Proto jsem se nad problémem zamyslel, tak jako obvykle, s důvěrou, že odpovědět si dokážu s pomocí Inspirace sám. Následující text berte jako spontánní osobní úvahu/y, je ponechán tak, jak mě napadal. Nejasnosti v textu rád na požádání vysvětlím, některé formulace možná nejsou stoprocentní. Téma by zasluhovalo zpracovat ještě detailněji a stávající text přeformulovat.
Otázka je jednak, co je to "duchovní" - jsou to informace pravdivé, důležitější, v běžných médiích nenalezitelné, nebo religiózní povahy? Nebo hraniční? Pokud budeme věřit, že za toto nemáme platit, znamená to snad, že platit se má jen za lež, tuctovost, banálnost, nahraditelnost nebo snad materialismus? Není to na hlavu postavené? To co nemá cenu ocením a co má cenu neocením?
Pokud chci něco vytvářet, něco to stojí. Pokud chci něco vytvářet kvalitně, musím tomu věnovat ještě více času. Pokud chci něčemu věnovat více času, musím někde vzít na svou obživu. Pokud mám být nejdříve dobře zajištěn, je omezen počet "duchovních" tvůrců jen na elitu bohatých, kteří se celý život zaměřovali na hmotu a rychlou prodejnost místo na duchovno. To se také nezdá praktické. A pokud je někdo v duchovní práci tak dobrý, že je o něj větší zájem, mám na vybranou ho buď vyplatit z jeho "neduchovní" práce, nebo se musím smířit, že jeho schopnosti zůstanou z 90% nevyužity a že se mi nebude mít čas věnovat.
Peníze bychom měli dávat jako ocenění vytvořené hodnoty a jako podporu člověka v jeho činnosti - dát mu potřebné prostředky k realizaci toho, co se nám líbí a považujeme to za užitečné.
Je-li něco dobré a praktické, lidé to chtějí a platí za to. Platí-li lidé za "nedůležité" věci, asi jsou ty věci pro lidí ve stávajícím životním kontextu ve skutečnosti důležité přece jen jsou - dávají jim něco, co jim (alespoň zdánlivě) chybí. Je-li něco veledůležité a nikdo mi nechce za to dát ani halíř (nebo jim to dokonce kazí plány), pak to asi přece jen znamená, že dělám něco, co pro lidí v současnosti není moc potřebné. Pokud se vztekám, je to má věc. Pokud jsem si i přesto jist, že to za to stojí, můžu pokračovat na vlastní pěst, seženu-li finance jinde. Svým způsobem to je ale znásilnění lidí, nejednám v souladu s celkem, ale proti němu. Pak si musím být opravdu jist, že to není jen mé ego a že je to pro lidí tak prospěšné (že to později ocení). Vcelku to je jednoduché.
Ale zkusme se podívat na věc z opačného pohledu. Nebude asi taky úplná náhoda a nesmysl, když lidé tak často opakují větu, že za duchovní věci se nemá platit. Aneb: na každém šprochu pravdy trochu - jinak by nežil. Z čeho to přesvědčení tedy vyvěrá?
V praxi vidíme, jak se nám za velké peněžní částky na každém rohu nabízí "ohromné" duchovní pravdy. Dokonce si můžeme všimnout, že čím větší cena, tím větší blábol, banalita nebo podvod.
(Tady by se hodil ten židovský vtip, kdy chytrý nabízí hloupému, že za dejme tomu 30000 spolehlivě zvýší jeho inteligenci a přivede ho k prozření. Vtip je dlouhý ale jde o to, že nakonec když skoro vše zaplatí, dojde mu konečně, že se nechává okrádat - a tím skutečně prozře a zmoudří.)
Často lidé zmoudří jen díky tomu. A cena? Tu bychom měli dávat podle hodnoty - ne však se podle ní v současném naruby obráceném stavu orientovat.
Jak je to tedy možné? Znamená to, že když se za podvody platí nehorázné sumy, má být pravda zadarmo? Ona spíš obvykle je zadarmo, než že by se takovou musela dělat. Ta podstatná. Podrobnější informace nebo nadstandard se ale i tady musí platit. Je opravdu otázka, co je podstatně. Neumíme žít střídmě, skromně. Pravda je přitom prostá.
Tady udělám navazující vsuvku: dám vám zadarmo tu největší moudrost. Nedivte se, že není nová. Je mnohokrát opakovaná a byla vždy zdarma. Byla ostatně (i) v nás. Tedy: "Jsem, který jsem." - Osvíceni? Ne? Škoda, protože lépe to stejně nejde říct a víc už se nikdy nedozvíte. Amen
Ale zpět: Proč skuteční duchovní mistři většinou nenosí dlouhé bílé hábity s lesklými střapci a proč to nebývají ti, co žijí v přepychu a nechávají si nejvíce platit?
Protože musejí vnějškem nahrazovat, co chybí uvnitř. Zkrátka: potřebují to. Kdyby to nepotřebovali, neztráceli by tím čas a prostředky by dali na užitečnější věci. Kdyby člověk byl šťastný, nemusel by to vykřikovat a hecovat se. Prostě by šťastný byl. Fanfáry by měl v sobě a víc by nepotřeboval. Tak je to.
Žijeme v převráceném světě. Zlaté je uvnitř hniloba, chudé zablácené je uvnitř drahokam. Komu chybí jakákoli osobnost, zdůrazňuje svůj styl, kdo je. Ztratil jsem kontakt sám se svou duši, jsem nevěrný sám sobě? - Pak jsem odborník na to "být sám sebou". Jsem nepoužitelný?-Pak vykrikuju, jak jsem cenný a jak mě nikdo nechápe. Je něco předražené? - Pak řeknu, že je to levné "k zbláznění". Atd.
Nás svět ale nemusí být převrácený. Takový jej děláme jen my. Nikdo jiný tu není. To my se domníváme, že na hnilobu vyzrajeme tím, že ji budeme všude předpokládat a že ji přechytračíme, když se podle toho budeme chovat. A tak platíme podvodníkovi, ale žádaného léčitele pošleme k prasatům. Fotbalistovi dáme za jeden zápas milión a naším dětem zaplatíme nejlevnějšího učitele (dáme učitelům tak nízký plat, že kdokoli schopný a pečující o rodinu to neunese). Atd.
Ale to je naše volba, že to tak děláme - a plody toho sklízíme.
V neposlední řadě máme falešný pocit, že správný je asketismus a tak se domníváme, že je-li někdo duchovní, musí být i asketa. A tak mu s radosti přejeme: Vyžer si to ty hnusáku, co se podílíš na boží nespravedlnosti, že vše co je příjemné je špatně. Jako by cokoli jiného než utrpení bylo hříšné. Ale to jsme si vymysleli zase jen my. Pánbůh po nás nechce, abychom se omezovali a nenáviděli kvůli tomu. Obžerství je jen druhou stránkou myšlenky asketismu, že mi není přáno se najíst!
V jádru neplacení za "duchovní" práci tedy stojí:
Dalibor Novák
(převzato z www.zahady.cz a doplněno o diakritiku)
Poznámka redakce:
Tento "rozpor" je zachycený už v Novém Zákoně, kde Ježíš na jednom místě apoštolům říká: "Hoden je dělník své mzdy." a na jiném zase: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."