Vydá-li se pak na dráhu učitele, jeho učitelství ho pak může nutit záblesky svého poznání zveličovat a prezentovat jako dokonalé a úplné. Vytvoří se pozice vysokého učitele, kterou už musí stále nenápadně, ale usilovně udržovat. Sám pak může postupem doby tomu o své vyvolenosti věřit. Začne se vyjadřovat o jiných a o věcech, které ani třeba tak nezná. Myslí si, že jenom glosuje z pozice neosobního pozorovatele. Ale není to tak neosobní a uráží lidi svými domněnkami či pomluvami.
Jestliže mu pak někdo (pan Dostál, Pařík, Popov či další) nastaví zrcadlo, je jeho učitelské ego poděšeno. Tím více, že někde uvnitř toto ví. Místo aby využil příležitosti a trochu se opět uvědomil, znovu zapojuje na obranu svého ega svoje umění dogmatických postupů. A dělá to někdy šikovně. Vybere si některý výrok svého domnělého nepřítele, nepatrně ho pozmění, přeformuluje dle své představy a svého cíle a shrne s tím, že vlastně tento „nepřítel“ tvrdí to a to. Nakonec to ještě celé posune, až se dostane k úplné absurditě. A to chtěl, aby bylo možno říci: Vidíte sami, co je to za člověka a co vlastně tvrdí. Takovýto postup, k němuž má nadaní, není přímý a čistý, za jaký ho vydává, a jak ho někteří jeho méně pozorní příznivci berou. Jistě to vše někde uvnitř ví.
To, že někdo měl nebo dokáže mít duchovní zážitky, ještě ne-znamená, že je bez ega a že tak jedná. Může si pak namlouvat a s ním řada jeho žáků, že mluví z prázdnoty, tedy že nevkládá do svých „postřehů“ ego a úmysl. Ve skutečnosti však nekomentuje dění v duchovní komunitě čistě a bez skrytých úmyslů. Vlastně tak bezostyšně kritizuje lidi, kterým ani nerozumí. Jestliže po léta takového komentování druhých nenarazil na žádnou obranu a jestliže jeho iniciativa v tomto směru neklesá, spíše se zvětšuje, nemůže se divit jisté ráznější odezvě. To by si měli důrazně uvědomit i jeho příznivci, totiž že vzniklá situace je přirozenou reakcí na chování takového učitele.
Nedělají mu dobrou službu a nejsou jeho pravými přáteli ti jeho žáci a blízcí, kteří ho podporují při každém takovém domnělém ataku na jeho ego. Buď to dělají z přílišné naivity a nedostatku rozlišovací schopnosti, nebo z jiných pohodlných či vypočítavých důvodů. Tak mu pomáhají konzervovat zbytky zaseklého ega.
Výhrady by bylo lze též vznésti k poněkud silně dogmatickému přístupu třeba k Maharišiho učení, které tak vlastně není pochopeno a naplněno. A nezáleží na tom, jestli snad nějaký úředník či někdo jiný vydává různá prohlášení o porozumění či dokonce o patentu.
Stejně tak se lze u duchovního člověka podivovat tvrdošíjnému lpění na některých výrocích, např. jestli někdo je něčím žákem či nikoliv, jestli je ego špatné či dobré. Jako by pravda byla pouze v nějakých tvrzeních, které jsou ostatně relativní a mají odpověď podle úrovně z jaké se na ně odpovídá. Zůstaňme u těchto dvou otázek. Přílišným zdůrazňováním či dokonce démonizováním ega toto vlastně živíme. Kdo odsuzuje ego? Zase ego. Ale to se samo nezruší. Rozpuštění ega přichází milostí, milostí odpuštění i sobě, tedy egu. Není lepší brát ego jako výtvor boží hry a spolupracovat na jeho umenšení?
Co se týče toho, kdo byl učitelem Míly Tomášové, dovolím si citovat z její knihy Za čas a prostor:
„Mnozí si mě chtěli přisvojit jako „jenom svoji“ žačku, ale já jsem měla již nejvyššího Učitele a Mistra od útlého mládí, a to samo všudypřítomné Božství. Poprvé jsem se s tímto beztvarým Učitelem setkala, když mi byly čtyři roky, v hlubokém, přímém zážitku nekonečného Vědomí jako zdroje Života. Od těch dob jsem stále vyciťovala v sobě i kolem sebe Jeho svatou Jsoucnost a Přítomnost a byla jsem jím přímo vedena. Všechny světské učitele jsem vždy chápala pouze jako nástroje tohoto nejvyššího Učitele a Mistra.“ Konec citace. Podobně píše v kapitole Jak mě Velký Bratr pozval na společné Velikonoce: „Také jsem nikdy žádného Mistra ani velkého Mistra za Boha nezaměňovala. Mohla jsem je mít v úctě podle jejich stupně poznání a pozdravit se s nimi jako s Bratry, ale jako Učitele a Gurua jsem měla odmala přímé vedení Boží, svého božského Přítele, který se mi poprvé zřetelně projevil jako podstata života ve čtyřech letech.“
Ti, kteří jí byli nablízku delší dobu vědí, že to byla pravda a že žádného učitele v osobě neměla. Jestliže na nějaké záložce či jinde, v úmyslu posloužit dobré věci, uvedla, že ten či onen je dobrým učitelem, neznamená to, že byla jeho žačkou; je třeba to chápat jako snahu o ocenění takové osoby.
Bylo by dobré, kdyby současná (pro ego bolestivá) situace byla původně duchovně nadaným učitelem využita k sebereflexi. Nikoliv tak, že se zveřejní osobní dopis navrhující takovému učiteli pro něho možnost řešení. Jestliže v absurdní snaze pokračovat v budování image je takovýto dobře míněný dopis zveřejněn, budou výsledkem pouze reakce snad poctivých, ale naivních obránců.
Vždyť je to práce pořád tak chránit to ego. Nechme ho. Ohromně se nám všem uleví.