Není ničím jiným než propojenou dráhou nervových vzruchů. A ego nám pomáhá přežít. Malé děti jsou bez ega nesmírně zranitelné. U zvířat je ego nahrazeno pudovým jednáním a záblesky učení na bázi zkoušek, omylů a funkčnosti. Když o někom prohlásíme, že je egoista, zní to jako nadávka. Ale to jen egoista spílá egoistovi. Nic jiného v tom není. A co je nakonec na egu tak špatného? Nic, na virtuálním, v sobě existujícím klamu, není nic špatného. Proč? Protože ego je možné vidět jen egem, ve stejných, zdánlivých hranicích fungování.
Pokud někdo někomu celý život nezištně pomáhá, rozdává se, zasluhuje podle celého učebního systému úctu a vděk. Ale je to jen barvením, přispůsobením se logice naučeného, požadovaného. Něco chybného? Ne, opět v hranicích této virtuality je to přece správné. Nakonec jde o přežití každého z nás a tento pud je smysluplně silný.
Pokud někdo trpí, můžeme rozebrat onu nepohodu ve dvou rovinách. Tou první je naše mentální zdůvodnění toho, co se děje. To, že se nám to nelíbí je náš názor, předpoklad, očekávání, touha, nesouhlas. Je to naše minulost. Poté je tu i rovina tělesná a tělo reaguje na hlad, žízeň, bolest, signály. Ne protože i tělo má své ego a promýšlí varianty nejvhodnějšího upozornění, prostě je to užitečný nástroj výstrahy před případným poškozením funkčnosti tělesné schránky. Zatímco zvíře, pokud má hlad, těžko přemýšlí nad nespravedlností tohoto světa, lidé mají záběr mnohem širší. Tělesné signály jdou filtrem zkušeností získané minulostí a my k tomu přidáváme, někdy poněkud zbytečně, emoční zabarvení.
Naše mysl, celý ten soubor zvaný ego, má nesmírnou moc. Pokud byste měli žít v chudobě a pod mostem jeden jediný týden s tím, že se další týden stanete pohádkovým miliardářem z dědictví, tak ten týden vydržíte v naprostém klidu. A tak je to s náboženstvím, motivací, duchovními směry. Dokážeme nést těžký úděl, pokud vidíme světlo před sebou. Pokud vidíme ráj, třebaže až po naší smrti. To pomáhá lidem k ještě hustějšímu závoji nepřítomnosti. To co je teď není dobré, ale vyplatí se počkat. Poté se ztotožňujeme s egem. Naše volba, kdo by nám bránil? Měli bychom rozpoznat, že žijeme jen hlavou, ne ve skutečnosti. Ne jako součást neustálého pohybu, přeměn a vývoje. Tam plní ego svou šílenou absurdnost. Odmítáme přítomnost výměnou za sen. Protože viditelná přítomnost se může měnit očima našeho ega velmi dramaticky, ale v podstatě ego nemůže, a je to také nemožné, rozpoznat celý ten gigantický proces tvoření. Nejsme na to vybaveni a asi to nemusíme řešit.
Existuje cesta ven, z dosahu ega? Na to neexistuje odpověď. Nemůže. Pokud se má něco stát a my máme roztrhat závoj vlastního sebevidění, tak ego nemůže tento proces nadále dozorovat. Poté bychom pouze změnili sen. Původní sen za sen nový.
Je tedy cesta odvrhnutí ega? To nelze, nelze se zbavit schopnosti přemýšlet, vymazat minulost a vlastní, již přijmuté znalosti, zkušenosti. I když se o to snažíme v meditacích. Pokouší se o to bezpočet lidí a kolik z nich se zbavilo ega? Asi nikdo. Dostali se jen do jiného modulu původního, stále vlastního nastavení. Ego se pouze přebarvilo, ale stále definuje, co se děje. A samozřejmě neúnavně rozhoduje co je pro nás správné a co ne. Ego je pohled z venku. S pomocí ega jsme schopni srozumitelně definovat naše jméno, naší příslušnost, plánovat budoucnost a promítat si minulost. Ego není problémem, problémem je, že jsme přítomnost nahradili fikcí.
Cesta zničení ega? Ano, je to cesta. Cesta spadá do slovníku ega. Kam? To nikdo neví, kdo dokáže podat zprávu? Ale zničení ega je tristní. Neznamená to nic jiného, než popření všeho co známe, popření veškeré posbírané důležitosti, odstranění sebeurčujících, bezpečných kotev. Čím jsme? Ničím. Kam jdeme? Nikam. Čeho dosáhneme? Ničeho. Co nás čeká? Nic.
Pouze v této nicotě se ego nedokáže orientovat, nemá záchytný bod, nemůže porovnávat a velet. Ale ani to není vítězství. Proč? Protože před egem se nedá schovat. Vždy si nás najde. Nejde proti němu bojovat. Stačí skulinka a ego je v plné síle zpět. Poté je vhodné rozpoznat platné hranice ega a s egem se smířit. Vzít ego jako požehnaný nástroj a jako s nástrojem s ním zacházet.
Ale, ale ... stále se od ega vzdalovat, odcizovat se mu. Vzdalovat se směrem k přítomnosti, dovnitř, k hlubinách vlastního bytí. Je to popření sama sebe, tak jak jsme byli zvyklí se vidět. Už to neplatí. Neulpívat na svých názorech, nebýt svými názory i když je sami stvoříme. Vnímat sen jako sen. Vystupovat ze snu.
Je jediné vodítko. Tím je absence duality. Vždy, kdy je dualita přítomná, jsme ve snu, v závoji. Proto meditace. Proto vnitřní hluboký klid. A ten přináší onu vysněnou, popsanou, bezbřehou spokojenost, úlevu s bytím, existencí, žitím. Není nic, co by nebylo součástí celku, my jsme součástí celku. Pouze se snažíme zavírat oči a vysnít si vlastní vyjímečnost a identitu. Nezáleží, jakou má celek podobu. Pokud se něco mění, mění se v rámci celku a celek zůstává neochuzen. Je to nekončící radost tvoření. Máme-li schopnost rozpoznávat, poté snad jen proto, abychom mohli zabezpečit své základní potřeby a zároveň se volním rozhodnutím podílet na klokotu změn. Velká nebeská hra.
Tolik mé ego.