Věci tohoto světa jsou pouhé konvence. Vytváříme si je, a pak se v nich ztrácíme, nechceme je nechat být, což způsobuje lpění na našich osobních názorech a přesvědčeních. Toto lpění nikdy neustává, je to samsára, nekonečné putování. Nemá žádné završení. Ale budeme-li znát konvenční skutečnost, poznáme také osvobození. Uvidíme-li jasně osvobození (vimutti), bude nám jasná i konvence (sammuti). V tom spočívá poznání Dhammy. Zde je završení. Vezměte si kupříkladu lidi. Ve skutečnosti lidé nemají žádná jména, prostě se rodí nazí do tohoto světa. Máme-li nějaká jména, je to jen důsledek konvence. Hodně jsem o tom uvažoval a zjistil jsem, že pokud neznáte pravou povahu této konvence, může být pro vás doopravdy nebezpečná. Je to prostě něco, čeho užíváme, protože se nám to hodí. Bez ní bychom se nemohli spolu domluvit, nemohli bychom si nic říct, nebyla by žádná řeč.
Viděl jsem, jak lidé na Západě meditují. Když se po sezení zvednou, muži a ženy dohromady, tak někdy jdou a dotýkají se navzájem svých hlav![19] Když jsem to viděl, pomyslel jsem si: „Ach... Pokud lpíme na konvencích, jen to v nás vyvolává nečistoty.“ Dokážeme-li se odpoutat od konvencí a opustit svá přesvědčení, dosáhneme vnitřního míru.
Jako když za mnou chodí různí generálové a plukovníci, muži s vysokým postavením, a říkají: „Ó, prosím, dotkněte se mé hlavy.“[20] Žádají-li mě takto, je to v pořádku a jsou rádi, že se dotknu jejich hlavy. Ale kdybyste je poplácali po hlavě někde na ulici, hned by to bylo něco jiného! To je vše kvůli lpění. Proto mám pocit, že nechat věci být je jediná cesta k vnitřnímu míru. Dotknout se něčí hlavy se příčí našim zvyklostem, ale ve skutečnosti na tom nic není. Když s tím ten druhý souhlasí, není na tom nic špatného, je to stejné jako dotknout se hlávky zelí nebo brambory.
Akceptování, opouštění, nechávání být – to je stezka odpoutání. Kdekoli ulpíváte, tam je bytí a zrození. Tam je také nebezpečí. Buddha učil o konvenci a o tom, jak konvenci překonat tím správným způsobem, a tak dosáhnout osvobození. Toto je svoboda, neulpívat na konvencích. Všechny věci v tomto světě mají jen konvenční realitu. Když jsme si je jednou ustanovili, neměli bychom se jimi nechat zmást, protože ztratit se v nich, to skutečně způsobuje utrpení. Tento bod, týkající se pravidel a konvencí, je nesmírně důležitý. Ten, kdo je dokáže překonat, překoná i veškeré utrpení.
Jsou to však charakteristiky našeho světa. Jako například tady pan Boonmah: kdysi býval jen jedním z davu, ale teď se stal okresním komisařem. Je to pouhá konvence, ale jako takovou bychom ji měli respektovat. Je to součást světa lidí. Řeknete-li si: „Ach, dříve jsme bývali kamarádi, pracovali jsme spolu u krejčího,“ a pak jdete a poplácáte ho na veřejnosti po hlavě, tak se na vás rozzlobí. Není to správné, nebude se mu to líbit. Měli bychom tedy dodržovat konvence, abychom se vyhnuli nelibosti druhých. Je užitečné vyznat se v konvencích, život ve světě je právě toto. Znejte správné místo a čas, znejte lidi.
Proč není dobré stavět se proti konvencím? Není to dobré kvůli lidem! Měli byste být moudří a znát jak konvenci, tak osvobození. Měli byste znát ten správný čas pro obojí. Víme-li, jak správně používat pravidla a konvence, jsme zkušení. Ale chceme-li se chovat podle vyšší úrovně skutečnosti v nevhodné situaci, je to nesprávné. Proč je to nesprávné? Kvůli nečistotám v myslích lidí a ničemu jinému! Všichni lidé v sobě mají nečistoty. V jedné situaci se chováme jedním způsobem, v jiné situaci se musíme chovat jiným způsobem. Měli bychom se v tom vyznat, neboť stále žijeme uvnitř konvencí. Problémy vznikají, protože lidé na nich ulpívají. Pokud se o něčem domníváme, že to tak je, pak to skutečně tak je. Je to zde, protože si myslíme, že to tu je. Ale podíváte-li se na to zblízka, tak v konečném smyslu žádná z těchto věcí neexistuje.
Jak jsem už mnohokrát řekl, dříve jsme byli laici a teď jsme mniši. Žili jsme v konvenci „laika“ a nyní žijeme v konvenci „mnicha“. Jsme mnichy díky konvenci a ne díky osvobození. Na začátku si ustanovíme takovéto konvence, ale to, že si někdo navlékne mnišské roucho, ještě neznamená, že již překonal své nečistoty. Když vezmeme hrst písku a dohodneme se, že tomu budeme říkat sůl, udělá to z písku skutečně sůl? Je to sůl, ale jen podle jména, nikoli ve skutečnosti. Nemohli byste ji používat při vaření. Její jediné použití je v rámci oné dohody, protože ve skutečnosti to není žádná sůl, ale jen písek. Písek se stává solí jen proto, že ho za ni považujeme.
Samotné slovo „osvobození“ je pouhá konvence, ale ukazuje na to, co je mimo konvenci. Když jsme dosáhli svobody, osvobození, musíme i nadále používat konvenci, abychom o tom mohli hovořit jako o osvobození. Kdybychom neměli konvenci, nemohli bychom spolu komunikovat, a proto to má svůj účel.
Lidé mají například různá jména, ale jsou to pořád jenom lidé. Kdybychom neměli žádná jména, abychom je od sebe odlišili, a chtěli bychom zavolat na někoho stojícího uprostřed davu, třeba: „Hej, osobo! Osobo!“ – bylo by to na nic. Nedalo by se předem říci, kdo by vám odpověděl, protože to jsou všechno „osoby“. Ale kdybyste zavolali: „Hej, Pavle!“ tak by přišel Pavel a ostatní by si vás nevšímali. Jména slouží právě tomuto účelu. Díky nim můžeme komunikovat, tvoří základ společenského jednání.
Měli byste tedy znát jak konvenci, tak osvobození. Konvence jsou užitečné, ale ve skutečnosti za nimi nic není. Dokonce ani lidé neexistují! Jsou to jenom skupiny prvků, zrozené z příčin a rostoucí v závislosti na podmínkách, které tu chvíli jsou, a pak přirozeně zanikají. Nikdo tomu nemůže zabránit ani to mít pod svou kontrolou. Ale bez konvencí bychom si nemohli nic povědět, neměli bychom žádná jména, žádnou praxi, žádnou činnost. Pravidla a konvence se ustanovují, aby nám daly jazyk, abychom si věci usnadnili, a to je vše.
Vezměte si například peníze. Dříve lidé nepoužívali žádné mince ani bankovky, neměly pro ně žádnou cenu. Lidé si navzájem vyměňovali zboží, což však bylo příliš namáhavé, a tak si vytvořili peníze v podobě mincí a bankovek. Možná, že v budoucnosti vydá král nový dekret, podle něhož nemáme užívat papírové peníze, ale místo toho roztavit vosk a vytvarovat ho do kuliček. Označíme to za peníze a budeme to používat po celé zemi. Cožpak vosk, ale může se dokonce stát, že ustanoví jako místní měnu slepičí trus – nic jiného nemohou být peníze, pouze slepičí trus! Pak by lidé spolu bojovali a zabíjeli se kvůli slepičímu trusu! Tak to prostě je. Konvence by se dala ilustrovat na mnoha příkladech. To, co používáme jako peníze, je pouhá konvence, kterou jsme si ustanovili, a má to svůj účel v rámci této konvence. Co jsme si nadekretovali jako peníze, to se stane penězi. Ale co to jsou ve skutečnosti peníze? To nikdo nedokáže říct. Existuje-li všeobecná shoda o něčem, tak se objeví konvence, aby naplnila tuto potřebu. Takový je prostě svět.
Toto je konvence, ale není vůbec snadné dovést obyčejné lidi k tomu, aby porozuměli osvobození. Naše peníze, náš dům, naše rodina, naše děti a příbuzní, to jsou prostě jenom konvence, které jsme si vytvořili, ale ve skutečnosti, viděno ve světle Dhammy, nám nepatří. Možná, že když toto uslyšíme, tak se nám to nebude příliš líbit, ale taková je skutečnost. Tyto věci nabývají hodnoty jenom v rámci daných konvencí. Pokud se dohodneme, že žádnou hodnotu nemají, tak žádnou hodnotu nebudou mít. Pokud se naopak dohodneme, že hodnotu mají, tak hodnotu budou mít. Tak tomu prostě je, vnášíme konvence do světa, abychom naplnili určitou potřebu.
Ani toto tělo není skutečně naše, jen si to o něm myslíme. Není to nic jiného než naše domněnka. Chcete-li v něm najít nějaké skutečné, trvalé Já, tak žádné nenajdete. Jsou to pouze prvky, které se rodí, chvíli trvají, a pak umírají. Všechno má tuto povahu. V těle není žádná skutečná, pravá podstata, ale přesto ho můžeme používat. Je to jako hrníček. Každý hrníček se musí někdy rozbít, ale dokud je zde, měli byste ho používat a dávat na něj dobrý pozor. Je to nástroj k vašemu užitku. Rozbije-li se, je to potíž, a tak i když se někdy musí rozbít, měli byste se snažit ho uchovat co nejdéle. Proto máme ony čtyři podpory[21], o nichž bychom měli uvažovat, jak tomu často učil Buddha. Jsou to podpory, na nichž mnich závisí, aby mohl pokračovat ve svém cvičení. Dokud budete naživu, budete na nich záviset, avšak měli byste jim rozumět. Neulpívejte na nich, nenechte ve své mysli vzniknout toužení.
Konvence a osvobození jsou spolu vždy takto provázány. I když používáte konvenci, nevkládejte do ní svoji důvěru, jako by to byla pravda. Jestliže se k ní připoutáte, objeví se utrpení. Pojmy správného a nesprávného jsou dobrým příkladem. Někteří lidé vidí nesprávné jako správné a správné jako nesprávné, ale kdo nakonec ví, co je správné a co špatné? Nevíme to. Různí lidé si vytvářejí různé konvence o tom, co je správné a co nesprávné, ale Buddha se řídil kritériem utrpení. Chcete-li se o tom dohadovat, nebude to mít žádného konce. Jeden řekne „správné“, druhý řekne „nesprávné“. Jeden řekne „špatné“, jiný řekne „dobré“. Ve skutečnosti vůbec neznáme správné a nesprávné! Avšak na užitečné, praktické úrovni lze říct, že je správné neubližovat sobě ani ostatním. To splní jistý účel.
A tak, konec konců, jak pravidla a konvence, tak osvobození jsou prostě jenom dhammy. Jedna je vyšší než druhá, ale jdou spolu ruku v ruce. Nelze nijak zaručit, že něco je určitě tak nebo onak, a tak Buddha řekl, abychom to prostě nechali být. Opusťte to jako něco nejistého. Ať se vám to sebevíce líbí nebo nelíbí, měli byste to chápat jako nejisté.
Bez ohledu na místo a čas, celá praxe Dhammy je završena tam, kde není vůbec nic. Je to místo odevzdání se, prázdnoty, složení břemene. Toto je konec. Není to jako ten člověk, co říká: „Proč se prapor hýbe ve větru? Já tvrdím, že je to kvůli větru.“ Jiný člověk řekne, že je to kvůli praporu. Ten první zase odvětí, že je to kvůli větru. To nemá žádný konec! Je to jako ta stará hádanka: „Co bylo první, slepice nebo vejce?“ Nelze dospět k žádnému závěru, to je prostě příroda.
Říkáme, že všechny tyto věci jsou pouhé konvence, které si sami vytváříme. Chápete-li tyto věci s moudrostí, tak poznáte nestálost, neuspokojivost a ne-Já. Takový náhled vede k probuzení.
Cvičit a učit lidi s různými stupni porozumění je skutečně obtížné. Někteří mají své představy, a když jim něco řeknete, tak vám nevěří. Řeknete jim pravdu a oni budou tvrdit, že to není pravda. „Já mám pravdu, ty ji nemáš...“ To k ničemu nevede. Jestliže nedokážete nechat věci jít, budete stále zakoušet utrpení. Už jsem vám vyprávěl ten příběh o čtyřech mužích, co se vypravili do lesa. Uslyší zvuk: „Ko-ko-ko-dáák!“ Jeden z nich se zeptá: „Je to kohout nebo slepice?“ Tři z nich odpoví: „Je to slepice,“ ale ten čtvrtý s nimi nesouhlasí, tvrdí, že je to kohout. „Jak by mohla slepice takhle křičet?“ ptá se jich. A oni na to: „Má přece zobák, ne? “ Hádají se a hádají, jsou skutečně rozčílení, ale nakonec nemá pravdu nikdo z nich. Ať řeknete, že je to slepice nebo kohout, jsou to jenom jména. Ustanovíme si tyto konvence, že takový je kohout a taková je slepice, že kohout křičí tak a slepice zase tak... a tím se zaplétáme do světa! Zapamatujte si to! Ale když prostě řeknete, že ve skutečnosti tu není žádná slepice a žádný kohout, tak to stačí. V oblasti konvenční reality je jedna strana správná a druhá nesprávná, ale nikdy nedospějete k úplnému souhlasu. Do nekonečna se hádat je k ničemu!
Buddha učil neulpívání. Jak lze praktikovat neulpívání? Prostě cvičíme, abychom opustili lpění, ale toto neulpívání je velmi těžké pochopit. Je zapotřebí pronikavé moudrosti, abyste to nahlédli a opravdu uskutečnili neulpívání. Když se nad tím zamyslíte, tak to, zda jsou lidé šťastní nebo nešťastní, spokojení či nespokojení, nezávisí na tom, kolik mají majetku – závisí to na moudrosti. Veškerou strast lze překonat, ale pouze moudrostí, nalédnutím pravé povahy věcí.
Proto nás Buddha nabádal, abychom zkoumali, abychom o věcech uvažovali. Toto „zvažování“ znamená prostě řešit své problémy přímou cestou. V tom spočívá naše cvičení. Jako třeba zrození, stárnutí a smrt – jsou to ty nejpřirozenější a nejběžnější události. Buddha učil, abychom uvažovali o zrození, stárnutí, nemoci a smrti, ale někteří lidé tomu nerozumí. „O čem tady máme uvažovat?“ ptají se. Rodí se, ale neznají zrození, zemřou, ale neznají smrt.
Ten, kdo nad tímto často uvažuje, uvidí sám pro sebe. Když to nahlédne, tak postupně vyřeší svoje problémy. I když má stále ještě lpění, má-li moudrost a vidí-li, že stárnutí, nemoc a smrt jsou částí přírody, tak bude schopen utišit své utrpení. Studujeme Dhammu jen z tohoto důvodu – abychom vyléčili utrpení. Není toho moc, co tvoří základ buddhismu, je tu pouze zrození a smrt utrpení, a to Buddha nazýval pravdou. Zrození je strastné, stárnutí je strastné, nemoc je strastná a smrt je strastná. Lidé nevidí tuto strast jako pravdu. Známe-li pravdu, tak známe utrpení.
Tato namyšlenost, jde-li o osobní domněnky, a všechny ty spory nemají žádného konce. Abychom uklidnili svoji mysl, abychom nalezli vnitřní mír, měli bychom uvažovat o své minulosti, o přítomnosti a o tom, co nás ještě čeká. Jako například zrození, stárnutí, nemoc a smrt. Co máme udělat, aby nás tyto věci již netrápily? I když budeme mít stále ještě nějakou tu starost, budeme-li zkoumat, dokud neuvidíme v souladu s pravdou, tak veškeré utrpení ustane, nebudeme už k němu připoutáni.