Tato euforie se obyčejně objevuje už na nádraží jakmile se lidi sejdou a projevuje se u většiny radostí, zvýšeným mluvením až vzájemným překřikováním, děláním všelijakých často škodolibých fórků a hlavně ji poznávám podle toho, že ji sám cítím. Staří “zkušení vlci” ji někdy prožívají mlčením a naopak jakýmsi samozřejmým vykonáváním různých rituálů a právě oním výrazem “starého zkušeného vlka” v drsné ošlehané tváři, kterým jen tak nepohne nějaké dovádění mláďat. Tak někdy vyráží skupina ostřílených horolezců na slibnou tůru za mlčení přerušovaného jen občasnými jednoslabičnými pokyny, kterým jen oni sami dokonale rozumí a právě v tom porozumění prožívají tiše a blaženě svoji sounáležitost, aniž by si ji chtěli sami přiznat.
Skupina nově vytvořená tuto euforii obvykle neprožívá, i když každý může prožívat řadu příjemných pocitů a očekávání, které ale neobsahují tuto čistou radost z bytí spolu. Dokáží ji ale prožívat lidé kteří se to už naučili jinde a novou skupinu si s tímto typem pospolitosti identifikují. Tento proces učení není podle mého pozorování automatický a neprožívá ho každý, kdo to “umí” v jedné skupině, automaticky v jiné analogické. Pomáhá tomu řada vnějších atributů a rituálů, jako prvky trampského oblečení, pozdravy ap.
K vyvinutí schopnosti prožívat tyto pocity vedou především společné zážitky a překonávání obtížných situací. Souvisí to s tzv. kohezí skupiny, což je jev celkem v literatuře popsaný. Také to dost souvisí s očekáváním společných zážitků; řekl bych, že je tento jev tím výraznější, na čím delší, obtížnější a významnější výpravu se jede. Možná by se v tom dal najít racionální podvědomý prvek takový, že člověk si musí zajistit přízeň ostatních pro překonání očekávaných obtížných situací (to by byla taková adleriánská účelová emoce).
Po několika hodinách (zpravidla) tato euforie ustupuje a podle zákona kyvadla se překlápí do opačného stavu, který, pokud nejsou ve skupině nějaké významné konflikty, projeví spíš izolováním dvojic a menších skupinek. Při cestě na hory se obvykle při dlouhé cestě vlakem projeví usnutím, při kratší přetrvá celou cestu a vybije se fyzickou námahou při stoupání.
Tím ovšem pospolitost nekončí - tady bych to popsal spíš jako svůj osobní zážitek, i když z rozhovorů i pozorování vím že to stejně prožívají i jiní. Jako bych se do jisté míry přestal cítit jednotlivcem, ale částí skupiny. Snažím se něco pro skupinu udělat, myslím spíše na její prospěch a přestávám cítit vlastní odpovědnost ze svoje jednání, která přechází na skupinu. Ve skupině mohu pokřikovat na kolemjdoucí a dělat různé výtržnosti (pokud jsou ovšem v duchu skupiny) které bych sám na vlastní pěst nikdy neudělal. Řekl bych, že v tomto chování a cítění rozlišuji aspoň dvě hlavní oblasti motivace. Jedna je současné individuální psychologii bližší a je to prostá snaha o sebeuplatnění ve skupině, které nabývá velmi na významu, protože prostě všechny jiné skupiny, které by mohly nedostatek uplatnění kompenzovat, jsou v této době odstíněny. Leckdy má tento motiv za následek taky snahu mít nebo být víc než ostatní, získat si nějaké výhody - lepší místo na spaní, nádhernější zážitky ap. Tak po dočasném rozdělení pozorujeme často vychloubání podskupin, která se měla líp a zažila víc.
Podle mě ale tento motiv nestačí vysvětlit toto jednání a především cítění. Přistupuje k němu něco co by se dalo označit jako identifikace se skupinou, což výstižně popisuje Karel Čapek v jedné své povídce - rozšíření svého JÁ na JÁ kolektivní. Dovedu si dobře představit, že bych se v extrémní situaci mohl za skupinu obětovat a není mi už tak cizí představa mravenců, kteří přecházejí potok tak, že první udělají ze svých těl most pro ostatní nebo hasí svými těly požár. Tato identifikace je zdrojem euforie, protože člověk se v tomto stavu částečně a dočasně zbavuje svého JÁ (bruntonisti by řekli EGA) a tím všech konfliktů s ním spojených. Myslím, že to je také stav regresní, protože tak asi cítili a vnímali sami sebe lidé v kmenové společnosti, když měli daleko omezenější možnosti patřit k různým podskupinám a svoji primární skupinu prakticky neměli možnost opustit. A v regresi je blaženost, už proto, že zbavuje člověka všech fylogeneticky mladších problémů.
Proto si myslím, že v minulosti měli lidé “blíž k Bohu”, protože se lépe než my dokázali vyjít sami ze sebe. Dnes tuto schopnost vidíme u různých primitivních národů. (Následující vývoj byl ovšem ze spirituálního hlediska nutný, protože mohli vyjít ze sebe jenom do většího vězení, ne ale do absolutní volnosti.)
Konečně je zvláštním zážitkem a indikátorem stavu skupiny loučení při rozchodu, které se někdy může stát nejsilnějším zážitkem z celé akce. O tom ale teď nebudu psát.
Tento typ euforie přetrvává s kolísáním po celou dobu společného pobytu a nemá za následek žádnou opačnou výchylku, leda takovou, že po rozchodu může být člověku strašně smutno.
Domnívám se, že schopnost tohoto vyjití ze svého já je jedním z hlavních faktorů, které rozhodují o schopnosti do skupiny takovéhoto typu se vůbec začlenit. A myslím také, že v tom je velká cena našeho “ježdění ven”, že poskytuje lidem i v dnešní době možnost prožití tohoto zážitku.
Toto prožívání, jak jsem se teď pokusil je popsat, je jakýmsi abstraktním “stoprocentním” modelem, kterému se v reálu každý přibližuje a vzdaluje jen na určitá procenta. Je popsáno z hlediska role řadového člena, takže může být individuálně značně modifikováno při identifikaci s nějakou prominentní rolí ve skupině. Ostatně v dlouhodobé skupině s intenzívními vztahy po čase nikdo není řadovým členem, každý si vybuduje zcela vlastní jen pro něj specifickou roli.
(Pokračování...)