Přece jen to byl Jan, který dostal bratříčka. Stalo se to jednoho dne, když myslel, že děťátko umřelo. Den předtím viděl štěně Jakuba Hansena, jak leží na boku s tlapkami nataženými a nedýchá. "Je mrtvé," konstatoval první čeledín, "bude nejlíp, když to řeknu Jakubovi, měl ho hrozně rád!"
Druhý den přišel Jan do ložnice a viděl svého bratříčka ležet na boku, bledého ve tváři, bez dechu, ručičky natažené na pokrývce. "Je mrtvý," pomyslil se Jan, "nejlíp bude, když to řeknu mamince." Pokud ho to mrzelo, hned na to zapomněl, protože byl první, kdo to věděl.
Najednou, nemohl říci proč, měl pocit, že maličký přece jen žije. Hlavička, zprvu mrtvá, vypadala nyní, jako by spala, a po chvíli byl slyšet i dech. Pak se vrátila i barva do tváří. "Byl určitě skoro mrtvý," myslel si Jan, "teď ale žije."
Zamrazilo ho. Ve vyšší míře než sám věděl, jak život a smrt jako dvojčata spí těsně vedle sebe v téže kolébce, a tím se jeho myšlenky prohloubily.
"Odkud asi přicházíme? Kde jsme byli, než jsme sem přišli?" Pozoroval bratříčka, který pod jeho pohledem procital, až otevřel oči. Ty ho neviděly, neviděly nic z toho, co bylo v místnosti. Neměly dno, ale někde hluboko dole ležel bratříček sám a díval se opačným směrem k něčemu, z čeho se právě vrátil, a Jan nahlížel současně bratříčkovýma očima, aby viděl, co to je.
Zatímco se takto díval, měl pocit, že jeho oči se dotýkají očí maličkého a zároveň pozoroval změnu ve svých očích, změnu, jež mu byla milá. Něco z bratříčkových očí přešlo do jeho očí a způsobilo, že se krásným způsobem rozšířily. Pronikla jimi radost. A pronikla také ústy, protože se začal usmívat, a uvnitř v prsou spočívalo to nejradostnější ze všeho – jistota, která nyní vnikla do jeho hlavy. Protože zahlédl záblesk toho, po čem se bratříček díval zpátky. Protože to bylo nebe.
Tak je to. Přicházíme z nebe. Tam jsme byli, než jsme přišli sem. Bratříček se na to ještě pamatuje, určitě tam téměř byl, když spal. Jen kdyby mohl mluvit a vypovědět, na co si vzpomíná.
Náhle se bratříček usmál a Jan věděl, že rozumí, i když neumí mluvit. Protože šlo o tutéž záři v jejich očích, tentýž úsměv kolem jejich úst a tutéž radost v nich obou. Nebyla zde stopa rozdílu. Vzpomínali si společně.
Proto se musíme učit mluvit, když se narodíme, protože v nebi se nemluví tak jako tady. Jsme tak radostní, že nejsme schopni říci slova. A ani nemusíme, poněvadž na sebe pohlédneme, a hned všechno víme. Nebeská řeč je už taková. Všechno naráz a nepopsatelná radost. Víc v ní není. Umíme ji sami od sebe.
Nemůžeme ji také zapomenout. Ale můžeme zapomenout, že ji umíme. Čím to je?
Rozhlédl se po pokoji a viděl, jak je podivný. Poznal tu podivnost. Taková kdysi byla.
Ale přišel jeden den a druhý – všechny dny přišly do pokoje a zaujaly svá místa a upravily si je. Poslední, který přišel, byl dnešní den a jím byla místnost dokončena. Tady byla židle a tamhle stůl a on se jmenoval Jan a tisk byl vynalezen.
Tak se stane, že zapomeneme, napadlo ho, dny jdou a všechno předělají.
Zapomněl na bratříčka, protože musel myslet. Šel do lískového plotu a usedl na své sedadlo a přemítal o všech dnech, které přicházejí a předělávají to, co vidíme.
Ale v nebi je to snad vždycky stejné?
Udeřil pěstí do sedadla a vyskočil.
"Je to stejné," odpověděl si. "Protože tak je psáno! Jeden den je pro Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Tak je psáno v mém katechismu. Tak to je – všechno naráz."
Radost nebeské řeči plnila jeho malé pozemské já a on šel k jedinému, kdo z těch, které znal, jí uměl mluvit.
A ten jediný ji pro tuto chvíli jakoby zapomněl. Nešťastně plakal v tom novém světě. Učitel a jeho žena k němu mluvili a mluvili a snažili se ho potěšit a houpali kolébkou. Čím hlasitěji mluvili a čím více kolébali, tím usedavěji malý plakal.
Samozřejmě. Vždyť nerozuměl ani slovu.
Jan šel ke kolébce.
"Pusťte mně," řekl.
Pustili ho ke kolébce a překvapeně na něho zírali. Mluvil jako mluví dospělý k dětem.
Zastavil kolébku a dotkl se ručičky malého. Byl si úplně jistý, protože měl v sobě nebeskou řeč.
Bratříček k němu vzhlédl, chytil se jeho prstu a usmál se.
Usmáli se oba a mluvili spolu v nebeské řeči beze slov.
Bratříček projevil svou radost prvním pokusem o lidskou řeč – dlouhou řadou hrčivých rrrrr.
"Jak je to jen, pro boha, možné!" řekl učitel. "maminka ho nemohla utišit. A já..."
Vložil takovou váhu do svého já, že nemohl nalézt vhodný dodatek a ani mu nebylo příjemné přiznat, že něco nedovede.
Jan suše odpověděl: "Mluvili jste s ním řečí, které se ještě nenaučil. To přece bylo hloupé."
To sice nebylo nic jiného než opakování včerejšího učitelova tvrzení o tom, když se mluví dánsky s cizincem. Dává-li však denní zaměstnání člověka příležitost říkat se stoupajícím pocitem převahy jiným "hloupý", stane se snadno hrubým proviněním, použije-li se toho slova vůči člověku samotnému.
Učitel vzal svého syna za ruku a učil ho rákoskou ctít otce svého i matku svou.
A když zanedlouho stál Jan strnule jako kus dřeva v lískovém plotě, tichý jásot byl z jeho srdce vypuzen a místo, kde se poučení nejvíce projevilo, mu nedovolovalo usednout.