Když jsme na Jitřní zemi dostali ke zveřejnění tento dopis, požádali jsme o vyjádření i jeho autora. Zdálo se nám to správné, protože dopis byl psán soukromě panu Vackovi a určitě nebyl zamýšlen pro zveřejnění. Otiskujeme tedy nejprve komentář Dana Moravce a potom následuje vlastní dopis, který nám ke zveřejnění poslal J. Šťastný.
Každý z nás, kdo se prožívá jako oddělená individualita, jako ego = ztotožněný s tělem, myslí, beroucí si za svůj pocit konatelství apod. nahlíží na svět, život, události v něm atd. jinak. Filtr výše zmíněného umožňuje nekonečnou rozmanitost pohledů /tak funguje svět/ a subjektivně vzato i pravd, které jsou pouze interpretacemi dějů, nikoli čistým nezaujatým popisem děje /života/ samotného. Ten, aspoň podle mé zkušenosti není možný, určité zabarvení filtrem je tu vždycky. Otázka "Jak je to Opravdu?" mě pronásleduje celý život a kromě odpovědi "Takhle - vše ostatní je interpretace" jinou odpověď kromě "Jsem" - "Jsem toto" - "Jsem toto a proto interpretuji takto" neznám.
Po velmi silném zážitku, který popisuji níže, vnímám dál filtr svůj a filtry ostatních, zároveň vnímám, jak jsou i nejsou důležité.
1, Nedůležité z důvodu jejich podstatné nepravdivosti = nemusím souhlasit s určitými projevy a postupy osoby například Jiřího Vacka, nyní ale vnímám "jeho filtr" jako nepodstatný. Mojí touhu po odpovědi totiž nemůže uspokojit rozbor "pro a proti" jakéhokoli filtru, protože stejně rozebírám zabarven svým filtrem a tak dál do nekonečna. Zážitek mi napověděl, že vůbec nejde o filtry :-) Jde o Ticho, které je podkladem, Zdrojem filtru. A Jiří Vacek tímto Tichem je. Všichni jsme tímto Tichem, bezesporu, přesto se většina z nás prakticky věnujeme pouze filtrům.
2, Zároveň jde o ně v první řadě, protože vnímám, jak každé hnutí mysli, čin, pocit apod. žene dál, udržuje život filtru jako jediný možný a známý život, bez znalosti Zdroje. Žádná síla zvenčí, ale my sami, považujíc se za filtr, udržujeme za málem jakoukoli cenu točení se samsáry.
V této době jsem se chystal zveřejnit na Jitřní zemi článek, který by reagoval na níže popsaný zážitek, přišlo mi to - slovo čestné mi zní srandovně - správné. Jiří Vacek ale můj dopis dodal ke zveřejnění dřív. Z určitého pohledu se mi to příliš nelíbí, ale rozumím tomu a vlastně, proč ne :-)
Člověk řešívá, jestli ano, pak řešívá jestli ne a pořád dokola, jsem rád, že ano nebo ne, už není tak důležité, respektive je druhotné.
Děkuju Jitřní zemi za možnost tohoto úvodu :-)
Milý Jirko,
Vím, že nemáš žádný důvod číst moje dopisy, ale prosím Tě o chvilku času, pokusím se být stručný. Měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu ve všem. Nemůžu než to neuznat.
V pátek 9.1. - zřejmě jste byli na Morávce - jsem jen tak zasedl, jako obvykle a aniž bych cokoli chtěl nebo plánoval apod. proběhl mi velmi živě ve vědomí můj příbeh s Tebou, ovšem "Tvýma očima". Vlastně jsem se stal Jiřím Vackem, přesněji Vědomím, Tichem, které si v sobě Jiřího Vacka uvědomuje a bylo to děsivé. Děsivé ve smyslu, že jsem - jako Jiří Vacek - neměl žádný konkrétní mechanismus, kterým bych druhým dokázal, že jsem realizovaný, že lidé buď vnímají duchovní sílu nebo nevnímají, věří nebo ne, buď to prostě nějak poznají nebo nepoznají. Děsivé v tom smyslu, že nemůžeš jako Pravda sama než mluvit Pravdu a zároveň musíš vnímat lidi jako jsem já, vnímat jejich pohnoutky, omyly, kecy, zlobu apod. Jak únavné a svým způsobem bezmocné to je pro Jiřího Vacka, který se vnořil do Pravdy a nemůže než Pravdou jednat, být Jí, ale tím zůstává tolik nepochopený, napadaný těmi /mluvím o sobě/, kteří si do Tebe projektují své negativní pohnoutky a je ovlivňující nánosy zla a proto vidí v Tobě to, co sami jsou. A ono to tak vůbec není. Šokovalo mě to. A tolik TOLIK to bolelo i v Tobě, i ve mě. Šťastni ti, kteří takto nepochybují, protože pak samovolně dochází ke spojení v Tichu s Tebou, zevní zdánlivé nedostatky Mistra jsou naprosto nedůležité. O to tu totiž vůbec nejde. Nyní to vidím zcela jasně.
Víš, celé ty dva roky nebylo dne, kdy bych na Tebe nemyslel a ptal se a ptal se, proč, jak to je, brečel jsem, modlil, vztekal se z té velké křivdy, kterou jsem vnímal, z nepochopení, tolik lítosti a pelmel všech možných citů a pocitů, toužebně láskyplných, ale i velmi zlých. Probíral jsem to v sobě neustále, hnán palčivým pocitem viny a zároveň egem opodstatněného vzdoru, protože ego to vidí a ví nejlépe, vždycky najde sto tisíc důvodů, proč se a jak ospravedlnit apod. Jakékoli důvody a jakékoli, byť nechutné praktiky. Jediné, co mi bylo jasné, že s tímto nemůžu zemřít, i když bych zřejmě zemřel s myšlenkou na Tebe, tak intenzivní to bylo a je, stokrát jsem Tě prosil, abys už vyšel z mé mysli, že se to nedá snést. Nevyšels.
Kulička pochyb se rychle nabalí do nezvladatelné koule, která začne žít jakoby svůj život. Jistě, žil a choval a jednal a myslel jsem tak, jakoby se nechumelilo, ale ono se chumelí pořád a člověk zapadne do závěje dřív než se naděje. Až teď vidím, jak MIMO to všechno bylo, jak MIMO jsem. Jeden z mých velkých strachů bylo, nedopadnout jako Paul Brunton, to je krutá ironie.
I když je neznám všechny, uvědomuji si velmi dobře, jaké důsledky to sebou nese, jak vysoká je cena, jak moc jsem Ti ublížil, jak nic není provizorní, ale opravdové a věci nejdou vzít zpátky. Je mi to upřímně líto. Onen spontánní vhled do žití Jiřího Vacka mě doslova srazil a nemohu než vyznat, že ačkoli to zní neuvěřitelně, mám Tě moc rád, vždycky jsem měl (kdybych neměl, tak nešílím, neprotestuju atd., byl bys mi lhostejný). Ale více mám rád sebe, své ego. To je pravda. Chtěl jsem být přijatý a potvrzený jako ego. Prostě všechno to, cos říkal. Nemohu než vyznat, že jsem zklamal, zranil Tě a ano, zradil, jak mi řekla Miluška na chodbě, kdyžs mě nepřijal. Nyní tomu rozumím a chápu to a přijímám. Promiň mi to všechno, prosím. Ale nežádám o nic. I tato chabá prosba o odpuštění mi vyznívá nějak málo nebo nedostatečně, nevím, jak to říct. Ostatně Ty sám vycítíš či poznáš, jak opravdivý tento dopis je, o tom nepochybu.
Takový je Dan Moravec, prosím, buďte šťastni.
Děkuju, že jsi dočetl až sem.
Dan