Vacek:
Zádušní mše je mše, kterou katoličtí kněží slouží za duše zemřelých. Za jaké duše? Za ty, které nedošly po smrti spásy, jako katoličtí světci, ale trpí za své hříchy v očistci. Zádušní mše má jejich pobyt v očistci i utrpení zkrátit, aby byly dříve spaseny.
Kněz Halík jako pravý katolík nepochybně s tímto postojem mši za Edu Tomáše i sloužil. Z pohledu církve, jejímž je kněz Halík představitelem, byl Eda Tomáš jako učitel jógy kacíř a odpadlík. Něco podobné, i když mírněji vyjádřeno, při mši bylo řečeno. Navíc byl i hříšníkem, protože se rozvedl a znovu oženil, což je další církevní provinění, které se trestá za života zákazem přístupu k přijímání a po smrti věčným zavržením, pokud nedošlo k pokání, které Eda neučinil. Zádušní mše nebyla rozloučením kněze Halíka s Edou, ale mší za spásu jeho duše trpící v očistci. Pochopme dobře: kněz Halík, sloužil mši za Edu v prvé řadě "úředně" jako představitel katolické církve, který věří v její pravdy, včetně té, že mimo ní není spásy a nikoliv soukromě jako jeho přítel. To nebylo rozloučení s přítelem, tím mohl být pohřeb, ale oficielní mše za spásu jeho duše. Za ty, kteří došli spásy, se zádušní mše neslouží; není potřeba. S tímto postojem, zachránit duši, kněz Halík, jako představitel církve, která jógu odsuzuje, nabídku sloužit mši za jeho duši přijal nebo dokonce sám navrhl. Z jeho pohledu a mnoha křesťanů tím přinesl důkaz o nesprávnosti a neúčinnosti jógy. Kdyby Eda nebo pozůstalí nevěřili v účinnost a potřebnost zádušní mše za Edu, proč by se konala?
Z pohledu Edy nebo pozůstalých platí: neměli by oni být v prvé řadě přesvědčeni o síle a spásnosti cesty, kterou Eda učil? Proč tak málo v ní věřili? Kdybych byl myslícím Edovým žákem, tak si položím otázku, co mně vlastně mše za spásu jeho duše ukazuje. Ptal bych se: "Věřil tak málo tomu, co učil, že se obrátil o pomoc k organizaci, která je józe nepřátelská a tvrdě ji odsuzuje?"
Byla jeho praxe a dosažení tak nedostatečné, že měl z toho, co s ním bude po smrti strach?
Jelikož se mše konala, vyvolala zcela oprávněně tyto otázky a jim podobné a z tohoto pohledu je jedno, kdo ji nabídl nebo objednal. Mše byla sloužena a důsledky, které z ní vyplývají není možno "vymluvit". Má si snad každý Edův žák již předem zaplatit pro jistotu za sebe zádušní mši? I to je totiž možné. Pro církev budou takoví lidé vždy vítáni. Bude moci plným právem tvrdit: "Vidíte je, jogíny, ve smrti se obracejí o pomoc k nám, k církvi svaté. Tím dokazují, že jejich jóga za nic nestojí."
O nějakém příkladu k následování, který by měl každý učitel nebo pozůstalí dávat, nemůže být ani řeč. Pokud popud k zádušní mši nevzešel od Edy, ale od jiných, právě ti Edu ve skutečnosti nejvíc pomluvili. Představují nám jej jako učitele cesty jógy ke spáse, jemuž spásu jeho duše nezajistila jeho vlastní praxe jógy, ale zajišťuje jí církev, která možnost spásy pomocí jógy nejen neuznává, ale jógu samu tvrdě odsuzuje jako bezbožný klam."
Štampach:
Zaprvé při tzv. "zádušní" mši, tedy eucharistii slavené za zemřelé, nikdo nezkoumá, kdo došel nebo nedošel spásy. Zemřelý je svěřován Boží spravedlnosti a Božímu milosrdenství, aniž by se zkoumal jeho stav.
Zadruhé očistec je stav spasených duší. Je to očištění při vstupu do věčné blaženosti. "Délka" očistce a jeho "zkracování", to je lidová představa, ne součást učení církve. Je to prostě očista na prahu smrti od všeho, co by eventuelně překáželo spočinutí v Bohu.
Je absurdní Tomáši Halíkovi připisovat nějaké soudy nad zemřelým Eduardem Tomášem jakožto "kacířem", "odpadlíkem". Takovéhle folklorní soudy nemají mnoho co dělat s konstatováním o odlišnosti Tomášovy praxe a nauky, které mohlo zaznít při kázání.
Konstatování, že dr. Tomáš měl být (zřejmě to pan Vacek připisuje církvi jako její stanovisko) "hříšníkem", prakticky nic neříká. Hříšníci jsme totiž všichni. Pravděpodobně měl na mysli, že tam došlo k deliktu z hlediska kanonického práva. Čeho se eventuelně Eduard Tomáš v tomto smyslu dopustil, či nedopustil rozvodem a novým sňatkem, to by se zjistilo pečlivým právním zkoumáním této kauzy. Je tu však někdo, kdo by to chtěl nebo potřeboval otevírat? Bylo by to k něčemu dobré?
Z přijímání jsou někteří lidé vyloučeni, protože církev pro udělování svých svátostí stanovuje pravidla a někdo může s těmito pravidly být v rozporu. Nikdo z nás neumí posoudit a nikdo nemá potřebu to posuzovat, byl-li to případ Eduarda Tomáše.
Mluvit o "věčném zavržení" v souvislosti s deliktem ohledně svátosti manželství se mi zdá těžce přitažené za vlasy. Jeví se mi, že se pan Vacek nepočítá za katolíka. A pokud tomu tak je, konstatuji, že nekatolíci by si někdy "přáli" od Boha brachiální řešení decentních lidských situací. Křesťanská zvěst formalizovaná v katolické věrouce si s věčným zavržením nezahrává. Věčné zavržení není jako tah na myšlenkové šachovnici. To je velmi vážná věc.
Se zemřelým se může "rozloučit" kdokoli z jeho blízkých. Eucharistie obětovaná za zemřelého nekalkuluje s jeho posmrtným stavem. Nespekuluje se přitom o individuálním údělu. Církev svěřuje zemřelého Bohu, o němž máme dost důvodů doufat, že je (což mi lidé neumíme) zároveň dokonale spravedlivý a milosrdný.
Za tvrdošíjné zastávání teze, že bude věčně zavržen každý, kdo není členem římskokatolické církve, byl r. 1953 za papeže Pia XII. (dávno před koncilem) exkomunikován Leonard J. Feeney. Smysl věty o spáse v církvi a mimo církev, kterou pan Vacek cituje a lehkomyslně vztahuje na T. Halíka a na E. Tomáše, je třeba posoudit opravdu pečlivě!
Tvrdit, že církev jógu odsuzuje, je jemně řečeno nepravda. Chápu lecjaké omyly. Ale tohle přece není jen omyl. Sám jsem vedl spolu s jednou pražskou učitelkou jógy několikrát letní kurs Jóga pro křesťany. Jóga je docela běžnou součástí praxe mnoha katolíků, včetně řeholnic, řeholníků a kněží. Specielně v tomto bodu bych si dovolil pana Vacka důrazně a naléhavě žádat, aby nešířil falešné zvěsti, že církev je "organizace, která je józe nepřátelská a tvrdě ji odsuzuje". Jógu tvrdě odsuzují někteří jednotlivci. Tito jednotlivci nejsou církev. V oficiálním dokumentu Papežské rady pro mezináboženský dialog z 90. let, který teď nemám po ruce, abych přesně citoval, se oceňovali jmenovitě různí účastníci velkého projektu Mnišského mezináboženského dialogu, mezi nimi i Fr. Bede Griffiths, který v Indii založil křesťanský ašram, žil v nejlepších vztazích s hinduistickými sannjásiny, praktikoval jógu a psal o ní.
Mše se neobjednává a neplatí se za ni! Neexistuje žádný takový servis. Mše je společné slavení pod předsednictvím biskupa nebo kněze. Chce-li se někdo k oběti připojit tím, že knězi poskytne mešní stipendium, může. Prosím, aby se nikdo nepokoušel si mše "objednávat".
Odpovídám tímto z hlediska seriózní katolické teologie a na závěr dodávám, že není nic nezvyklého, že se katolické společenství modlí při liturgii za zemřelé nekatolíky a nekřesťany. Jistě to je někdy i naopak. Modlitby a obřady za zemřelé nemají všechna náboženství. Nevyskytují se, pokud je mi známo, např. v islámu a u protestantů. Ale musím říci, že mi nevadí myšlenka, že by za mne po mé smrti konali obřad např. Židé nebo buddhisté.
Na závěr vydavatel připojuje ještě zajímavý příspěvek k této diskusi od katolického intelektuála a aktivisty dr. Jiřího Zajíce. Jiri_Zajic@seznam.cz
Zajíc:
Z hlediska katolické teologie tu Ivan OŠ napsal všechno podstatné:
Jiří Vacek ve své kritice hlavně zápasí se svými - zdaleka ne vždy odpovídajícími - představami o katolické teologii.
Zejména pokud byla mše sloužena z iniciativy některého z katolických (křesťanských) přátel Eduarda Tomáše (třeba dokonce samotného Tomáše Halíka, který do jeho okruhu také řadu let patřil), pak jí je třeba rozumět především jako přátelské službě, v níž pro danou situaci Eduardu Tomášovi nabízejí jeho křesťanští přátelé to, co pokládají za nejlepší z toho, co mu mohou poskytnout.