Jde o Green Mountain (Zelenou horu) na ostrově Ascension. Ostrov Nanebevzetí, jak je u nás Ascension znám, leží daleko od civilizace uprostřed Atlantského oceánu (viz 100+1 13/2002). Je to zcela výjimečný ostrov, nežije tam stabilní domorodé obyvatelstvo, jen se tam střídá ve službě zhruba 2000 lidí.
O to ale tentokrát nejde. Jde o White Mountain (Bílou horu), která právem byla později přejmenována na Green Mountain (Zelenou horu). Ta je unikátem v historii naší planety.
Když se na ostrově Nanebevzetí zastavil cestou domů do Velké Británie v roce 1836 Charles Darwin s lodí Beagle, popsal ostrov jako „zcela beze stromů“. Ostrov byl prakticky holý, ne však vlivem lidské činnosti. Už o osmdesát let dříve se na něm zastavil cestou z Číny švédský misionář Peter Osbeck a popsal ho podobně: „Hromada skalisek s holou bílou horou trčící uprostřed.“
Ostrov Ascension o velikosti necelých 90 kilometrů čtverečních vznikl vulkanickou činností zhruba před milionem let. Ani dnes není vyhaslou, ale jen spící sopkou. K posledním erupcím tam došlo asi před 600 lety.
Díky velké vzdálenosti k nejbližší pevnině (asi 2000 kilometrů k africkým břehům) tu nebyly podmínky pro vznik rostlinných a živočišných ekosystémů. Na ostrově živořilo jen pár desítek druhů rostlin, převážně kapradin. Tak to mohlo zůstat. V roce 1834 se ale na ostrov cestou z Antarktidy zatoulal Joseph Hooker, Brit, vášnivý sběratel rostlin. Došel k závěru, že ostrov musela v minulosti postihnout ekologická katastrofa, která rostliny zničila a způsobila tak pokles srážek, takže se z ostrova stala téměř poušť.
Britské královské námořnictvo, které mělo na ostrově službu, chtělo tamější podmínky zlepšit. Navíc námořníci měli spoustu času. Požádali Hookera o radu a dostali ji. Hooker vypracoval rozsáhlý plán zalesnění ostrova stromy i keři, hlavně Bílé hory, což mělo podle něj zlepšit i podnebí a přinést víc srážek. Britští námořníci se do úkolu pustili s nadšením.
V roce 1845 připlula k ostrovu loď z Argentiny naložená malými semenáči z Jižní Ameriky. V roce 1858 následovala zásilka více než dvou set druhů rostlin z botanické zahrady z jihoafrického Kapského Města. A v roce 1874 nejslavnější botanická zahrada na světě britská Kew poslala 700 balíků semen a semenáčů. Včetně bambusu, kterému se na ostrově obzvlášť zalíbilo.
Námořníci dokázali zasázet několik tisíc stromů ročně. Holá Bílá hora se postupně pokrývala zelení a změnila i jméno.
Zpráva britské Admirality z roku 1865 vysoce oceňuje nový les, který podle ní „roste až do mraků nad Zelenou horou“. Ve zprávě se konstatuje, že „hora je porostlá velmi hustou zelení asi čtyřiceti různých druhů stromů a spoustou keřů. Díky rozrůstající se zeleni,“ konstatuje dále zpráva, „je srážková činnost na ostrově velmi dobrá.“
Na začátku dvacátého století byly svahy hory pokryty stromy guava, banánovníky, bambusem i divokým zázvorem, ale také norfolkskými borovicemi, madagaskarským brčálem a mohutnými eukalypty z Austrálie. A také tam rostly hrušky a množství kvetoucích keřů.
Moderní ekologové dnes spínají ruce v hrůze nad tou změtí. Hovoří o ní jako o Hookerově anarchii. Dovezené exotické rostliny úspěšně vyhubily původní endemické druhy, kterých ale bylo jen pár. Hooker si dobře uvědomoval, že se to může stát. Nicméně on i britští námořníci považovali za lepší zazelenit horu než ji mít holou s několika málo původními rostlinami.
Výsledkem je něco jako zázrak. Nedávno navštívil ostrov Nanebevzetí britský botanik David Wilkinson z liverpoolské univerzity. Prohlásil, že to, co se na ostrově stalo, postihuje samotné srdce evoluční teorie. Během 150 let se porosty na Zelené hoře vyvinuly v plně funkční tropický deštný prales, jediný deštný prales na světě vysázený lidmi.
Wilkinsona vůbec netrápí, že prales je snesen z nejrůznějších koutů planety. „Emocionálně to nenávidím, ale intelektuálně to miluji,“ říká Wilkinson.
Jak se to přírodě mohlo přihodit? Konvenční uznávané ekologické teorie tvrdí, že komplexní ekosystémy, jako je právě tropický deštný prales, se mohou vyvinout jedině složitým evolučním procesem, kde se každý jednotlivý organismus vyvíjí a přizpůsobuje jiným organismům systému, a zaplňují příslušné niky. Tak například rostliny žijí a vyvíjejí se spolu s hmyzem, který je opyluje, či se živočichy, kteří se živí jejich semeny a v trusu je pak roznášejí. V půdě se například během evoluce vyvíjejí vhodné mikroby tak, aby odpovídaly biochemii spadaného listí.
To se na Zelené hoře nestalo. Podle Wilkinsona jde o člověkem vytvořený sytém, jehož výsledkem je dokonalý deštný prales bez současné evoluce základních rostlinných a živočišných druhů. Tato výjimečná zkušenost naznačuje, že možná i deštné pralesy jinde na světě se mohly vyvíjet zcela náhodně a ne v souladu se zákony evoluce.
Je překvapivé, jak málo ekologů, botaniků a přírodovědců vůbec se o tento člověkem stvořený tropický deštný prales až dosud vědecky zajímalo. Před šesti lety provedla edinburská univerzita průzkum a soupis ostrovní flóry. Výsledek? Britské úřady se zajímaly jen o zbylé endemické druhy a možnosti, jak je zachovat. Prales jako by neexistoval. Má to své oprávnění. Od doby, kdy na ostrově začaly být vysazovány různé dovezené druhy stromů a keřů, vymizely kompletně čtyři endemické druhy. Dalších pět je na pokraji vyhubení.
Nicméně prales roste, sílí, daří se mu. A vytváří se tu i soužití fauny a flóry. Stačí se zadívat do korun stromů a na listech jsou vidět vykousané vroubky od různého hmyzu - housenek i brouků. Je otázka, zda jde o původní druhy, které se přizpůsobily novým rostlinám a podmínkám, nebo zda byly na ostrov Nanebevzetí zavlečeny s malými semenáči nebo semeny. Tropický deštný prales na Zelené hoře je sice mladý, ale má pro vědce spoustu nezodpovězených otázek a tajemství.