Meditace. Stav bez myšlenek, stav s myšlenkami, které necháváme vzniknout a odplout. Stav s myšlenkou, kterou nenásilně převalujeme ve vlastní hlavě sem a tam, vědomi si své role vnějšího, neutrálního pozorovatele. Střet, ne prolínání, dvou světů. Vědomí a nevědomí. Formujeme své vědomí, ten malý kousíček našeho viditelného já a prodíráme se houštinou očekávání, postupů a pomalého dosahování. Čteme moudré knihy, zkoušíme nové techniky, vidíme cíle a naplnění naší tužby po hodnotnějším životě.
Ovšem naše podvědomí je obrovská říše, je v ní otisk každého našeho činu, myšlenky a vše je propojeno smyčkami návazností a logičnosti. Podvědomí přebírá vládu ve spánku a my vstupujeme do zvláštních oblastí tajemných příběhů, ponaučení, strachů, tužeb a vášní. Dobře, nějak se nám povede odsunout naše vědomí ovladatelné naší svobodnou vůlí a podvědomí převezme žezlo. Poté v meditaci vyplouvají jedna myšlenka za druhou z nevyčerpatelné zásobárny informací a mentálních otisků. My dokážeme sami sebe přesvědčit o našem nezpochybnitelném duchovním pokroku, podpořené snad žáky potvrzující naší vyjímečnost. Je to ovšem velice tristní stav, kdy klameme sami sebe, šidíme se a zahrazujeme si cestu ke skutečnému průniku vlastní existence.
Klamu já sám sebe? Samozřejmě, pokud mi vlastní mysl tuto chutnou krmi předloží. Protože ten hlad je tam stále, hlad po uznání a potvrzení našeho virtuálního já. Nikdy nemůžeme být Mahavirou, Púndžou, Maharišim, Ježíšem, Buddhou. To co se nám může jevit jako úžasný pokrok je jen naše vytoužená představivost. Nemůžeme zasáhnout originál, neboť sami jsme originálem a všechna přiblížení k nám samotným ukazují nedefinovatelné stezky, kdy se nový krok objeví ne dříve, než návazně za krokem předcházejícím. Vše, co bychom mohli snad vidět v dálce je fata morgána naší touhy a závislosti na smyslu a logice. A tak jediné, co můžeme snad udělat, je právě ten jeden jediný krok, jeden jediný nádech a výdech, jeden tlukot srdce. Přesto nás něco vede a nemá smysl se ptát naší mysli, co to je. Tato důvěra ve vedení je lidmi nazývána vírou a všechna náboženství postavená na odevzdání se lásce k neznámému jsou cenná.
Tak naše vlastní řeč, myšlenky nalézají svůj význam jen pokud končí v uchu druhého, vybaveného stejným nástrojem, myslí. Jen zde je odrazová plocha naší vlny a my přijatou odpovědí potvrzujeme funkčnost této iluze. Mluvit sám k sobě je v podstatě šploucháním vody ve vlastním jezeře. Nemusíme to dělat, je to něco navíc. Tak jako je zbytečné mluvit na zvíře, strom či malé dítě. Naše řeč, intonace, barva, předá poselství stavu našeho citového rozpoložení a tak klidný hlas uklidňuje a zlostný budí pocit nebezpečí. Slova samotná nemají význam.
Co tedy udělali ctnostní muži se svým obrovským podvědomím? Co? Je snad podvědomí karmou? Je podvědomí onou šílenou přehradou bránící nám rozpoznat to nejzákladnější a první, naše ryzí bytí? Je snad karma ona necitelnost, pocit vlastní sebeidentifikace a oddělení od našeho zdroje, toho, odkud vše pochází? Co udělali s podvědomím, co udělali se spánkem a sny, s vířícími myšlenkami? Vědomí nám nedokáže pomoci tuto oblast vymazat. Vědomí může s pomocí svobodné vůle dělat v tom nesmírném bludišti zdánlivý úklid a pořádek. Ovšem vědomí spíše předstírá, že je vše v naprostém pořádku a veškerá tato snaha končí v předsouvání naší dokonalosti k okolnímu světu. Nikdo nemůže tvrdit, že to nakonec nemůžeme dělat, že je to zlé a k ničemu, neboť láska a úcta je kořením viditelného života. Ovšem s okolím klameme i sami sebe a masky jsou tenkou slupkou bouřlivého prožívání pod ní.
Ne, je úplně jedno jak vypadáme, jaké máme zpětné vazby ze svého okolí, jak dalece jsem oblíbeni, milováni a ctěni. Zdroj (nebo něco jiného) je nekonečně vzdálen a my jsme stále to, co jsme byli předtím, snovou individualitou. K tomu, aby polaritní a zmatený svět našeho podvědomí zmizel (zmizel z pohledu našeho porozumění a mysli) musí obě strany (zjednodušeně řečena ta zlá a ta dobrá strana) ztratit předchozí význam. A to je nesmírně těžké. Jak se stát dobrým a nevědět o tom, že jsme dobří, pokud stále chápeme co znamená být zlý? Jak může dobrota a mírnost zůstat pouze jedinou esencí obsahující lidskou bytost? Snad jenom tak, že nedokážeme vidět zlo. Mysl protestuje, ano, právem.
Ale existuje mysl mimo mysl? Existuje mysl na pustém ostrově, kde je teplo, dostatek jídla a vody, kde není co plánovat, na co těšit, čeho se bát. Není poté mysl pouze nekonečné přehrávání vlastní minulosti ? Neuzavře se mysl sama do sebe a jen tam nalézá svou životnost a opodstatnění? Není mysl hladinou jezera, kterou čeří vítr, který jednoho dne zmizí a zavládne naprosté bezvětří. Není smrt oním bezvětřím?
Nikdo z nás nemůže prožít život toho druhého, nemůže prožít jeho emoce, jen svůj život, své emoce. Příjemné pocity, ať tomu říkáme láska, přátelství, potřebnost se stala drogou. Vyšplhat se po zádech druhého, prosadit své názory, přivolat pozornost je drogou. Tou drogou, která dává zapomenout na tmavé a ponuré strany našeho žití plné strachu, úzkosti, ohrožení. To se stalo hlavním motivem našeho nakládání s energií. Je to život v noci. Nádherné hvězdy na pozadí tmavé oblohy. Poté padáme dolů a stoupáme vzhůru. Je to svůj svět, svět fungující jen a jen v noci. Tak jak je jídlo božské v přítomnosti krutého hladu, občerstvující spánek po probdělých nocích. Poté je zde život ve dne, kdy slunce převezme nadvládu nad oblohou. Ale hvězdy zmizí, nevidíme je. Schází kontrast, mysl je zničena. Vidí jen slunce, jen slunce, jen slunce.
A hvězdy? Jsou tam, kde by měly být?