Já, já jako duše, bytost, energie vládnoucí mé současné tělesné schránce, se pokouším vidět svět jako lidé z různých světů. S trochou pocitu provinění za nepatřičnost se pokouším přiblížit se vnímání osvícených, s trochou smutku a soucitu se pokouším uvrhnout se do světa materialismu, nekonečného kolotoče lpění na věcech, jiných lidech a bytostech vůbec. Není to zas tak těžké, vždyť jsem z takového světa vyšel a důvěrně jej znám. A jak tak přehazuji světy, občas mě přepadne myšlenka pokusit se pomoct zbořit lidem zeď omezující jejich svobodnou duši, strhnout pásku zakrývající obě oči, které nejsou daleko od úst pronášejících slova o štěstí a svobodě založené na velikosti domu, čísle poprsí či obvodu bicepsu. Jak na to? Díky Bohu už mě tato myšlenka nevede k usilovné touze pomáhat všem, všude a vždy. Ale ve snaze o smírnou plavbu poklidným a neotřesitelným tokem řeky našeho života si občas jen tak řeknu: co jim brání? Proč to nevidí? Proč o tom neví?
Každý z nás má jiné zkušenosti, prošel a prochází jinými situacemi, zkouškami. V lidském světě s přívlastkem „civilizovaný“ je potřeba měřit tyto zkušenosti a dovednosti, protože pak je možné na základě měření být lepší než ostatní. Být lepší než ostatní je nutné, protože „život je boj, vítěz je jen jeden“. Dál mě napadá „urvi, co můžeš“. A tak studujeme, sbíráme tituly, certifikáty a licence, rveme, bojujeme, vítězíme. A pak se potkáme s dojičkou z ruského kolchozu nebo domorodcem v Africe a zbytek života můžeme strávit přemýšlením o tom, jak je možné, že jejich jednoduchý pohled na svět má víc rozměrů a barev, je hlubší než ten náš, vystihuje vše lépe a přitom nám jej sdělí v několika větách při cestě do práce nebo na lov. Možná jsme blízko…
V naší mysli se v průběhu života skládá mozaika obrazů, ať už je jejich původ vnitřní, nebo vznikají přenesením ze světa, kterému se učíme říkat „reálný“ nebo „opravdový“. Jakmile narazíme na nový střípek, je potřeba jej zařadit, najít vhodné místo. Možná jsme blízko…
V učebnicích, skriptech, časopisech, učených knihách je spousta střípků a tak umísťujeme, přesouváme, protože jsme dříve umístili špatně, střípky zapomínáme, abychom je jindy zase objevili. V jiných učených knihách jsou zaručená poznání, jak naše mysl funguje a jak tedy nejlépe na střípky. A pak dříve či později nabudeme dojmu, že je mozaika celá.
Celá, celá, po pravdě tedy není celá, ačkoliv ji za takovou vydáváme. Ale nejsme zase úplní lháři. My si opravdu v tu chvíli myslíme, že je celá, a pod přísahou jsme schopni to znovu a znovu prohlašovat. Kdy je mozaika celá? Když už není kam přidat. A my opravdu nemáme kam přidat. A jak je ale možné, že se objevil střípek, který ještě nemáme v mozaice a přitom nám nechybí? Můžeme skládat puzzle a v polovině se rozhodnout, že je obraz hotový? Můžeme. Rozhodneme se, v současném stavu zařízneme všechna vykrojení po obvodu a případně i uvnitř. Tím zároveň dostaneme důkaz, že dál skládat nelze, protože opravdu žádný z kousků v krabici se už na náš obraz nedokáže napojit. Mozaiku v určitém stavu pečlivě obložíme hranicemi se sloupky ve tvaru vykřičníků – silných, sebejistých vykřičníků zdálky oznamujících, že tam je opravdu konec a dál nic není. Nemůže být. Nesmí být. Jsme na konci poznání. Máme pocit moudrosti, vědění, poznání. Vykřičníkové hranice nám dají pocit, který nám ani nedovolí otázku, zda je v mozaice opravdu všechno.
A co s tím střípkem, který se nám nehodí? Co s těmi kousky puzzle v krabici? První možnost je snadná a posilující námi stanovené hranice: zahodit, označit za vadné, zmetky, nepotřebné, náhodu, žert. A hranice stojí dál, jsme dále moudří, víme, známe. Druhá možnost je obtížnější, spojená s rizikem omylu, svázána s možnou ztrátou těžce získaného respektu v našem okolí: přijmout další kousek mozaiky či puzzle, opakovaně se pokoušet najít pro něj vhodné místo. Možná jsme blízko…
Děkujme Bohu za to, že je hodně lidí, kteří zbořili své vykřičníkové ploty s ostnatým drátem a na uvolněná místa sázejí plantáže malých otazníčků. Děkujme Bohu za to, že je dost lidí, kterým se pak daří přijímat nové střípky a úspěšně rozšiřovat mozaiku v místech, která v nich byla dřív hluboko za hranicemi poznání.
Otazníčky. To je ono! To bych chtěl poradit všem, kdož nenalézají ve svém „uceleném“ vědění oporu pro vysvětlení mnohých jevů okolo nás, kteří se ve své naivní představě a pýše považujeme za hmotné individuality schopné pohnout vesmírem. Přitom nám malé dítě dokáže položit jednoduchou otázku, která míří za vykřičníkovou hranici a ani profesura nejvyhlášenějších univerzit nám sama o sobě nemůže dát odpověď. Zbořme hranice. Nalepme zpět odříznuté reliéfy puzzle, aby další kousky mohly nacházet svá místa. Nebojme se otazníčků, ty dávají neomezený prostor pro dotváření mozaiky, kterou kvůli lidské omezenosti budeme skládat hodně dlouho. Ale sázejme otazníčky. Nikdo neví, kolik z nich později, v tomto našem životě, uvolní místo střípku mozaiky. Někomu bude dopřáno získat během krátké doby či dokonce chvilky víc, než za dlouhá léta studií na vyhlášených školách. Jinému zůstanou v tomto životě otazníčky hojně rozrostlé. Smiřme se s tím. I tímto smířením rázem získáme celou řadu střípků. A mozaika se může rozrůstat. Nemá hranice, zatím. Jenom místa, která teprve čekají na obsazení.
Proč tedy denně potkávám lidi, jejichž spokojenost a štěstí je postaveno na nejpomíjivějších aspektech našeho života? Proč zahazují Osudem jim nabízené střípky? Protože mají v sobě hranice. Každý sám vládne svým hranicím, na každém z nás záleží, kde a zda je vůbec postavíme. Na každém z nás záleží, jak naložíme s nabízenými úlomky a střípky. I sebevětší a sebeprůzračnější kousek můžeme zahodit, i sebemenší a sebezašlejší kousek můžeme uchovat a najít mu místo. V určitém stavu, za původním falešným poznáním a ještě před Poznáním ucítíme, že nalézat a umisťovat střípky jde mnohem lépe intuicí, srdcem, duší. Jakýsi vnitřní hlas nám chce pomáhat. I ten můžeme v sobě umlčet, i ten můžeme poslouchat. Jsme skrz naskrz svobodné bytosti. Bořme hranice, naslouchejme více uvnitř než zvenku. A jednoho dne popřeme konec předchozího odstavce: skládanky najdou své hranice, obrazy budou kompletní a my asi užasneme nad jejich jednoduchostí a krásou. Každý z nás, kteří se nazýváme lidmi, jednou poskládá. Každý z nás jednou najde Poznání. Ale nikdo z nás neví, kdy to bude. Čas je lidská pomůcka a stejně v žádné mně známé učebnici fyziky nenajdete zmínku o tom, že se čas měří v lidských životech. Kdyby tomu tak bylo, pak bych mohl říct: každý z nás dosáhne Poznání, ale za kolik životů to bude, to neví nikdo, tedy nikdo lidského původu.
A vida! Opravdu to neví nikdo lidského původu? Možná ví, možná ne. Jsem si jist, postavím vykřičník, zaříznu kraj? Kdepak, už je tam otazníček! Přináší mi úsměv, smíření s mou slabostí a omezeností, přináší i naději, naději bez usilování a spěchu. Ať se mu tam daří, až přijde „čas“, vystřídá jej další střípek…