I když, i tam nás může osud poslat, pokud v sobě tuto potřebu máme a cítíme ji.Nám se mnohdy naše životní situace nelíbí a umíme si představit naprosto jiný a skvělý život. Je v dosahu každého z nás, ale bohužel život bez problémů a starostí nás příliš nenaučí. Máme se učit pouze jedno jediné, máme vstřebat sami sebe. Celé to končí a začíná v naprostém sebe přijmutí, spokojenosti s tím co je, s touto současnou existencí.
A tak potkáváme celou řadu lidí a zažíváme velké množství různých situací. Každý člověk, který nám nějakým způsobem vstoupí do cesty, byl nesmírně pečlivě vybrán a my máme opětovnou příležitost postoupit o malý krůček dál k sobě samému. Pokud se to nám to nepovede a tím je myšleno, pokud přehlédneme nabízenou lekci sebepoznání, bude se tato situace neustále opakovat. Ten druhý člověk na nás nic nepřenáší, je naprosto nevinný, nestranný a je pomůckou. On je jen zrcadlem, spouštěcím mechanismem našich emocí, prožitků a způsobu myšlení. I když křičí, prožívá si něco vlastního, ve vlastním světě a samozřejmě, něco v nás vyvolává. Jako by naprosto neúčastně mačkal knoflíky na ovládacím panelu našich citů. Dva lidé se setkají a odehrávají se dvě naprosto odlišné divadelní scény, které na sebe nemají žádný vliv. Náš partner je nástrojem osudu a my jsme nástrojem osudu právě pro něho.
Tak mnoho lidí prožívá neuspokojivý vztah a myslí si, že za všechno může ten zlý, druhý člověk, který nás nechápe, trápí nás a nemiluje. Je to nesmysl. On za nic nemůže. Celé si to prožíváme pouze sami, z vlastního přičinění a trpíme jen proto, že nejsme schopni se z tohoto procesu naučit. Tak se to opakuje stále dokola až do doby, kdy něco uděláme s touto nesnesitelnou situací a konečně ji vyřešíme. Mnoho lidí potom nechce ani uvěřit, proč ten krok neudělali již dávno. To samé platí i o našem partnerovi, který veškerou vinu svaluje na nás a nechápe stejně, jako my.
V absolutním měřítku jsme naprosto samostatným světem, jsme sami, sami na tento svět přicházíme a jen sami z něho odejdeme. Jediné, co je skutečně cenné a trvalé jsme jen my, my. Také svobodu můžeme získat jen sami, lásku objevujeme jen v sobě. Celé je to citlivosti a míře probuzení.
Neustále tíhneme k celku. Jsme neradi sami. Ale bohužel zjišťujeme, že v tomto lidském společenství jedinci prosazují převážně své vlastní zájmy a potřeby a celá hra náklonnosti je obchodem, přetahováním s city. Tato zdánlivá necitelnost je ovšem zcela na místě. To první, co máme objevit, jsme my sami. Máme objevit náš vnitřní svět a splynout jen s ním. Poté dochází k průniku do sebe samého, což se projevuje tím, že si sami se sebou vystačíme, že objevíme v rámci našeho bytí štěstí, radost a nadšení ze života. I kdybychom byli na celé této planetě naprosto sami, cítíme a zažíváme naplnění a extázi. Proto nemáme tyto přirozené dary hledat venku, nikdy je tam nemůžeme nalézt. Ne dlouhodobě a trvale.
V rámci tohoto splývání, průniku do sebe samého, nakonec zjistíme, že ono splývání, sebe vstřebávání, pokračuje dál a dál a začíná do sebe postupně vstřebávat i celý okolní svět. Naše identita se začíná rozpouštět do ohromujícího celku. Není potřeba to chápat, nelze to pochopit. Jen prožít. Naše původní JÁ se vstřebává do nekonečného, neodhlalitelného JE, pulsující přítomnosti a my pomalu mizíme ve zdroji, v nekonečnosti energií, proměnlivých forem existence.
Z praktického hlediska to vyžaduje jediné. Pozorovat co se děje. Důvěřovat procesu a moudrosti osudu a hledat poznání v každém jednotlivém dni, hodině, minutě. Neodmítat nepříjemné, zdánlivě zlé. Nezapojovat své uměle vyvolané emoce a fantazii představivosti, ale snažit se pochopit nabízené učení tak, jak je. Máme si toho hodně prožít a musíme přes tyto lekce projít. Dá se to celé velmi urychlit naší přístupností a pokorou a mnoho lekcí bude vsunuto do jedné jediné.
My se máme mít dobře, máme být spokojení a šťastní, naplnění a nadšení z tohoto bytí. Je logické, že naše štěstí bude ovlivňovat i další lidské tvory a bude jim dávat naději krásnějšího života. Nic, skutečně nic, nám nemůže ublížit. Nejsme nic jiného, než shluk moudré a věčné energie, která je nakonec celým vesmírem. Nevěnujme se příliš tomu, co tady zůstane. Co podléhá zániku, rozkladu nebo co ztratíme v okamžiku smrti. A to je téměř vše známé z této dimenze. Jediné, co neztratíme je to, co bylo a prošlo s námi při našem narození.
Naše životní esence, tajemství a nekonečnost.
Naše společné já.