V archivu ještě z doby totality jsem našel velmi zajímavý materiál, o který bych se s vámi rád v několika pokračováních podělil.
Toto dílo vyšlo původně v anglické řeči. A. Farnese, medium, kterému tato kniha byla diktována do pera zemřelým Italem jménem Franchezzo, píše:
„Toto vyprávění bylo zemřelým Franchezzem tak rychle diktováno, že bylo obtížné je sledovat a diktát zapsat. Velmi jsem se snažil podat diktované co nejpečlivěji a nejpravdivěji.
K tomu chci ale podotknout, že mnohé z jeho líčení života na „onom světě“ se neshoduje s mými představami o životě v duchovní říši, ba někdy jsou zcela opačné.
Předkládám-li toto dílo veřejnosti tak, jak mi bylo diktováno, musím přenechat veškerou odpovědnost za všechno řečené i napsané duchovnímu spisovateli.
Viděl jsem jej častěji materializovaného. Při této příležitosti byl poznán osobami, které mu byly v životě blízké. Autor této knihy, Franchezzo, praví:
„Všem, kteří jsou v pochybnosti a nejistotě, co je v tomto životě očekává, věnuji tuto „pouť v zemi duchů“. Činím tak v naději, že mnohý čtenář, který jako já mnoho hřešil, se po mých zkušenostech ve svém hříšném životě zarazí.
Všem milým bratřím a sestrám, kteří se pohybují na cestách vedoucích dolů, chci důrazně říci: jsou-li následky sobeckého a výstředního života na této zemi strašné, jsou dvojnásob strašné ve světě duchů. Zde žádný obal nezakrývá duši. Zde jsou všechny hříchy viníka zjevné; takovým způsobem života znetvořená duše se objeví jako duchovní zrůda v celé své ohavnosti na tak dlouho, až pokání a lítost její rysy vyhladí a slzy žalu ji omyjí.
Dále bych chtěl upozornit, že „poutníci z duchovní říše“ rádi přicházejí, aby pozemšťany poučili a často je jim dán úkol, aby varovali lidi, kteří zákony Boží a lidské přestupují a aby poukázali na osud, který je na onom světě očekává.
Těmito neviditelnými pochody se lidem otevírají dveře, jimiž postupně vniká proud světla do temnoty pozemského světa, čímž je obyvatelům duchovního světa dána příležitost varovat a poučovat pozemské bratry.
Jako bojovník, který se mnohým utrpením propracoval, snažím se zápasícím bratrům ukázat cestu, která je povede k vítězství a dá jim klid a mír.“
Vydavatelé anglického vydání přidali ještě následující poznámku: Tato kniha „Poutník v zemi duchů“ je napsána mediálně. Líčení tedy povstala subjektivní cestou, popsané zkušenosti se však kryjí s objektivními porovnáváními Mistrů.
Stavy ze života po smrti, zde popsané, jsou jistě věrohodné, nesmíme však zapomenout, že způsob sdělení připouští některé omyly při předávání. Dále jsou v knize popsány osobní zkušenosti, které nesmějí být zevšeobecňovány.
Přesto se čtenář poučí a naučí se rozumět zákonu odplaty a dobra i zla. Obtěžkán světskou ctižádostí, pozemskými záludnostmi a žádostmi, závistí, sobectvím, nenávistí, pomstychtivostí a zlobou v duši.
Franchezzova zpráva o jeho pouti zemí duchů se předně vyznačuje dojmem nezkalené poctivosti. Nezkrášluje žádnou chybu svého hříšného pozemského života, který podle církevní nauky musel vést přímo do věčného zatracení – nauky, která je v nejsilnějším rozporu s láskou a Božím milosrdenstvím. Právě Franchezzo pěje velkou píseň lásky: nejen oné Božské pralásky, která nezatratí žádného tvora, nýbrž i jejího pozemského odlesku – čisté lásky dívky, jejíž záření se rozprostírá jako ochranný plášť okolo něho a jeho očistných cest.
Co ducha Franchezza přimělo zprostředkovat světu tak přesný popis svých sférických sestupů a výstupů, pramení též z lásky – totiž ze soucitu s nevědomostí pozemského lidstva o duchovních zákonech zpětného působení, které musel zakusit sám na sobě. Není to v pravdě ušlechtilé předsevzetí, seznámit s ním pozemšťany, být jim varujícím pomocníkem? Tento zákon žije sice v přísloví: „Každý je svého štěstí strůjcem“, ale málokdo rozumí jeho smyslu. Franchezzovy zážitky, vesměs symboly jeho pozemských činů, vystupují před ním jako živé obrazy okolí. Svazky, které duchovně navázal svým dobrým nebo špatným konáním na Zemi, svádějí jej zase dohromady s jejich nositeli – přinášejí pomoc, nebo tvoří nepřekonatelné závory pro vyšší vzestup. Tak dlouho, až zvítězí dobrá vůle, probudí vyšší poznání a duše činnou lítostí a odpouštějící láskou obdrží nový „oděv“, který jí umožní přístup do duchovnějších úrovní.
Pro čtenáře, který tuší, jak hluboký smysl v sobě skrývá každý obraz z duchovního světa, je podrobné líčení poutníka vydatným nalezištěm nauky o odpykávání. Povzbuzuje k přemýšlení a rozšiřuje poznání souvislostí, které nerozlučně spojují viditelný hmotný svět se skrytým světem duchovním. Každý obraz obsahuje přísnou důslednost, každá příčina zde se projevuje v působení tam. Dále učí, že všechny cesty utrpení nedokonalé duše neznamenají trest. Jsou jen cestami očisty, které se změní ve světlé stezky ke stále vyšší blaženosti, jakmile věčná duchovní jiskra v člověku procitne a rozrazí pancíř, který svíral jeho srdce.
Putoval jsem vzdáleným krajem, který u vás na Zemi nemá ani jména, ani místo. Nyní si přeji popsat výsledky svých putování, aby ti, jejichž cesta míří k oné hranici, věděli, co je očekává.
V pozemském životě jsem žil jako všichni, kteří baží jen po nejvyšším stupni světských požitků. Nebyl jsem vlídný k těm, které jsem miloval, bylo to přece vždy s pocitem, že mi mají sloužit k uspokojení: že jsem si dary s náklonností mohl od nich koupit lásku a obdiv, což mi bylo životní potřebou.
Byl jsem tělesně i duševně velice nadaný. O obětavé lásce, která se cele ztrácí v lásce k druhým, jsem nikdy neměl tušení. Mezi ženami, které jsem miloval – láskou, která se až příliš často jako láska falešně označuje, neboť je to jen vášeň – nebyla ani jedna, která by mi pravou lásku dala pocítit: ideál, po kterém jsem tajně vzdychal. V každé ženě mne něco zklamalo. Milovaly mne jako já. Vášeň, kterou jsem jim přinášel, budila u nich stejný pocit. Tak jsem žil neuspokojen v touze po něčem, co jsem sám neznal.
Mnoho jsem chyboval a mnoho jsem se mýlil. Přesto mi svět ležel často u nohou, obdivoval mne a nazýval mne dobrým, šlechetným a nadaným. Oslavovali mne, lichotili, byl jsem hýčkaným miláčkem dam, společnosti. Chtěl-li jsem získat, bylo třeba jen si přát. Jakmile jsem získal, proměnilo se vše v trpkost.
Pak přišla doba, kdy jsem se dopustil nejosudnější chyby a zničil dva životy. Cítil jsem se jakoby spoután železnými řetězy, které mne zraňovaly, než jsem je konečně rozlomil a odcházel jako zdánlivě svobodný muž. Nikdy více jsem však neměl být opravdu volný. Nikdy nepřestanou naše spáchané zločiny a omyly ani na okamžik – ať v tomto životě nebo po něm – sledovat naše stopy a ztěžovat náš vzestup, až je jeden po druhém odpykán a tak vymazán z naší minulosti.
Když jsem konečně věřil, že jsem se naučil všemu, čemu může naučit láska, že jsem poznal vše, co žena může dát, stalo se, že jsem potkal ženu jinou, než všechny ostatní. Jak ji mám nazvat? Byla v mých očích víc, než smrtelná žena a nazval jsem ji „dobrým andělem mého života“.
Již v prvním okamžiku padl jsem jí k nohám a dal jí všechnu lásku své duše, svého vyššího „já“. Moje láska byla sobecká, bylo to však vše, co jsem mohl dát a dával jsem upřímně. Poprvé v životě jsem myslel na někoho jiného více než na sebe. I když jsem nebyl schopen pozvednout se k tak čistým myšlenkám, které naplňovaly její duši, děkuji Bohu, že jsem vždy odolal pokušení, strhnout ji k sobě dolů.
Tak ubíhal čas. Slunil jsem se v její přítomnosti a sílil v čistém myšlení, o němž jsem věřil, že mne provždy opustilo. Snil jsem sladké sny, v nichž jsem byl zproštěn řetězů minulosti, které mne tak tvrdě poutaly. Právě nyní, kdy jsem hledal cosi vyššího, bál jsem se stále, že by mi někdo jiný mohl moji milovanou odvést. Musel jsem , žel, uznat, že jsem neměl právo ji zadržet, byť i jen jediným slovem. Jaká hořkost a utrpení táhlo v takových dnech mou duší! Cítil jsem, že já, pošpiněný svým způsobem života, nejsem hoden se jí dotknout. Jak bych se mohl opovážit připoutat tento nevinný život k sobě? I když byla ke mně tak něžná a milá, že jsem uhodl nevinné tajemství její lásky, cítil jsem, že zde na Zemi nebude nikdy mojí. Její čistota a upřímnost utvořila mezi námi překážku, kterou jsem nikdy nemohl překonat.
Pokusil jsem se ji opustit, ale marně. Jako magnet k pólu byl jsem k ní přitahován, až jsem konečně se svojí náklonností přestal zápasit. Jen jsem se snažil prožívat blaženost, kterou mi její přítomnost poskytovala. Pak náhle, jako zloděj v noci, přišel hrozný den, kdy jsem bez výstrahy, aniž bych si uvědomil předem svůj duševní stav, byl nečekaně vytržen ze života a klesl do smrti těla, která nás všechny čeká.
Nevěděl jsem, že jsem zemřel. Po několika hodinách utrpení a agonie jsem upadl do bezesného spánku a když jsem se probudil, nacházel jsem se sám v úplné tmě. Mohl jsem se zvednout, mohl jsem se pohybovat, jistě mi bylo lépe. Ale kde jsem byl? Proč této tma? Zvedl jsem se a tápal kolem jako někdo v tmavé místnosti, ale nenašel jsem světlo, neslyšel žádný zvuk. Bylo tu jen ticho a tma smrti.
Chtěl jsem pokročit vpřed, abych našel dveře. Mohl jsem se pomalu a s námahou pohybovat a tápal jsem dále. Jak dlouho, nevím. Při mé vzrůstající úzkosti a strachu se mi zdálo, že jsou to dlouhé hodiny. Cítil jsem, že musím někoho nebo nějaký východ z této místnosti nalézt. K svému zoufalství jsem nenalézal ani dveře, ani stěnu – nic, na co bych narazil. Kolem mne byl jen prostor a tma.
Přemožen hrůzou jsem hlasitě vykřikl. Křičel jsem, ale žádný hlas mi neodpovídal. Znovu a znovu jsem volal, ale stále jen mlčení. Ani ozvěna mého hlasu se nevrátila, aby mne povzbudila. Vzpomněl jsem si na tu, kterou jsem miloval, ale něco mi nedovolilo vyslovit její jméno. Volal jsem všechny známé přátele, ale nikdo mi neodpovídal.
Byl jsem ve vězení? Ne. Vězení má zdi, zde žádné nebyly. Zbláznil jsem se nebo zo? Sám sebe, své tělo jsem cítil. Bylo totéž? Určitě totéž? Ne, jakási změna se se mnou stala. Byl jem jakýsi scvrklý a znetvořen. Když jsem přejel rukou obličej, byly mé rysy tvrdé, hrubší a jistě zohyzděné.
Co bych nyní dal za světlo, za něco, co by ke mně promluvilo, i kdyby to bylo to nejhorší! Nikdo nechtěl přijít? A můj světlý anděl – kde dlela? Než jsem usnul, byla u mne – kde se nyní nalézá? Mozek mne pálil a hrdlo jakoby mi chtělo puknout. Hlasitě jsem volal její jméno, aby přišla aspoň jedinkrát. Měl jsem hrozný pocit, že jsem ji ztratil a volal jsem ji jako šílený. Tu teprve měl můj hlas zvuk a zněl tou strašidelnou temnotou.
Ve veliké dálce se ukázal slabý záblesk světla, podobný hvězdě. Zvětšovala se a přibližovala, až se přede mnou objevilo velké světlo tvaru hvězdy a v ní jsem spatřil svoji milovanou. Její oči byly zavřeny, ale paže byly vztaženy ke mně a její hlas, jenž jsem dobře znal, ke mně pravil: „Můj nejmilejší, kde jsi nyní? Nevidím tě, slyším jenom tvůj hlas. Slyším, že mně odpovídáš a má duše ti odpovídá.“
Pokusil jsem se k ní přiblížit, ale nemohl jsem. Neviditelná moc mne zadržela. Jako bych se nacházel v kruhu, který jsem nemohl překročit. V nejvyšší úzkosti jsem klesl k zemi a prosil ji, aby mne neopouštěla. Ona však ztratila vědomí, hlava jí klesla a ztrácela se mi, jako by nesena silnými pažemi. Pokoušel jsem se vstát a následovat ji, ale nemohl jsem. Jako by mne zadržoval těžký řetěz a po několika marných pokusech jsem klesl v bezvědomí k zemi.
Když jsem se probral, byl jsem nesmírně potěšen, že se má milovaná ke mně vrátila. Stála poblíž mne a vypadala, jak jsem ji znal. Byla jen bledá a smutná a oděná v černém. Hvězda zmizela a kolem bylo vše temné. Nebyla to však již krajní temnota, neboť se kolem ní vznášela slabá záře, při níž jsem pozoroval, že nese v rukou bílé květy. Sehnula se nad nízkým pahorkem čerstvé hlíny.
Blížil jsem se a zjistil, že tiše plakala, když květy pokládala. Šeptala si tiše: „Ach, můj milý, už se nikdy ke mně nevrátíš. Je možné, že jsi mrtev a odešel jsi tam, kam tě moje láska nemůže následovat? Můj drahý miláčku!“ Klekla si a já jsem se k ní zcela přiblížil, i když jsem se jí nemohl dotknout. Když jsem též poklekl a pohlédl na nízký kopeček, projelo mnou zděšení. Konečně jsem věděl, že jsem zemřel a že je to můj vlastní hrob.