Když jsem tu hájil, že těžko posoudit Martu z toho, že na jejím serveru nebo pozvánce do Zlína bylo cosi o penězích a že z toho nechci usuzovat, dokud ji nepotkám, tato diskuze mi přijde principem podobná. Mě, samozřejmě, nikomu to nevnucuju :-).
Opravdu nemám potřebu sbírat body za to, že "hájím" Jiřího Vacka, ani od "vackovců" (ta stanice už je opravdu málem za obzorem), ani od nikoho jiného, ale když Josef Šťastný píše: "Já upřednostňuji zkušenost před spekulací", chápu ho. (Jistě, že je interpretuje, každý interpretuje své zkušenosti ). Pořád mi - osobně - přijde, že zapomínáme na subjektivitu všeho našeho vnímání, respektive subjektivní interpretaci všeho, co vnímáme. Je zákonitá. A tak si vzpomínám na "své", subjektivní zkušenosti.
Při jednom ze záblesků Já - nebo jak to nazvat srozumitelně - zmizel Střed, zmizelo Já jsem jako identifikace, zmizel samozřejmě Dan jako identifikace, a Jiří Vacek - tehdy v chumlu mnoha lidí před veřejnou meditací - to věděl. Věděl, že se to stalo. Podívali jsme se na sebe a "já" /který tam v tu chvíli nebyl/, JÁ, které bylo vším všude stejně, beze Středu, nějakým mechanismem "vědělo", že Jiří Vacek to taky "ví". (Omlouvám se za terminologii, ale snažím se to vyjádřit přesně, snad je to srozumitelné.) A tak jsem vnímal - bylo vnímáno - že Jiří Vacek je v tom samém stavu. Rozplynutí se v JÁ /v těchto záblescích/, aspoň podle mé zkušenosti, vždycky šlo ruku v ruce s nepopsatelnou láskou a ta Láska jen miluje sebe Sama - JÁ a Jiří Vacek tou láskou zářil. Kdo se rozplynul v plné zkušenosti JÁ, byť na den, okamžik, ví, že TOTO JE ONO. Je to moje zkušenost a rozumím Míle Tomášové, když - volně parafrázuji - řekla, že kdyby jí tisíc Fráňů Drtikolů řeklo, že to ono není, stejně věděla bez jakýchkoli pochyb, že to ono je. A kdykoli se to vrátilo, bylo to vždycky stejné. A rozněžňoval mě pohled na toho starého unaveného pána, i jeho durdění bylo jen a jen láskou.
Při jednom ze záblesků Já, Ramana Maháriši mi změnil tělo ve svoje, pak zavládlo Ticho, to všechno pohltilo i mě, pocit já, poznal jsem se nejprve ve stole před sebou, pak už jen Já. Lehký chladivý vánek ve sladce vibrujícím duchovním Srdci, krajková jemnost vědomí, opět bez pochyb - to je Ramana Maháriši, to jsem Já. Jenom Já je a to jsem Já. A samovolná vzpomínka na /mimo jiné/ Jiřího Vacka a obrovská vlna soucitu, že hraje jako osoba takovou roli, jakou hraje. Neměnil bych. A přesto je TO, co JÁ, Já.
A naposledy, když jsem na jaře, navštívil po letech veřejnou meditaci, ještě ve zmatcích, pěkně si zažívající, jak se mě lidi straní, až bojí /ano, pak jsem se dozvěděl, jaké zlé vlivy ze mě šly a že z mého článku na JZ bylo někomu týden špatně apod. - bez komentáře, to je opravdu jejich věc, že takto vůbec uvažují a jistě, otázka je proč apod. :-)/, bylo setkání s Jiřím Vackem pro mě krásné. Tentokrát žádný záblesk, ale "normálně Dan", ale stejně jsem si nemohl nevšimnout něčeho v Jiřího očích a bylo to šibalské, láskyplné a vůbec ten rozhovor jsem vnímal jako setkání dvou přátel po letech. A to NĚCO prostě Jiří vyzařuje, to nemohu popřít. A člověka, který mě opravdu uvedl do světa Ducha, nemohu nemít rád a být mu vděčný. AŤ UŽ SE PAK STALO COKOLI.
Je fakt, že v oněch záblescích byli všichni a všechno Já, J.Vacek ani víc ani míň než kdokoli nebo cokoli jiného, ale jediný si toho všimnul, vycítil to.
Ještě si vzpomínám na příběh Matky Amritamayi Ma /tak nějak, nevím, jak se píše/ - volně vyprávím - která šla s následovníky kamsi a v díře v zemi žil smradlavej, zarostlej hrubián, co kousal lidi a plival po nich a řval, a tak, a Matka k němu zašla - taky jí chtěl rafnout - a pak jenom řekla: Ten muž ale je v Nejvyšším stavu :-)
Pokud už je potřeba diskuze, tak bych se přimlouval za opravdu věcnou, konkrétní a bez emocí. Pořád je jakoby oko za oko a zub za zub, volá se po konkrétnu a když přijde, je opět smeteno literou apod. Teď nehodnotím proč a jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Nevím ale, jestli je taková diskuze vůbec možná a nevím ani, jestli je vůbec k něčemu :-) Myslím, že není. Z mnoha důvodů. Věci ovšem jsou, tak jak jsou a každý, opravdu každý, "je a bude zhodnocen" Nejvyšším. On ví Jediný a "nejlépe" - nechal bych to na Něm. Stejně je to na Něm, ať už si kdo chce myslí, co chce.
A Jitřní země není ani žumpa ani pomůcka ke zvracení. Je svým způsobem plátnem, na které se svobodně vrství názory. A je to tak velmi dobře. Jaké jsou to názory a jak jsou chápány je dáno interpretacemi a chápáním přispěvatelů. Vidím takový svět, jaký jsem já sám. A nadávat světu za to, že je takový jaký je, znamená pominout cosi důležitého v sobě.