Pokušení mocí

Autor: Frolich Michal <frohlich@altamira-studio.cz>, Téma: Sebepoznání, Zdroj: od čtenáře, Vydáno dne: 01. 03. 2005

Rád bych se s Vám podělil o malý esej nad tématem, které se v dějinách stále znovu opakuje, a jeho aktuálnost nekončí se změnami politických režimů z jednoho prostého důvodu: Zdroj touhy k moci bývá hluboce zakořeněn v lidské psychice. Mění se jen doba, kulisy a aktéři, princip však zůstává stejný a v podstatě jde o jedno jediné téma.

Spirální vývrtky aneb temný chlívek budovatelů světlých zítřků.

Politik, úředníček, redaktůrek či vrátný, ti všichni, pokud dostanou nějakou příležitost či funkci, Vám mohou dát pocítit svoji moc. A pokud se jejich zvůli či aroganci vzepřete, v nepřímé úměře k tomu, nakolik nemáte možnost ovlivnit běh věcí v prostoru jimi ovládaném, vám dají pocítit svoji převahu.

Pohnutky pro konání člověka lze v podstatě zjednodušit na prazákladní funkce, totožné s pohnutkami tvorů v živočišné říši. Touha po moci souvisí se založením a ovládnutím „svého“ teritoria, ve kterém si dotyčný jedinec (či skupina) má zajistit neustálý přísun příjemných pocitů (tj. sex, potrava, sdílení), s výhledem na možnost expanze (rozšíření teritoria, upevnění moci, eliminace rušivých vlivů a větší přísun příjemných pocitů). Přeneseně řečeno, politik, úředníček, redaktůrek či vrátný na základě vlastní moci v principu zvyšuje svůj význam, postavení a šance před jedinci svého druhu kvůli zajištění zájmu opačného pohlaví. Další z pohnutek, proč úředník jedná tak jak jedná, bývají často jisté nevyřešené emoční bloky. Nejsou v tom žádné čáry máry.

Abych tuto zkušenost trochu zkonkretizoval, a také nastínil, že není nutné „se vlka báti“, naopak, je možno prohlédnout celý jeho skvělý šprým, a následně se zasmát s chutí od srdce a od plic, seznámil bych vás s jedním konkrétním případem. Připomínám však, že nejde o žádné hledání další oběti, ale v podstatě o pochopení šprýmu: Navzájem v sobě vidíme jen to, co jsme sami - kdo vidí přítele, je v přátelství sám se sebou. Kdo vidí sliz, topí se ve vlastním nanicovatém rybníčku.“

Před několika lety jsem se pustil do jistého experimentu na jednom nejmenovaném „duchovním“ www serveru, v němž v té době její majitel a pán hlásal nekonečnou lásku k člověku. Tenkrát mne to prohlášení zaujalo natolik, že jsem se rozhodnul prakticky si vyzkoušet v diskuzi, co takovéto pojetí lásky znamená, a to prostředky podobnými jako je provokace, šprým, změny přezdívek, hra, přehánění, nadsázka: To vše měly být prostředky k poznání sebe navzájem, sice na dálku, ale i takto to bylo zajímavé: kým že to vlastně jsme, na co si všichni hrajeme a jaký význam dáváme slovům? V principu to vycházelo vždy takto: Když chválíš, jsi brácha milovaný, ale pozor, když nesouhlasíš, jsi kretén nechtěný, adept na „přeshubu“ a pro „traverzu“. A vono se to tam mydlilo, neboť šlo o duchovní server s lidmi ducha-znalými, osvícenými a zralými!

Nejvíce legrace jsem si však tenkrát užil (a dosud i sporadicky sem tam užiji) s referáty hlavního redaktora a majitele (pozor, strká do projektu mimo jiné peníze!!!) onoho duchovního webu (pan Hašek by tak kouzelné referáty o stavu svého ducha lépe nepopsal, snad ve spojení s Franzem Kafkou). Už v té době vynikal onen redaktůrek důsledným heslovitým uplatňováním několika frází odvozených z četby Castanedy a shlédnutí filmu Matrix, což mu ostatně vydrželo do současnosti, možná přibyla ještě jedna poučka ohledně upírství kolem nás, s čímž si už v podstatě vystačí... Bylo docela zajímavé sledovat vývoj projekcí a pocitů paranoického ohrožení s občasnými hysterickými výlevy (strach z posudků „nepřátel“ ohledně svých „sdílení“), a také způsob, jakým dokázal „odstřelit“ docela velký počet svých přátel, známých a kamarádů, nazývajíc svoji činnost kauzami. Dělo se tak proto, že mají jiný náhled na „věc“ než šéf a že si dokonce dovolí svůj názor vyslovit či napsat… Roman Palka (démon č.1), Jirka Mašek, Vlastík Marek, toť malá ukázka z výčtu odstřelených. Navíc spousta spolupracovníků odešlo jinam (jeden z nich velmi kvalitní redaktor, Jirka Lapáček, měl krásné fotky a jeho „člověčenských“ článků se má černá pracka ani nedotkla), neboť nejspíš nemohli spolu-sdílet (motto Spirály) sílící paranoiu (nevidí všude myšky, nýbrž maňásky) a způsob (láska), s jakým „zamete s nepřáteli“. V tomto je redaktůrek opravdový talent a docela vážně mu držím palečky: Dokáže neuvěřitelným způsobem vystihnout podstatu věcí (umí velmi přesně spojit fyziologické znaky a jména dotyčných jedinců s jejich charakterovými rysy) ale přitom se mine se základní možností komunikace – tj. jednoduchým jasným sdělením toho, co mu konkrétně vadí. Svým způsobem nejspíš půjde o unikátní pštrosí umění, pokud by tomu fyziognomicky odpovídala malinkatá hlavička, olysalá od opakovaného strkání do písku ze strachu před sama sebou.

Se založením nové podoby duchovního webu nastala i krátkodobá obleva ledů, snad se více dařilo v podnikání. Dokonce jakýsi „darebák“ dostal do rukou „klíčky od auta“ prý zn. Tantraspirála (zase to libido?), aby se stal regulérním autorem (sláva hosana na výsostech). Tento darebák se zaregistroval do dvou nicků, Michal a Christof. Michal víceméně zůstal trvalým „underground“, nyní již zkrotlým buřičem v mezích (papínkova) zákona, Christof má jaksi blízko ke Kristu, jeho články měly být v rámci jeho možností prodchnuty křesťanskou tematikou (nepovedlo se, ale sic). Michal potažmo Christof se na nějakou dobu vzdálil od záměru přispívat na jakýkoliv web, párkrát založil a zrušil blog dle momentální aktuálnosti, později však již velmi sporadicky vložil sem tam nějaký komentář. Vše v pohodě až do té doby, než se opovážil zapochybovat o duchovním vidění redaktora, což (asi) bylo bráno jako porušení důvěry (člena strany), ústícím do následného vyloučení (ze strany).

Posledním kamenem úrazu bylo když redaktor a pan majitel duchovního webu, na jedné straně horující proti chemickému (o)svícení, vrátil se ke „zhulení“ jako prý k nejrychlejšímu a nejsnadnějšímu prostředku poznání, a v tomto duchu zplodil i klasický propagandistický článek. Nejspíše v tomto období detoxikace nebyl již schopen rozeznat směšnost vlastních protiřečení a ani přiměřeně rozlišovat co je jeho vlastní projekcí a to co druzí kolem něj skutečně říkají, či píšou. A stalo se, že smazal komentář provinilého komentátora (provinění vlastním názorem - došlo poté k docela zajímavému, ale již ohranému oboustrannému „mazacímu dialogu“. Byl smazán komentář, byl smazán článek). Majitel webu poté snad vlivem chemicky rozvířených vlastních zatvrdlých energií zrekonstruoval celé téma „pohřbení vlastního stínu“, projikovaného do svého okolí, nalezení oběti a následné její ukřižování, což je opět (pokolikáté už?) pouhý anachronismus a smyčka. V tomto případě (mimo jiné úlety) to znamenalo i dětinské mazání komentářů místo jednoduchého chlapsky rovného sdělení, které by bylo zcela bez problému respektováno již na počátku. Ale respektována nikdy nebyla srabská exhibice emotivního proudu výřečnosti bez možnosti jediné korekce či odpovědi. Zajímavé přitom je, že vlastně není vůbec jasné, cože to konkrétně mistra pobouřilo. Co to bylo za větu, či souvětí, které se trefilo do černého? Netuším. Možná jde jenom o nějakou hluboce skrytou emoční kapsu, takže není třeba hledat nějakou konkrétní spojitost. Prostě kudlička vyskakuje z kapsy tehdy a tehdy. Když něco prudí, nejsnadnější způsob je najít to někde venku (vně sebe sama).

Okolnosti, proč vrátní využívají a zneužívají svou moc, tkví nejčastěji v pocitu jejich vlastní nedostatečnosti. Ale díky Bohu za ně, za vrátné, úředníčky, politiky a redaktůrky, za to jací jsou a za to jak reagují. Ovšem když přistoupíte na jejich hru, budou vás mít v hrsti, protože jim to uvěříte. Ale jejich pocit moci, i představa jejich úřadu je čirá imaginace, jde pozůstatek přírodních zákonů – „smrtelně vážné hry o předání kolíku“ – získání samičky ve svém teritoriu. Kdokoliv se ale sám sobě dokáže zasmát, uvítá podobného exota takřka jako rodného bratra, tedy jestli ho nenakopne do prdelky, obejme ho. Ono je to v podstatě to samé, když je to vykonáno ve stejném duchu.

Takže zdravím všechny vládce svých imaginárních totalitních království. Jen houšť. Bez vás by na světě bylo míň legrace.

Michal Frohlich