Ideály

Autor: Jari <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 15. 04. 2005

Vrátím se obloukem k ideálu. Není podezřelé, že je Amerika katolická nebo protestanstská, Indie hinduistická, Thajsko buddhistické, Irán muslimský? Drtivá většina lidí v těchto a dalších státech je přesvědčena o vyjímečnosti a naprosté správnosti a pravdivosti svého náboženství. Proč není Amerika katolická a třeba za 20 let hinduistická?

Proč? Protože stávájící náboženství je jediné správné a ostatní jsou kacíři, bezvěrci, ztracené ovečky? Nebo je to prostě tak, že většina lidí se "naučí" stávající náboženství, vezme ho za své a tvrdě o něj bojuje? Vlastnit ideál ve formě Ježíše, Buddhy, Mohameda je snadná a dávno prošlapaná cesta. A Čechy? Čechy jsou ateistické a proto asi velmi zdravé. Lidé tu nakonec mají nepřeberné množství výběru z různých směrů. Proto jsme se tak neradi pouštěli do novodobých křižáckých válek masakrovat bezvěrce s instantním požehnáním ze shora. To je samozřejmě spjato i velkou dávkou tolerance a starání se sama o sebe.

Každý podvědomě následujeme ideál, i když si to nahlas nepřipustíme. Dokážeme specifikovat naprosto bezchybné jednání, známe dokonce postupy a důvody a o tento námi přijatý a nastavený ideál tvrdě bojujeme. Hodně by se nám ulevilo, pokud bychom tento pochybný institut navždy opustili a prostě ideál vyřadili z našeho prožívání. Není to ani existence ideálu, není to ani neexistence, není to prostě nic. Protože my tyto představy promítáme do všeho. Zejména do mezilidských vztahů.

Mluvil jsem se svou nešťastnou kamarádkou o rozchodu s jejím dlouholetým partnerem. Každá vážná známost je jemnějším a tvrdším bojem o protlačení našeho "správného" ideálu, neboli představy jak se chceme mít a jak by se ten druhý k nám měl chovat. Pokud je dotyčný velice sympatický, potom určitě existují plochy, které se netřou. Existuje oboustranná shoda. Poté ovšem jsou priority, které jsou neslučitelné. To byl případ mé kamarádky. Její argumenty byly velmi rozumné i logické, ale jeho také. Co s tím? Musí jeden ustoupit? Mohl by, ale co když je to pro něho tak zásadní věc, že nechce a vlastně ani nemůže? Potom musíme zvážit ne jeho, ale vlastní pro a proti. Zde se již nejedná o něho, pouze o nás. A pokud zápory převažují, naše bojovná snaha se minula s očekávaným výsledkem, asi bychom měli zvážit rozchod.

Tím se dostávám k vlastnímu přesvědčení, že každý, naprosto každý, má právo na svoji cestu a svojí volbu. My ji máme také, nikdo nám ji nemůže vzít. Svobodu. Ale tu vnitřní svobodu, ne svobodu venku. Ta svobodou není. Vnitřní svoboda je úzce propojena se spokojeností s námi samými, s vděčností za tento život, s vědomím, že naše tělo i myšlení podléhá pouze nám, nikomu jinému. A tak se také můžeme rozhodnout část svých priorit obětovat prioritám toho druhého. Nebo udělat pravý opak, své priority i za cenu bolestivého rozchodu uhájit. Před kým? Jen a jen před námi samotnými. Ale to je to nejcennější co máme. Věřit v sebe, věřit ve svojí nezávislost, ve svůj charakter a vědět, že změna je vždy možná, pokud cítíme, že se toužíme změnit.

Je několik modelů, jak řešit rozpory s partnerem. Zvítězíme, protože partner se rád a dobrovolně změnil. Zvítězíme, ale partner s naším vítězstvím nesouhlasí a časem to vyjde na povrch. Prohrajeme a dobrovolně, nebo rádi, potlačíme své priority. Zůstavají klady, které chceme čerpat. Prohrajeme a nemůžeme se změnit.

Má kamarádka prohrála a zůstala v ní bolest z rozchodu. Poté přichází na řadu odsouzení toho druhého, což je mylné a zlé. To, že někdo uhájil svou svobodu a s tím spojenou vlastní cestu je jeho právo. Je to nepsané právo, prostě má tento nástroj k dispozici. Tak jako my. Cesty se rozchází, ale na světě je miliard naprosto originálních cest. Každý člověk má svoji. Pokud na ni nezapomene a jeho cesta není nalinkovaná existující nebo neexistující kapacitou.

Všechna naše vítězství nad druhými lidmi jsou k ničemu. Nám to přinese pouze jakýsi blažený pocit naší velikosti a zároveň to utlumí strach z naší případné nejistoty. Naopak velké vítězství je schopnost vracet se domů, což jsme my, třeba náš byt, naše tělo, naše bytí, knížky, CD, koníčky, záliby. To v čem se pohybujeme. To je neměnné v daném čase. Je to tak, jak to je. Nemůžeme se ztratit. Nemůžeme ztratit naše emoce, city, myšlení, tělo. Vždy tady zůstanou a počkájí na nás. Ten druhý zmizí v dáli. Je také doma. Má to samé vybavení.

Pouze v nás samotných spočívá skutečná síla, základna, oáza, úkryt. Pokud je toto pevným hradem, poté můžeme riskovat a podnikat dobrodružné expedice do okolního světa. A tam můžeme vítězit i prohrávat ve snaze objevit rozkoš a šťávu stávajícho života. Vždy musíme vědět, že náš hrad je za námi a my se můžeme vrátit zhojit své rány, nebo vychutnat skvělé zážitky. Měli bychom se naučit žít sami se sebou a najít v tom absolutní naplnění.