Kvůli partě obvykle mladý člověk vůbec opouští svůj domov, bezpečí a maminčiny buchty. Přesto se ale po čase každý tu a tam ocitne tváří v tvář vesmíru v podobě utichajícího lesa za soumraku, studánky opodál tábora, kam se vydal pro vodu nebo osamělé paseky, na které čeká na svoje kamarády při dobrodružné hře. Noční hlídka může být velkým prožitím samoty, ale taky vůbec ne - záleží víc na vnitřním rozpoložení, kdy nás divočina zastihne s otevřenou duší, nezabarikádované mocnými autosugescemi, které si vštěpujeme ze strachu před strachem.
A přesto má samota velkou moc. Opustit ochranou auru tlupy, to je jako skočit do ledové tůně. Zpočátku šok, ale po chvíli blažený pocit svobody a čistoty. Stojíme sami ve veliké Přírodě bez hranic, Přírodě, která nás stvořila ze svého prachu a zase nás do něj vrátí, ale právě proto že nás stvořila, jsme její součástí. Zkusme hovořit s tichem lesa, křišťálovou průzračností studánky, živým dechem stromů, vláním trávy ve větru, hloubkou hvězdnatého nebe. Je k tomu třeba pokora, lesní duchové nemluví s každým nafoukancem. Mysl se brání, chce si raději zakrýt tuto širokou a proto nejistou skutečnost svou vlastní intelektuální hrou myšlenek. Spojuje je do řetězu asociací a dělá z nás pána tvorstva, protože hra slunečního paprsku v ještě skoro žlutozelených mladých bukových listech - to je fotosyntéza, chladná šerá skála - to je kulmská droba, atd. až se z lesní soutěsky stane stránka učebnice. Zkusme raději položit ruce na kmen statného stromu a sdílet proud energie, který kořeny spojují se srdcem země a koruna s nebem. Stromy rády otevírají svou duši tomu, kdo k nim přistupuje s čistou duší a otevřeným srdcem.
Dodnes si vzpomínám na jeden svůj rozhovor se starou švestkou, která na jaře rozkvetla na zahradě v domě mých rodičů, i když to je už přes dvacet let. Chodil jsem pak za ní každý večer když to bylo možné a uzavřeli jsme důvěrné přátelství. Byla to vskutku velmi moudrá švestka a dověděl jsem se od ní mnoho o životě. Kdybych to dokázal převést na papír, byla by z toho daleko lepší kniha než je toto čtení.
Nebo zkusme pustit vítr do sebe. Nechme jej vanout svým tělem - tělo totiž nejsou jen svaly a kosti a kůže a játra a mozek. Cítí se snad někdo svými kostmi, svou kůží nebo svými játry? Buďme tedy tím, čím se skutečně cítíme a zjistíme, že do tohoto našeho těla vítr skutečně může vstoupit - i vítr má totiž duši a duše větru může vanout naší duší, když jí to jen dovolíme. Vítr odnese všechny nečistoty a očistí naši duši, jen to musíme chvíli vydržet - chce to trochu koncentrace. Jestliže máme trápení v duši, jen požádejme vítr, on to rád pro nás udělá a trápení rozvane jako dým z ohýnku.
Slunce nás dokáže naplnit energií - největší moc má ráno, když vychází a je těsně nad obzorem. Večer má taky velkou moc, to je spíše moudrým dědem Vševědem. I voda má moc a stejně tak všechno v přírodě.
Naši předkové dokázali hovořit s duchy stromů, potoků a skal. Jejich potomci to zapomněli a proto museli vymyslet vědu a civilizaci. Aby se před duchy ještě lépe zabezpečili, vymysleli také ještě bankovní konta, podvojné účetnictví, ministerstva, soudy, armády, státní hranice, akademické hodnosti, akumulaci kapitálu a mnoho jiných věcí.
Archeologové prý vyzkoumali, že pračlověk věnoval práci pro svoji obživu průměrně osm hodin denně. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom si teď sestavili seznam všeho, co nám civilizace vlastně dala a zároveň všeho, co nám vzala?
(Pokračování...)