Intimní rozhovor se sebou samotným V.

Autor: Jari <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 11. 09. 2005

Smrt je naprosto fascinující. Je druhou neznámou na naší životní poutí, nejdříve narození a poté úmrtí. My se pohybujeme mezi tím. Nevíme, co bylo před naším narozením a také nevíme, co bude po naší smrti.

Existuje nespočetné množství vysvětlení a hypotéz, ale nikdo nepodal a nemůže podat to po čem hlavně toužíme, přesvědčivý důkaz. A tak můžeme nebo nemusíme věřit svědectví lidí, kteří se vrátili zpět z krátké cesty v komatickém stavu.

Vždy mě to fascinuje. Proč se tolik snažíme? Proč se štveme jako šílenci a hromadíme majetek, znalosti a moc, když o všechno bezpečně dříve nebo později přijdeme? Co je hnacím motorem našeho obrovského výdaje energie, provozování činností, které nás nebaví, úpění pod nátlakem společenské poptávky a vynucování? Přece tělu stačí tak málo. Proč chceme víc a víc? A nakonec, není to naprosto jedno, jestli jsme něčeho dosáhli nebo ne, pokud zde vše necháme? Proč obhajujeme svojí důstojnost, integritu, proč se rozčilujeme, pácháme násilí, soudíme se, bojujeme? K čemu vykonáváme všechnu tu horečnou činnost, jaký je účel, smysl? Smrt to přece nezajímá, je naprosto nezpochybnitelná a neomylná. Je obrovskou jistotou pro každého z nás.

Samozřejmě, jako každý z nás, i já mám svoji vlastní filozofii. Ta vychází z předpokladu, nebo z pochopení, že vše co udělám je ve své podstatě velmi pomíjivé. Vše, čeho dosáhnu, co vybuduji, je v podstatě, v tom nejhlubším slova smyslu, ztrátou. Nic mně nebrání abych se snažil, ale vím, že vše zde zůstane. Je to obchod s energií a výsledky jsou platné pouze v této existenci kde je tělo, hmota, mysl, změny. Je to jako by malé dítě s lopatkou a kbelíčkem začalo prokopávat tunel pod průlivem La Manche. Pokud ho to baví, těší, proč ne? Ale tu práci nikdy nedodělá a tak může mít význam jen pro něj a možná pár jeho přátel.

Všechny systémy, náboženství, knihy, kázání jsou stejné. Pokud je vyznáváme, mají pro nás význam a cenu. Ale jen na tomto světě a jen v hranicích vlastního chápání, které nejde za oponu smrti. A je jedno, jestli se tomu věnujeme nebo ne. Je to naše věc a naše volba. Ovšem trvanlivost tohoto snažení je jako psaní do písku pláže před přílivem. Příliv je smrt.

Naše emoce, vztek, radost, deprese, nadšení je pomíjivá záležitost. Je to prostá změna energie. Nic jiného. A protože žijeme v lidském společenství a máme úžasnou schopnost se domluvit, komunikovat, zdá se nám, že náš život, tak jak ho chápeme, je reálný. Ano, je reálný, ale opět pouze v našem současném chápání a v omezeném čase.

Poté slovo osvícení získalo až hanlivý přídech. Je to tak zvláštní, toužíme po něčem, co vůbec neznáme, nemůžeme to znát. Už jenom proto, že osvícení vůbec nesouvisí s chápáním, myslí a s dosahováním nebo disciplínou. Osvícení, tak jak to cítím, nebo tuším, je něco naprosto jiného a odlišného od toho, co známe. Je to prostě jiný stav. Osvícení je především totální, totální přijetí. Nic není špatné, nic není dobré, prostě vše je. Nebo, nic se neděje a pokud to máme přenést do lidské dimenze, tak je vše naprosto v pořádku. Osvícení je hluboký klid, hluboké smíření, osvícení je totální nic. My se snažíme dosáhnout myslí osvícení. To nejde. Lidé, kteří se probudili, prohlédli si myšlení vypůjčují, vstupují do něho. Jako by jste šli do sklepa, znáte cestu i samotný sklep. Ale, už tam nežijete. Vidíte ten sklep z venku. Dříve jste ho viděli zevnitř a vůbec jste netušili, že je něco mimo tento sklep.

Mysl se dá, a dost obtížně, přeprogramovat. Nebo upravit a přiblížit k tomuto stavu probuzení. Ale co je naprosto zásadní, je mysl odstavit, odlepit od toho, co zbude. Mysl samotná se musí stát hmotou, něčím cizím, nástrojem. Nelze, stejně jako ze sklepa, vycházet z mysli, musíme do mysli vstupovat a umět také z mysli vystupovat. A pokud mluvím o tomto fenoménu, který se nedá naučit, poté všechno, naprosto všechno, ztrácí smysl, důležitost, účel. Tak ztrácí smysl i nesouhlas, souhlas, osočení, teorie o pravdách. Je to prostě jedno, je to jen nějaká hra spojená se vzruchy v mozkové oblasti.

Takže, jsem osvícený? Ne, to určitě ne. Je to jedno a mně je to jedno. Jako bych neměl názor na hru Člověče nezlob se. Můžu si sednout a hrát jako o život. Prožívat úspěchy i neúspěchy, vítězství a prohry. Protože později skončí hra stejně někde na polici.

Život, jako takový, je hra, stolní hra. Stůj je naše planeta. Hrajeme si. Můžeme poškodit dokonce i hrací stůl. Ale to se stává. Hráči zmizeli a s nimi zmizel i smysl hry.

Mám touhu a pronásleduji ji. Nevím jestli se mi podaří ji dostihnout. Chci spadnou do toho, co je věčné a trvalé. Má mysl se mnou nepůjde, může být svědkem ale ne hráčem. V této touze jsem naprosto sám, úplně izolovaný. Někde na cestě, bez mého snažení a lopotění je propast. Je neviditelná, nelze ji vidět dříve než před posledním krokem. Jako by vám tu propast někdo postavil náhle do cesty. Vůbec nevíte, jak jste se k ni dostali. A do té propasti se padá po hlavě. Cítím její vůni, slyším ozvěnu, vím že někde je. Vedle toho, že musíte celou tu dobu chtít nemůžete udělat vůbec nic. Ale časem ucítíte tah, vedení. Nedá se to vysvětlit. Pádem do propasti nezískáte vůbec nic a získáte vše. Nezískáte vůbec nic z roviny chápání, slávy, dosažení smyslu, účelu našeho života. A získáte vše. Vše. Vše. To vše zahrnuje vše, i náš svět a celou existenci.

Tento text vznikl jen proto, aby dodal naději těm, kteří naději mají. Nezáleží na štěstí, nezáleží na umu, předpokladech, nezáleží na ničem. Jen na našem prvotním rozhodnutí, na touze.