Franchezzo: Poutník v zemi duchů (3.)

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Víra, Vydáno dne: 29. 07. 2005

Třetí část Franchezzova putování temnou duchovní zemí, kdy se mu již objevuje světlo naděje.



III.

 

Nevím, jak dlouho trval tento stav, připadalo mi to jako velmi, velmi dlouhá doba. Seděl jsem ponořen do beznaděje, až jsem zas uslyšel milý hlas, něžný hlas své milované. Cítil jsem se puzen vstát a následovat hlas, který mne dovede k ní. Když jsem se přichystal k chůzi, natáhlo se vlákno, které mne drželo a prodloužilo se, až jsem už jeho skoro necítil. Byl jsem tažen stále dále, až jsem se konečně ocitl v pokoji, který jsem poznal přes temnotu, panující kolem mne. Byl to domov mé milované, kde jsem strávil tolik šťastných hodin, kdy jsem od ní ještě nebyl oddělen touto strašlivou propastí. Seděla u malého stolu, před sebou měla arch papíru a v ruce tužku. Volajíc mne jménem, pravila: „Nejmilejší příteli, vracejí-li se kdy mrtví, přijď a pokus se napsat mnou několik slov, snad jen „ano“ nebo „ne“ jako odpověď na moje otázky.

Poprvé od mojí smrti jsem viděl slabý úsměv na jejích rtech a záblesk naděje v očích, které bolestí posmutněly. Milá, smutná tvář byla bledá a já jsem cítil vroucnost lásky, kterou mi dávala a na kterou jsem měl nyní nárok méně než kdy předtím.

Pak jsem viděl vedle ní tři postavy, byli to duchové, ale mně zcela nepodobní. Oči mne pálily jako oheň. Jeden byl velký muž, úctyhodného vzezření. Skláněl se nad ní, aby ji chránil, jak by to asi dělal její strážný anděl. Vedle ní stáli dva hezcí mladí muži. V ní jsem náhle poznal její bratry, o nichž často vyprávěla a kteří zemřeli, když jim mládí kynulo se všemi svými radostmi. Lekl jsem se, když jsem ucítil, že mne viděli a snažil jsem se skrýt svůj znetvořený obličej a postavu černým pláštěm, který jsem měl na sobě. Pak se probudila moje pýcha a já jsem pravil: „Nevolala mne sama? Přišel jsem a ona má rozhodnout o mé budoucnosti. Je to snad tak jisté, že žádné utrpení, ani nejhlubší lítost, ani největší čin, ani nejtvrdší práce neusmíří moji vinu? Není po smrti opravdu žádná naděje?“

A hlas – ten, který jsem dříve slyšel u svého hrobu, mi odpověděl: „Synu utrpení, není naděje na Zemi pro všechny, kteří hřeší? Neodpouští i člověk hříšníku, který mu ublížil, když lituje a prosí o odpuštění? Měl by být Bůh méně milostivý, méně spravedlivý? Cítíš opravdu lítost? Hledej ve svém srdci, máš-li starost o sebe, nebo o ty, které jsi rozhněval.“

Když mluvil, viděl jsem, že nelituji upřímně. Jen jsem trpěl, miloval jsem a žádal. Pak promluvila moje milovaná a prosila mne, jsem-li tu a slyším-li ji, abych se pokusil psát její rukou, aby věděla, zda žiji a myslím-li na ni.

Srdce mi stoupalo v hrdle a dusilo mne. Přiblížil jsem se k ni, abych se pokusil pohnout její rukou, nebo se jí aspoň dotknout. Ale velký duch vstoupil mezi nás a já jsem musel ustoupit. Pak pravil: „Pověz co chceš říci a já to její rukou napíši. Chci to učinit pro ni a pro lásku, kterou k tobě chová.“ Při těchto slovech proběhlo mnou radostné vzrušení. Chtěl jsem políbit jeho ruku, byl bych se však spálil jeho ohnivou září. Proto jsem se jen poklonil, mysle že je to anděl.

Moje milá se znovu ptala: „Jsi zde, můj milý příteli?“ Odpověděl jsem „ano“ a viděl, jak duch položil na ni svou ruku. Na to napsala její ruka slovo „ano“, pomalu a nejistě, jako když se dítě učí psát. Ach, jak šťastně se usmála.

Znovu se mne tázala a jako před tím napsala její ruka moji odpověď. Zeptala se mne, může-li pro mne něco udělat, mám-li nějaké přání, které by mi mohla vyplnit.

„Ne, nyní nikoliv,“ pravil jsem. Měl bych nyní odejít a neobtěžovat ji svojí přítomností. Má se snažit zapomenout na mne. Moje srdce bylo zraněno a naplněno hořkostí. Jak příjemně se dotklo mé duše, když pravila: „Nemluv ke mne takto, chtěla bych být stále tvojí nejvěrnější a nejmilejší přítelkyní jako v minulosti. Od doby, co jsi zemřel, bylo mojí jedinou touhou, abych tě našla a mohla s tebou mluvit.“ Zvolal jsem: „To bylo i moje nejvnitřnější přání.“

Na to se zeptala, přijdi-li opět a já jsem slíbil, neboť kam bych nešel pro ni! Zářící duch pak řekl, že je to dost pro tento večer. Dal to napsat její rukou a vyzval ji, aby si odpočinula.

Cítil jsem se zas přitahován k hrobu a svému pozemskému tělu, nikoliv však již v oné ubohé beznaději. Měl jsem v srdci jiskru naděje, že ji znovu spatřím a budu s ní zase mluvit.

Tu jsem zjistil, že nejsem sám. Oba duchové – její bratři – mne následovali. Nebudu psát vše, co mi pravili, stačí vědět, že mi vysvětlili, jak velký odstup je mezi jejich sestrou a mnou a ptali se mne, chci-li svou přítomností stínit celý její mladý život. Když ji nyní opustím, zapomene a vzpomene jen občas na milého přítele. Miluji-li ji opravdu, nebudu si jistě přát, aby celý její mladý život byl osamělý a bezútěšný.

Odpověděl jsem, že ji miluji a že myšlenka, že by ji mohl někdo jiný milovat tak jako já, je mi nesnesitelná. Pak mluvili o mé minulosti a ptali se mne, mám-li odvahu myslet na to, spojit se s jejím čistým životem, i když jen mystickou cestou, jak jsem doufal. Jak jsem mohl očekávat, že jí budu po smrti náležet? Ona patří do čisté úrovně, do níž se dostet je pro mne dlouhý čas beznadějné. Nebylo by pro ni lepší a ode mne ušlechtilejší láska, kdybych ji opustil, aby mne mohla zapomenout a nalézt štěstí, které jí je v tomto životě souzeno?

Váhavě jsem namítl, že mne přece miluje. „Ano, miluje tě tak, jak nosí tvůj obraz ve svém srdci, který si její nevinnost zidealizovala. Myslíš, že by tě ještě milovala, kdyby znala celou tvoji minulost? Nemusela by se zděšeně od tebe odvrátit? Řekni jí pravdu, nech ji volit mezi tebou a její volností a dosvědčíš věrnější lásku, než když ji klameš a snažíš se ji připoutat. Miluješ-li ji opravdu, mysli na ni a její štěstí a ne jen na sebe.“

Naděje ve mně odumřela. Zahanben sklonil jsem hlavu k zemi, pochopil jsem, jak hrubý a nezralý jsem byl pro ni. Jako v zrcadle jsem viděl, jak by se mohl její život ještě utvářet, uvolněný od mého života. Mohla být šťastna jen s někým důstojnějším, já bych ji svojí láskou stáhl dolů do bídy. Poprvé v životě jsem stavěl štěstí někoho jiného nad své vlastní. Tolik jsem ji miloval a chtěl jsem, aby byla šťastná, proto jsem řekl oběma: „Asi to tak má být. Řekněte jí pravdu a dovolte, aby mi řekla milé slovo na rozloučenou. Pak odejdu a nebudu již zatemňovat její život svým stínem.“

Tak jsme se k ní vrátili a já jsem viděl, jak spí, vyčerpaná starostí o mne. Prosil jsem, aby mi ji dovolili políbit, poprvé a naposledy. Odepřeli mi to, neboť můj dotek by přetrhl vlákno, které ji ještě poutá k životu.

Vzbudili ji a nechali psát svá sdělení. Já jsem naslouchal, jak svými slovy, které se jak ostny vrývaly do mé duše, ničí provždy moji poslední naději. Psala jako ve snu, až byla celá potupná historie mého života vylíčena a já měl jen dodat, že vše mezi námi skončilo a ona je volná od mé hříšné přítomnosti a mojí sobecké lásky. Rozloučil jsem se s ní. Jako by kapky krve padaly z mého srdce, tak působila tato slova na mne a jako led na její duši. Pak jsem se obrátil a opustil ji, jak, to nevím. Ale jak jsem šel, cítil jsem, že pouto, které mne drželo u mého hrobu a těla, se přetrhlo. Byl jsem volný – volný, abych mohl ve své bezútěšnosti osaměle putovat, kam se mi zachce.

Co se stalo potom? Ach, slzy vděčnosti se mi derou do očí. Když se to pokouším líčit, skoro se hroutím, neboť od té, již jsem pokládal za tak slabou, že za ni musíme rozhodovat, byl jsem všemocí lásky zavolán zpět. Pravila, že se mne nemůže vzdát, dokud ji miluji. „Nechť je tvá minulost jakákoliv, klesneš-li do nejhlubšího pekla, nepřestanu tě milovat a snažit se tě následovat. Budu uplatňovat právo lásky, budu stát při tobě, těšit tě a povzbuzovat, až ti Bůh ve své milosti tvoji minulost odpustí a tebe pozdvihne.“

Zhroutil jsem se a plakal, jak jen pyšný muž se ztvrdlým srdcem plakat umí, až něžný dotek milé ruky slzy zastavil. Tak jsem se ke své lásce vrátil a poklekl vedle ní. Dotknout jsem se jí nesměl. Ale krásný duch, který ji chránil, jí naznačil, že její modlitba byla vyslyšena a že mne má vést zpět ke světlu.

Nyní jsem ji opustil. Když jsem se vzdaloval, skláněl se nad ní světlý anděl, aby ji chránil a těšil – ji, která byla zase mým světlým andělem. Odcházel jsem a chystal se putovat, až mne její hlas opět zavolá.

Příští ráno po krátkém spánku, hnána neklidem, šla navštívit jednoho dobrého člověka ve snaze objevit způsob, jak by se mohla sama se mnou stýkat. Našla jej vedena těmi, kteří nad ní bděli. Od něho se dozvěděla, že jí bude možno po nepřetržitých pokusech dostávat zprávy od domněle mrtvého.

Toto jsem se dozvěděl teprve později. Tehdy jsem se cítil jen jí vyzván, abych přišel. Poslušen volání, octl jsem se brzo v malém pokoji, jak jsem nejasně rozeznával. Pro mne bylo ještě všechno temné s výjimkou míst, kde světlo mé nejmilejší slabě rozjasňovalo okolí. Nalézal jsem se u dobrého muže, k němuž přišla a k němuž mne její hlas přivolal. Vyprávěla mu, co se událo minulé noci, jak mne miluje a že by ráda obětovala život, aby mi pomohla. Onen muž k ní mluvil tak milá slova, že mu z celého srdce ještě dnes děkuji, kolik mi dodal naděje. Upozornil moji milovanou, že pouta pozemského těla jsou smrtí přerušena, že jsem volný, abych ji miloval a ona smí učinit totéž. Její láska mi dodá více útěchy a naděje, než cokoliv jiného a ulehčí mi cestu k pokání. Moje láska k ní je pravdivá a čistá a její ke mně je silnější než smrt, jejíž překážky přemohla.

Tento muž mi dal příležitost s ní mluvit a vysvětlit jí mnohé, co jsem nemohl říci minulé noci, kdy moje srdce bylo raněno a plné pýchy. Jeho prostřednictvím jsem jí mohl říci to, co mohlo moji minulost omluvit, že přes zlo, které jsem páchal, jsem ji miloval láskou, kterou bych byl necítil pro nikoho jiného. Uklidnil ji a posílil a já jsem mu byl za to vděčný. S nadějí v srdci jsme jej opustili a já jsem ji doprovázel domů. Sledovat jsem ji mohl, nikoliv se k ní úplně přiblížit. Zpozoroval jsem, že oba její bratři zřídili novou překážku, neviditelnou zeď kolem ní. Proto jsem se vrátil k dobrému muži, zda by mi pomohl.

Mé přání mne vedlo zpět, brzo jsem se nacházel zase u něj. Náhle si uvědomil mou přítomnost a – jak pozoruhodné – rozuměl mnohému, co jsem mu řekl. Pochopil smysl toho, co jsem mu chtěl říci a řekl mi mnohé, co se týkalo mne. Ujistil mne, že se vše k dobrému obrátí, budu-li trpělivý. Duchovní přehrada, kterou zřídili kolem mé milé její příbuzní, může být kdykoliv od ní prolomena, žádná zeď není schopna oddělit mne od její lásky. Mám se nyní snažit pochopit věci duchovní a pracovat, abych se dostal kupředu a tím se odstup mezi mnou a jí bude zmenšovat až konečně zcela zmizí.

Potěšen opustil jsem svého přítele a putoval dále, kam, nevím. Počal jsem si matně uvědomovat, že v mé blízkosti se potulují v temnotě jiné, mně podobné bytosti, i když jsem je sotva rozeznal. Cítil jsem se tak opuštěn, že jsem se chtěl vrátit zase ke svému hrobu, jedinému místu, jež mi bylo dosud důvěrné. Květiny, které moje milá přinesla, byly zvadlé. Dva dny nebyla na mém hrobě, od té doby, kdy se mnou mluvila, zapomněla na tělo, odpočívající v zemi. Bylo to dobře pro mne i pro ni, že myslela nyní na žijícího ducha.

Ale i tyto zvadlé květiny mluvily o její lásce. Pokusil jsem se zvednout bílou růži, ale nepodařilo se mi jí ani hnout. Ruka mi projela, jako by to byl jen obraz v zrcadle. U hrobu stál mramorový kříž a na něm jsem spatřil jména bratří mé milované. Poznal jsem, co pro mne v lásce učinila: uložila mé tělo vedle těch, kteří jí byli nejdražší. Slzy padaly dojetím jako rosa na mé srdce a odplavily jeho hořkost. 

(Pokračování)