Kurupira - recenze knihy

Když jsem před mnoha lety četl v časopise Vesmír článek o Roraimě, jedné z jihoamerických stolových hor, velice mne zaujala problematika těchto "ztracených světů". Strmé úbočí a naprosto odlišné klima na vrcholcích tvoří nepřekonatelné hranice pro mnoho druhů rostlin i živočichů, nevyskytujících se nikde jinde na světě. Roraima se pro mne stala symbolem lákavých vzdálených tajemných míst Země, na které vkročilo jen málo lidí. Neblina, Roraima, Auyán, Kukenán, Sarisarinama, ... odhaduje se, že tepuí a meset je v oblasti, kde se stýkají hranice Venezuely, Kolumbie a Brazílie, kolem stopadesáti. Jednou z nejtajemnějších je Kurupira.

Po létech jsem si připomněl své sny, když jsem držel v rukou tenkou brožovanou knížku Jaroslava Mareše Hrůza zvaná Kurupira, kterou jsem tenkrát "zhltnul na posezení". Dočetl jsem se mnoho o drsném světě zlatokopů v amazonském pralese, o indiánech i nebezpečných zvířatech v pralese v povodí Rio Negro. Jen jednoho jsem se nedočkal - na konci jsem mohl jenom litovat, že tajemství zůstalo tajemstvím.

O to víc mne potěšilo, když jsem se dozvěděl o připravované knize Jaroslava Mareše Kurupira - zlověstné tajemství. Na knihu jsem čekal opravdu netrpělivě, takže jsem se na ni vrhl hned, jak jsem ji dostal. Potěšila mne jak svým rozsahem, tak zpracováním. Nedočkavě jsem se s autorem ponořil do tajemného pralesa po stopách výpravy profesora Challengera z Doylova Ztraceného světa. Zase se přede mnou objevil svět drsných zlatokopů, bezohledných bossů i divokých indiánů. Autor v první části knihy popisuje zkušenosti z vlastní výpravy v roce 1978, druhá část knihy je věnována "informacím z druhé ruky", především od skotského dobrodruha Rega. Drsný život zlatokopů a hledačů drahokamů je popisován velmi sugestivně a surově naturalisticky. Nic pro jemné povahy. Ovšem přiznám se, že nakonec mne nejvíc zaujala část třetí, věnovaná záhadným událostem kolem Kurupiry v poslední době, podivně zapadajících do mnohých konspiračních teorií.

Ve stavu změněného vědomí se prý Išawariwe chtěl jednou podívat i na mesetu Kurupiru a stanout tváří v tvář samotnému démonu pralesa. Sotva tam však nahlédl, hned se svého úmyslu vzdal. Je to velmi zlé místo, řekl Regovi, ani nejmocnější hekurá ho tam nedokážou ochránit. Kurupiru prý obklopuje celá rota zplozenců zlých sil. Rakahaši. Démoni. Jsou prý podobní člověku, ale lidé to nejsou. Jsou vyšší, štíhlejší, mají čtyřprsté ruce a tříprsté nohy. Na rukou mají hrozivé drápy. Přichycují se jimi skalní stěny a dokážou prý po ní šplhat jako opice. Mají vysokou oválnou lebku bez nosu, velké černé oči, které ve tmě svítí, a špičaté ostré zuby, které stále cení. Nemají vlasy ani chlupy, kůži i lebku mají holou, jakoby vrásčitou. Víc Išawariwe nezahlédl. Musel se vrátit. Přesvědčil se, že ta hora je trvalým nebezpečím, hrozícím všem, kdo sídlí v okolí. Neupřesnil však, v čem to nebezpečí spočívá. Jen je prý cítil, ochromovalo všechny jeho síly, a kdyby se okamžitě nevzdálil, zahubilo by ho. Prozradil však také Regovi, že se prý nahoru na mesetu dá vylézt. Je to však neobyčejně obtížné a výstupová cesta není zdola vůbec patrná, takže ji každý mine. Víc odmítl prozradit. Na vrcholovou plošinu Kurupiry vede však podle Išawariweho ještě další cesta. Kromě té po stěně mesety a té ve stavu změněného vědomí je to ještě cesta vnitřkem stolové hory, skalními chodbami v ní. I ona je však mimořádně nebezpečná. Nelze říci, která z těch tří cest je nejsnadnější. Ve všech jde o život.

Druhá část knihy - Regovo vyprávění - končí setkáním s Rusem Sergejem v pralese pod Kurupirou. Společně se pokusili vystoupit na plošinu Kurupiry jeskynním bludištěm, do něhož Sergej objevil vchod. Tady jsem narazil na záhadu, u které mi běhal mráz po zádech. Reg se Sergejem narazili v bludišti pod Kurupirou na záhadnou zelenou mlhu a ocitli se "někde jinde". Chodby, kterými přišli, najednou neexistovaly, navzdory tomu, že si cestu bludištěm pečlivě značkovali. Jako by se naše dimenze prolnula s jinou, jako by prošli branou do paralelního světa. Nakonec však měli štěstí, zelená mlha zmizela a oni se mohli vrátit zpět. Po tomto zážitku se již oba muži nepokoušeli záhadný jeskynní labyrint zkoumat a vrátili se společně do civilizace. Reg však lákání Kurupiry neodolal a vrátil se k ní zpět a meseta jej nakonec připravila o život.

Tajemné mesety jsou obklopené také tajemnými tvory. Pověsti indiánů i zprávy některých výprav naznačují, jako by zde přežívaly podivní živočichové, snad dinosauři, kteří na jiných místech na Zemi již dávno vyhynuli. Na mesetách, jejichž klima se nezměnilo po mnohé miliony let, se možná dokázali udržet až do dnešní doby. Ale vypadá to, že Kurupiru obklopuje větší záhada, o kterou se snad zajímá armáda USA. Autor knihy se o Kurupiru zajímat nepřestal ani nyní, několikrát se pokusil zorganizovat další výpravu, ale pokažné narazil na tvrdou hradbu. Začalo to již mapami, které byly v poslední době zcela evidentně zfalšovány. Jméno Kurupira (Curupira) z map zmizelo buďto úplně, nebo jím bylo označeno úplně jiné pohoří, ležící asi 100 km jihozápadně od její skutečné polohy. Skutečná Kurupira byla na Brazilských mapách označena jménem Serra Urucuzeiro, na Venezuelských jako Cerro Delgado Chalbaud. Ani údajné družicové mapy nezobrazují oblast Kurupiry podle skutečnosti. Tady musím dát autorovi za pravdu, zkoušel jsem využít poslední výkřik techniky Google Earth i družicovou "mapu" NASA a po Kurupiře na nich není ani památky. Pro informaci přikládám družicový snímek a 3D zobrazení této oblasti. Po Kurupiře na nich zjevně není ani památky. Celá oblast je z venezuelské i brazilské strany evakuovaná a neprodyšně uzavřená. Údajně z důvodů ochrany indiánů. Přitom ještě před několika lety byli indiáni nemilosrdně vyvražďováni a v ostatních oblastech toto vyvražďování stále pokračuje. Na popud USA v oblasti nepřetržitě hlídkuje vojenské letectvo, které bez milosti sestřelí každé letadlo či vrtulník, který by se ke Kurupiře chtěl přiblížit.

Nezbývá, než si s autorem položit otázku: Co se u Kurupiry vlastně děje doopravdy? Je tam základna mimozemšťanů, nebo je to oblast průniku dvou realit, vstup do jiné dimenze? Kvůli nějakým dinosaurům by Američané asi takovou hyperaktivitu v tak zapadlé oblasti nevyvíjeli.

Při čtení Regova a Sergejova dobrodružství jsem si vzpomněl na zmínky o zelené mlze, doprovázející průniky do "jiné reality" i v dalších částech světa. Tyto záhadné události se netýkaly jenom Bermudského trojúhelníku, ale i řady dalších případů, u kterých došlo k nějakému narušení našeho časoprostoru. Se zelenou mlhou či zeleným světélkováním prý souvisely nálezy podzemních chodeb Agarthy i údajný případ "měsíční šachty" na Slovensku, pověsti o záhadných podzemních tunelech v Americe a hlavně celá řada dalších událostí, při kterých lidé z naší reality zmizeli úplně, nebo se ztratili a po delší době stejně záhadně objevili.Stejná zelená záře se snad měla vyskytovat i v souvislosti s Filadelfským experimentem.

A Kurupira, zlý duch indiánů kmene Waiki, dál střeží své tajemství. Pomáhá mu s tím nyní i armáda USA? Proč asi?