Je to stejné, jako ta hromada opisných vysvětlování (cesta posvátného býka, čtyři stupně zenové meditace, Eckarthovy motlitby, Drtikolovy meditace, buddhistické vnory...).
A nejlepší na tom je to, že pokud "jsme na cestě", povětšinou považujeme své současné a konkrétní vnímání za etalon pro "všechny".
Princip je neuvěřitelně jednoduchý, realizace je neuvěřitelně složitá.
V principu jde o to, že ve vnímání existuje jistá dualita - neosobní a osobní vnímání. Neosobní vnímání je vnímání celého spektra "míst odkud je možno se dívat" - ve formě tohoto pohledu vše projevené je související a jsou vnímány nejen vazby, ale i forma, jako jednotný projev "něčeho/někoho" (to většinou podle míry využití "osobnosti" k popisům).
Osobní vnímání je vlastně důsledek zkoncentrování pozornosti určitým směrem a zároveň je to i důsledek zaměření se na vnímání z jistého, většinou i dost konkrétního, místa. Zaměření pozornosti určitým směrem, respektive vnímáním z určitého místa, je vytvářen prostor a čas, a tedy se nám "pozorované" děje jeví jako sousledné a na sebe navazující a vytváříme si v tomto smyslu i celou plejádu pomocných "od tvrdé omezenosti zbavujících" prostředků, například zákony "souvislostí", nebo zákony "karmy a dharmy" aj. Většinou nejde o nic jiného, jen o to, že vědomí je již unaveno pohledem jedním směrem a z jednoho místa a tak se snaží tuto svou omezenost nějak překonat.
Jenže jak je vědomí viděním světa omezováno, vytvořilo si jisté návyky vnímání, které mu v této chvíli neumožňují hladký přechod z osobního vidění světa - vnímanému jako "omezené a tedy i nesvobodné" - k neosobnímu, které je z onoho osobního pohledu vnímáno jako "neomezené a tedy i svobodné".
Jedním, většinou nedoceňovaným návykem, je návyk/zvyk "já". Vědomí si uvyklo na popis "já jsem ...", že si neuvědomuje důsledky takového popisu (a tedy i zpětně "formy" vnímání). Ono "já" je totiž svázáno s určitým a zcela konkrétním místem, a tedy ať se vědomí snaží sebevíce, nedaří se mu - vlivem připoutanosti ke konkrétnímu místu odkud pozoruje - překonat omezení prostoru a času. Podle hloubky zvyku vnímání z konkrétního místa "já jsem" jsou vědomím dovytvařovány "pomocné" návyky gukrývané za slovy "já", anebo nevyjádřeně sloven "se" - jako například "musím se rozvíjet", "cítím se sám", atd., které sice popisují jistou konkrétní situaci, ale na druhou stranu ještě více vědomí utvrzují v "oprávněnosti osobního pohledu" a tak mu prokazují "medvědí služby" přidáváním dalších tyčí k již existující vězeňské mříži.
Druhým návykem, který je však v této době již často "prohlédáván" ("úžasné" slovo, ale nenapadlo mne lepší), je návyk souvislosti. Vědomí omezené vnímáním času a prostoru má tendenci tato omezení pokládat za zcela objektivní a na tomto vidění objektivnosti si vytvářet různé modely popisu skutečnosti. Pokud takový popis dotáhne i určité formě nezávislosti na popisujícím vědomí (= na popisující osobě), má tendence takové abstrakce nazývat "zákony", respektive "přírodní zákony, společenské zákony, zákony pohybu" atd. Následně se má tendenci těmito "zákony" řídit (=vysvětlovat si příčiny a následky dějů v "čase a prostoru"), a neuvědomuje si, že takto vlastně jen posiluje onen primární návyk na vnímání souvislosti "osobou", návyk na vnímání omezenosti prostorem a časem.
Spojením těchto návyků ale dochází k - na první pohled paradoxní - situaci, kdy oba návyky jsou vnímány jako kolizní. Tato vnímaná "koliznost" je dána principem jejich vzniku. Oba vytvářejí prostor a čas, jeden je však stále vězněn v prostoru a čas je jeho popisovací formou ("já jsem"), druhý je vězněm času a prostor je jeho popisovací formou ("je to tak a tak").
Z tohoto vyplývá, že vlastní uvolňování z těchto návyků nikdy nikam nepovede, pokud nebudou zcela symetricky překonávány oba dva najednou. Překonám-li jen připoutanost k prostoru, vnímání času nezmizí a jako důsledek existence času je i stálá existence prostoru. Překonám-li připoutanost k času, nezmizí prostor a jeho vnímáním bude zároveň stále přítomen i čas. Tato souvztažnost vede vědomí do pasti "iluzí" - kdy vědomí samo si vědomo částečného odstranění "závislosti" na čase nebo prostoru má tendenci začít považovat tuto závislost za již "odstraněnou", "překonanou" - a tedy "zdánlivě již nedůležité" zpětné projevy párové kvality vedou stále k tétéž "iluzi" prostoru, respektive času. Avšak, čím více se vědomí dostává zpět do závislosti na teď již "nekontrolovaném vnímání" dané kvality času nebo prostoru - "neboť je přece iluzorní a již jednou překonaná" - tím více přidává další tyče na mříže svého vězení. Posléze - když si své vězení již vyplnilo zcela - rezignuje a pokouší se osvobodit z tohoto uvěznění "ignorováním" existence času, případně i prostoru. Principielně by to mohlo fungovat, ale takové vědomí není ještě vůbec zvyklé na přímý a neomezený pohled bez existence času a prostoru, takže když náhodou zableskne vidění skutečnosti bez těchto atributů prostoru a času, takové vědomí se "lekne" a honem "spěchá" do bezpečí popisu pomocí "já jsem" případně "takto to souvisí"...
Cesta k vědomé svobodě (= vědomé nezávislosti vědomí na popisu) je velmi obtížná...
Existují však jakési "triky", které vědomí "jemně naznačí", že překračuje onu pomyslnou hranici mezi "osobním" a "neosobním". Takový popis - v jednom období to byl pojem "figurka" - je právě jedním z těchto triků... Ono se totiž nejde "zbavit" jen jedné formy závislosti, ruku v ruce musí existovat jakási "harmoničnost" vyvazování vědomí v obou formách "zastupujících se" návyků. A protože vědomí uvyklo "zaměřovanému" pohledu na - nazvěme to třeba - "konkrétno" a ono konkrétno je viděno zase jen jako průmět do času a prostoru, je "instituce" jakéhosi "zástupného" popisného pojmu pro "doplňkovou" formu skutečnosti velmi přínosná.
Setkáváme se s mnoha takovými zástupnými pojmy, například "absolutno", "bůh" jsou jedněmi z nich. Zcela připoutanému vědomí ta zástupnost musí být předávána s "důrazem" na její "nezávislost" na popisující osobě, a tedy si u těchto pojmů doplňuje jakousi "nadřazenost" pomocí akcentace kapitálkou na začátku, případně "zkapitalizováním" celého slova. Genialita celého tohoto "popisování" je ta, že je zdánlivě přenosné. Jen "zdánlivě" hlavně proto, protože pokud s přenosem pojmu není spojen i přenos "oprávnění (zdůvodnění, pochopení) onoho triku", pojem ztratí svou primární "doplňkovost" a stane se pojmem "obecným". Protože ale vědomí je velmi tvárné, nastane po určité době "zobecnění" překmit směrem k vnímání "osobní omezenosti" existencí "popisného významu" onoho pojmu, a vědomí si zamění vlastní omezenost svými "návyky" za omezenost existencí onoho "popisu" a začne zcela nevědomě bojovat proti jakési "virtuální existenci" - kterou si navíc samo za onen "zástupný" pojem doplnilo...
Pokud však je znám princip vytvoření onoho zástupného pojmu, a je v tomto duchu i využíván, přesouvá se jednotlivými identifikacemi (= s každou takovou "identifikací") - to je to to je ono - pomalu (ale jistě) ta hranice vnímání "osobní" a "neosobní" k bodu, kdy vědomí je již schopno plně vnímat [ono] neosobní a [to] osobní je spojeno jen s oním zástupným pojmem. Vědomí je již natolik "vědomé" (=neomezované), že je bez "připoutávání se" schopno volně přecházet mezi neosobním - rozprostřeným a nečasovým vnímáním skutečnosti, a osobním - zaměřeným a bodovým vnímáním skutečnosti, popisovaným jako existence v prostoru a čase zcela volně...
Takže shrnuto - na určitém stupni osvobozování vědomí od připoutaností je přínosné využít jisté zástupné pojmy, na jiném stupni jsou zase přesně tytéž pojmy nepochopeny a navíc i striktně odmítnuty. Nejlepší na tom ale je ten fakt, že i když to tak nevnímáme, utápění se vědomí v osobnosti je vlastně jen druhá strana neosobní existence.
Takže asi jde jen o to, jak moc jsme ztotožněni se svými návyky vnímat jako "osoba" či bez "osoby"...