je bezpochyby základní životní proměnou. Ale není to zdaleka jednoduché. Když jako děti vidíme světlo obdivu, nadšení a lásky v očích těch, kdo nás obklopují, postupně si toto kladné zrcadlo přisvojujeme a naučíme se mít rádi sami sebe. Toto přisvojení přispěje k pozitivním rodičovským komplexům, které nás budou podporovat a ne nám škodit.
Když byla naše matka nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby.
Začínáme se stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a začneme je napodobovat, abychom si zasloužili tolik pozornostu od okolí, kolik mají podle našeho názoru oni.
Dítě si musí postupně zvykat, že není středem vesmíru. To si uvědomuje pomocí malých frustrací, které je schopno přijmout, aniž by se cítilo naprosto odvrženo nebo zavrženo. Rodiče by měli do dítěte vkládat postupně stále větší důvěru. Doporučuje se také, aby rodiče dítě postupně seznamovali s celou svou osobností, včetně nejrůznějších slabých stránek. Skutečný život tak bohužel probíhá málokdy.
Někteří lidé, kteří zažívali v dětství silné nebo dokonce traumatizujíci frustrace, se často snaží prosadit za každou cenu, jen aby si dokázali, že za něco stojí. Všichni tyrani, jako byl Adolf Hitler, Napoleon a jim podobní, trpí traumatem z nedostatku lásky.
Reakcí na traumata v dětství nemusí být jen vychloubání, ale i duševní zhroucení. Pro takového člověka je obtížné mít sám sebe rád, bude se stále bát, že ho okolí odvrhne. To je komplex méněcennosti. Nebo může vyústit v pocit nadměrného studu.
Často k tomu dochází, když má člověk autoritativní rodiče, kteří ho svým chváním a činy utvrzují v tom, že mají vždycky pravdu. Jejich dítě zůstane věčným dítětem, které hledá vzory dokonalosti a upíná se k lidem, kteří mu připadají silní. Popře svou vlastní moc a přenechá ji tomu, kdo bude mít dost důvtipu, aby jí využil. Velmi rychle se přizpůsobí každé situaci a nikdy nevysloví názor, jímž by se znelíbil většině ze skupiny, ke které patří.
Rodič téhož pohlaví hraje základní roli při vytváření naší sexuální identity. Je to rodič kterému se podobá a bude ho chtít napodobovat. Bude ho považovat za svůj vzor. Proto pokud není rodič stejného pohlaví přítomen nebo své dítě odmítá a nezprostředkuje mu pozitivní obraz jeho vlastního pohlaví, není chlapec rád, že je mužem a dívka není spokojena, že je ženou.
Rodič opačného pohlaví odhaluje naši základní rozdílnost a pomáhá nám uvědomit si sexuální realitu.
Proto u tradičních rodin, kde je matka přítomna a otec nepřítomen, trpí chlapci poruchou identity, protože jim chybí mužský vzor, ale vztahy se ženami mají dobré. Pro dívky je to naopak. Trauma způsobené otcem je pro ně traumatem vztahovým, . citovým. Nejsou si jisty, zda se pro ně najde nějaký muž a jeho hledání se pro ně stane prvořadou záležitostí.
Podle Christine Olivierové je dívka během prvních let života v ještě horší situaci než chlapec, protože se nepoznává ani v otci ani v matce. Proto vstupuje do života v prázdnotě vlastní identity. Asi proto se ženy cítí šťastné, když jsou plné a nešťastné, když jsou prázdné. Jsou plné, když se jim dostává lásky a pozornosti a prázdné, když lásku a pozornost nemají. Pokud se jim nedostává pozornosti od otce, tato prázdnota se prohlubuje. Z toho plynou sny o princi z pohádku, muži, který si pro ni přijde, uspokojí ji a učiní šťastnu. Tato představa je samozřejmě velmi nereálná.
Patriarchální společnost potlačuje ženskou kreativitu, která se projevuje tak, že dává růst a klíčit ostatním. Chceme, aby ženy byly laskavé, citlivé a ženské, ale naše společnost takové vlastnosti nijak necení a spíše cení průbojnost, sebevědomí, ctižádostivost - vlastnosti, které jsou z mužského světa. Z toho také plynou důsledky, které si ukážeme dále.
Dívka, která neměla dost otcovské lásky je ohrožena tím, že se jí zmocní destruktivní intelektualizmus - stane se ctižádostivou a chladnou jako její otec.
Mnoho mužů si zřejmě plete touhu po incestu s tím, co by se dalo nazvat otcovský eros. Jde o schopnost otcovského vztahu, tepla, citu a zosobnělé lásky. Nejde o sexualitu, ale o náklonnost. Když otec není zcela pohlcen prací, rozlišuje mezi incestní touhou a otcovskou láskou a nečiní mu cituplné vztahy se dcerou potíže.
Otcové, kteří mohou nabídnout své dceři dar v podobě své přítomnosti plné vřelých citů a podpory jsou vzácní. Po pubertě se otec své dcery nedotýká a nemluví s ní. Mlčením sděluje, že její nově rozvinuté ženství je nebezpečné, zatímco ona potřebuje vědět, že je ženou.
Dívky, které trpí otcovským komplexem, můžeme rozdělit na věčná děvčátka a amazonky.
Z dívek, kterým chyběl otec, aby je podpořil v duševním vývoji se stávají zajatkyně potřeby líbit se, nebo naopak osamělé rebelantky. Věčná děvčátka odmítají dospět, nechávají na ostatních všechno rozhodování.
Mohou být v těchto podobách:
Věčné děvčátko se musí líbit za každou cenu.
Amazonky se vyrovnávají s traumaty, které jim způsobil otec opačným způsobem, než věčná děvčátka. Amazonka je hyperaktivní, projevuje mužský temperament a popírá svou citovost. Snaží se dokázat otci, že má svou hodnotu jeho vlastními zbraněmi.
Mohou se projevovat těmito způsoby:
Hodná dceři brání otcovský komplex v rozvinutí vlastní kreativity. Je milá a příjemná, ale sebe si neváží. Společným rysem je, že jen obtížně slovně vyjadřují svou agresivitu.
Musí dát plně průchod hněvu - tancem, křikem, dopisem, obrázkem. Potom se musí naučit odpovídat na skryté potřeby, které hněv odhaluje. Rozpoznat v sobě to skryté a naučit se dát si to, co člověk potřebuje.
Žena se musí naučit mít se ráda. Aby mohla přeměnit sebeúctu závislou na mužském pohledu, musí si osvojit určité způsoby chování. V první řadě musí žena integrovat svúj stín, mimo jiné i zakázaný hněv, ale i nejzanedbávanější složku, která se nejhůře překonává, a to je averzi k ženství. Místo očekávání, že ho zhodnotí muži, musí si ženy uvědomit tuto hodnotu samy.
Může jí pomoci vlastní fantazie. Představit si sebe se svým nitrem, probudit k sobě lásku ke svému tělu, citům a duši. Je třeba nechat před sebou rozvinout obrazy a city vlastního ženství a prozkoumat je. Můžeme také hovořit s ženskými postavami, které se nám objevují. Úkolem je ctít vnitřní žeství a přiznat mu novou hodnotu.
V úplné rodině otec působí jako přehrada mezi matkou a synem. Když je trojúhelník porušený, žena si často udělá svého partnera ze svého syna. To povede k jakémusi symbolickému manželství. Chybí-li otec, který by zahradil synovi cestu k matce, zůstanou si syn s matkou vzájemným rukojmím často až do konce života.
Žena může být také pohlcena svou mateřskou funkcí. Pokud se cítíte dobře, když je dobře vašemu synovi a zle, když je zle vašemu synovi, jste částečně pohlcena svou mateřskou rolí.
V pubertě špatně prosazující se syn, který postrádá mužské vzory, s nimiž by se identifikoval, se pokusí překročit matčina pravidla, aby získal svou vlastní mužskou identitu. Propuká válka. V synově nevědomí se probouzí strach, že zůstane zajatcem matčina světa. Když žena pochopí o co se jedná, bude vnitřně méně trpět a může synovi přechod do dospělosti usnadnit. Je na čase, abyste si vzpomněla na ženu ve vás. Probuzení hrdiny a válečníka v dospívajícím chlapci je projevem duševního zdraví, protože ukazuje, že přirozená spontánnost nebyla výchovou zcela zničena. Někdy se však situace vyvíjí opačně.
I matky z úplných rodin uvádějí, že od určitého věku je synové odmítají poslouchat. To vyžaduje, aby byl přítomen otec. Pro matku je důležité, aby měla partnera nebo nějaký zájem, který v ní probudí ženu. Nejlepší způsob, jak se vyhnou válce je naučit se vytyčovat hranice. Matka se musí naučit pozvolna uvolňovat sevření, aby se uchránila před nevděkem syna, který se v duchu archetypu hrdiny chce od puberty dál stále více prosazovat.
Jednou ze základních potřeb je sexualita. Rodič opačného pohlaví slouží dítěti k tomu, aby si potvrdilo svou sexuální odlišnost. U mnoha synů však není tato sexualita matkou potvrzena a přechází se prostě mlčením. V horším případě se pak otevřeně hanobí. Hodně matek zklamaných intimním vztahem s manželem nemá daleko k tomu, aby nenáviděly sex. To vede k tomu, že sexualita synů není kultivována v rodinném kruhu, a proto zůstává hrubá (pornografie, striptýzové bary ap.)
Matka, která má nedostatek sebeúcty, veškeré úsilí napne k tomu, aby se jí povedlo dítě a ona tak získala hodnotu a zvýšila si sebeúctu. Na dítě se tak dívá jako do zrcadla. Rodičovské trauma navodí pravděpodobně stejný problém u dítětte. Někdy je narcistní trauma matky natolik hluboké, že k udržení vlastní sebeúcty vyžaduje naprostou dokonalost jak od sebe tak od dětí. Dítě se chce zalíbit. Žije v traumatizovnaém a deprimovaném prostředí, začne se chovat stejně a stane se perfekcionostou.
Tato generace se pojmenovává jako generace obětovaná na oltář dokonalosti.
Přijmout svou vlastní citlivost je pro muže o to těžší, že mu uspořádání společnosti naprosto nevychází vstříc. Bez jejího přijetí by ale nedokázal ztělesňovat skutečné mužství. Mužské city by byly pouhou kopií citů ženského světa.
Hodný chlapec má ve svém nitru žravou obludu, která ho vrhá do pekla výčitek, pochyb a pocitů viny, jakmile se odváží vyslovit, co si skutečně myslí, a chovat se podle svých citů. I když tím ohrožuje své zdraví, je mnohem raději jemný a soucitný, než aby musel čelit draku, který je schopen roztrhat ho na kousky a rozmetat poslední zbytky jeho sebeúcty, pokud se poklusí překročit zakázané území.
Hodní chlapci v sobě nosí velkou prázdnotu, kterou se jim ne vždy podaří zaplnit s úspěchem. Snaží se uniknout svým citům prací. Nakonec už si neberou žádnou dovolenou a už předem si vyplňují všechen volný čas.
U hodného chlapce jsou často nadměrně aktivovány ženské vlastnosti. Proto má strach prosazovat své mužství a sexualitu. Muž nemůže být plně sám sebou a opravdově milovat, dokud se nenaučí čelit strachu, že bude odmítnut svou matkou, dokud nenajde odvahu se od ní oddělit. Za přetvářkou hodného chlapce je vztek.
Když v prázdnotě života hodného chlapce zakotví nějaká žena, znovu v něm vzplane hněv. Touha partnerky po pozornosti vede k nebezpečí, že nebudou respektovány jeho hranice a s jeho osobním světem se bude jednat tak, jako by za nic nestál.
Závěrem můžeme konstatovat, že podstatnou vlastností hodného chlapce je snížená sebeúcta. Hledá uznání u druhých, proto je hodný, vyrovnaný, pracovitý a marnotratně plýtvá svým časem. K čemu je hodnému chalpci, že ho mají všichni rádi, když ve vlastních očích ztratil veškerou hodnotu?
Dnes nebo zítra, dříve nebo později je potřeba najít odvahu k doznání hříchu proti životu a poslechnout svůj vnitřní hlas. V opačném případě zahyneme v nejúplnější absurditě, ztratíme smysl svého života a prameny vnitřní obnovy vyschnou.
Mužovo nevědomí automaticky projikuje na partnerku mateřský komplex. Začne se chovat k partnerce jako ke své matce. Vrhne na ní veškerou odpovědnost a rozhodování. Překvapená partnerka neví, co s touto snadno získanou mocí má dělat nebo jí využije ve svůj prospěch.
Když téměř všichni muži říkají Já se s ní snad udusím, nacházíme v tom stopu ovládnutí negativním mateřským komplexem. Když je člověk poslouchá, má dojem, že všichni trpí syndromem oprátky.
Tento syndrom spočívá v obětování potřeb sebeprosazení a samostatosti, v zákazu vyjadřování negativních citů a v potlačování sexuality (jako byl nucen se svou matkou). Ze strachu, že se nezavděčí se muž adaptuje příliš. Muž poskytuje partnerce služby jako matce a to jenom proto aby ji učinil šťastnou a vyloudil na její tváři úsměv.
Muž se bojí, že se ocitne sám v důvěrné situaci s jednou ženou, protože v jeho psychice se stále objevuje strach z fantomu mateřské nadvlády.
Zatímco mužský mateřský komplex se projevuje hlavně na sexuálním teritoriu, doménou ženského otcovkého komplexu je oblast lásky a romantiky. Ženy trpí syndrome lasa. Chtějí totiž muže chytit. Žena vyvine nejrůznější taktiky k tomu, aby se jí muž, se kterým chodí patřičně věnoval. Střídá svádění, poddajnost, mlčenlivý odstup, vzdechy a záchvaty pláče, jen aby partnera stále zaměstnávala svou osobou.
Vše skončí opakem toho co zamýšlela. Muž buď uteče nebo zůstane z jiného důvodu než chtěla.
Potřeba romantického snění kompenzuje každodennost a žena se v takovém světě fantazie může ztratit. V jejích očích se partner promění v prince a ona se jen pozvolna vzpamatovává z šoku skutečnosti - muž, s kterým žije není takový, jakého si ho vysnila.
Když se žena ve vztahu prosazuje jako jediný odborník na city, změní se partner proti její vůli v mlčenlivého uzavřeného společníka, jakým byl její otec.
Žena, která dělá z partnera dítě, skončí v náručí muže, který je slaboch.
V každém vztahu musí muž a žena bojovat, aby nesklouzli do archaických vzorců chování typu matka a syn nebo otec a dcera.
Život je úžasný v tom, že člověku předkládá to, co potřebuje, aby se vyrovnal s komplexy, které má v sobě. Nenechává ho v klidu, stále ho tlačí dopředu a vede ho k tomu, aby si uvědomil, že je skutečným strůjcem svého štěstí.
V každodenním životě naši partneři neslouží k ničemu jinému než mít koho obvinit. Projekce stínu (skrytého špatného já) je jedním z oblíbených mechanizmů, kterým si já snaží zachovat iluzi nevinnosti. Na druhém lépe vidíme nedostatky svého soužití než na sobě. Proto své nedostatky projikujeme nevědomky na druhé. Tak negativita partnerky by mohla být podnětem k práci na vlastní negativitě.
Pokud vidíme na svém partnerovi špatné vlastnosti a jsme rozmrzelí, měli bychom poodstoupit a zamyslet se, jestli to náhodou nejsou vlastnosti, které máme my a projikujeme je na druhého.
Štěstí je nesnesitelné. Naučili jsme se ho žít, ale nenaučili jsme se ho prožívat. Mám dojem, že jakmile se rozloučíme s dětstvím, většinou zapomeneme, že jsme na světě proto, abychom se bavili a oslavovali život. Možná se nám zdá, že jenom, když jsme nešťastní, máme pocit, že skutečně žijeme. Neštěstí nás tak rozechvějě! My jsme však v této zemi, abychom všemi smysly procítili štěstí a využili všech možností lidského ducha i těla. Na lásku se většinou díváme jako na šťastnou náhodu, která by nás měla potkat.
Je spíš třeba snažit se pěstovat lásku v sobě, nezávisle na podmínkách celé dvojice, abychom byli schopni našemu vztahu něco nabídnout, ne abychom po něm stále něco vyžadovali.
Přejít ze světa v němž jsem plně oddán tomu druhému a on plně oddán mně, do světa, v němž mi působí potěšení, že ten druhý existuje, kde i já žiji rád, je velkou výzvou. Emocionální láska vychází z akcí a reakcí, které patří do světa vášní a žárlivostí. Ale láska srdce je láska založená na radosti, hluboké radosti z vlastní i cizí existence.
Čím méně závisí individuální štěstí na partnerovi, tím víc člověka život ve dvou obohacuje.
(Corneau, Guy: Anatomie lásky)