Obsah vodní páry v ovzduší se zvyšuje nejen zvýšeným odpařováním z oceánů, ale také z půdy. Plyne to z posledních výzkumů změn teploty ve střední Europě, které byly za posledních deset roků výraznější, než by se dalo vysvětlit pouhým zvýšením množství oxidu uhličitého v atmosféře. Ukazuje se, že malé změny v teplotě způsobené skleníkovými plyny, vedou k většímu objemu vodních par v atmosféře, které dále teplotu znásobí.
Ve střední a východní Evropě stále více zesiluje tzv. skleníková vrstva a teploty se v této oblasti zvyšují o pětinu stupně za rok (tedy o 2 stupně za 10 let). V Německu, Rakousku, Polsku, Česku, Slovensku, Maďarsku, Švýcarsku a Slovinsku je oteplování trojnásobně rychlejší, než je průměr na celé severní polokouli. Na jihozápadě, v oblastech sousedících s Atlantským oceánem, je zvyšování teplot pomalejší, protože počasí tam má znatelně sušší charakter. Dokladem toho je i situace na Pyrenejském poloostrově.
Podle švýcarských vědců se rozdíl dá připsat právě zvýšenému vypařování vody z půdy. Výzkum potvrdil, že vodní pára má silnější skleníkový účinek než oxid uhličitý. Za růst teploty v Evropě je odpařování odpovědné ze 70 procent. Oteplování nastává hlavně v situaci, kdy po zimě s velkým úhrnem srážek přijde teplé jaro a výrazně se zvýší množství vody, odpařené z půdy. Mezi lety 1995 a 2002 se významně zvýšila intenzita dlouhovlnného záření dopadajího na Zemi v Evropě, zatímco intenzita slunečního záření zůstává na stejné úrovni. Sluneční paprsky ve formě krátkovlnného záření pronikají skrze atmosféru k zemskému povrchu. Odtud se pak odrážejí jako dlouhovlnné tepelné záření, které je opět pohlcováno oblačností.
Zvyšování objemu vodní páry a dalších skleníkových plynů je jednou z velkých neznámých v klimatologii - čím je silnější, tím mají vědci větší starosti s rychlostí budoucího oteplování. Stačí připomenout hrozbu uvolňování zásob methanu, uložených v severském permafrostu a také ve vrstvách hydrátu methanu na mořském dně.