Pokora je úlevou od vlastního, okleštěného světa, toho, co se již těžko mění a těžce dýchá tváří v tvář k přicházejícím lavinám nových, často krušných zkušeností.
Neboť vědění jsoucna je nezměřitelné, nic se nezrodilo náhodou ani ve spěchu. Nic. Ten tajemný proud života klokotá v nesčetných kaskádách nových zrození, nových tvarů a forem, aby nikdy nebyla ukončena nebeská pouť nových projevů i zániků. A čekáš-li trpělivě a v pokoře, bude ti dovoleno otočit kormidlo své opuštěné lodi do moří a oceánů, které jsou bohaté a vlídné.
Vážíme si závaží okovů, jejichž chlad a tvrdost jsou nám tak důvěrně známé, a jíme suchý, okoralý chléb vlastního prožívání, neboť nevěříme v bohatší hostinu, rozlehlejší dům a horoucnost laskavých citů. Táhneme svou těžce naloženou káru starostí a strachů od brány lůna zrození až k šerému břehu převozníka.
Co toužíš prožít příteli? Co a kde? Vždyť tento svět lidí byl takto utvářen po celá tisíciletí. Jak z touhy, tak ze vzdoru. A vše zde zůstalo, předávano z otce na syna, z matky na dceru, z pokolení na pokolení. Čeho se tak bojíš, víš-li, že jednoho dne také odejdeš nahý a sám? Ta pokora, o které ti vyprávím, tě osvobodí. Neboť právě tato pokora a ne jiná tě zavane do náruče stvoření, jehož jsi materií i dechem. A toužíš-li po širším poznání, odevzdej se, pokloň se mnohosti vesmírného a postávej u jediné brány, která vede k věčnosti. Neboť sem, do těchto chaotických krajů tě dovála tvá osamocenost, vědomí, že jsi opuštěn a pronásledován smečkou vlků tíživých starostí a břemen. A jak můžeš být kdy opuštěn, s láskou vložen do lůna matky a s láskou převezen na konci tvé pouti přes řeku k nekonečnosti. To je pokora příteli, velké poznání, že víme tak málo a přitom dostatečně k tomu, aby se náš zdejší život změnil v oslavný tanec a radostný smích z pouhého žití.
To, v čem se vznášíme je život a ten je stejný a stejně se projevující. Není jiného života, není jiné jistoty a naděje, než tento nekončící paprsek, stříbrná niť na pavučině stvoření. A oživuje vše, rovným dílem. I skála, půda, vítr, slunce je správně na svém místě, zde a v tomto čase. V dokonalé symbióze s ostatním.
Díváš-li se do očí dítěte, díváš se do svých očí. Hladíš-li drsnou kůru stromu, hladíš sebe. A ochutnáš-li sladké ovoce, ochutnáváš sebe samého. Vždyť právě naše osamění a pocit odloučení je zárodkem všeho toho, čemu my lidé říkáme utrpení. A blaženost je odevzdání se všemu, co jest. Jednoho dne i ty budeš odňat z tohoto světa a nebude zde již možnost vysát nektar radosti z právě skončených dnů, z mírnosti a tajemnosti nocí, měkkosti náručí a medovosti polibků. Jako bychom vše odhodili a umírali strachem ze sebe samého. Ale my se nemusíme bát člověka, nemusíme se bát života, neboť to nebylo účelem všeprostupujícího. A pokud vidíš, příteli, že onen člověk je zlý a nerudný, věz že je sám uvězněn v temné věži svých divokých představ, odmítající své kroky na této rozkošné zemi. A chceš-li se s ním měřit, poté se dobrovolně staneš spolubydlícím v jeho ponuré cele. Ta cela je temný rubáš zakrývající nekonečnost světla slunce života.
Proto pokora ti otevře oči, zjemní srdce a zcitliví sluch. U té brány, na kterou slabounce tlučeš, se nehromadí velký dav nedočkavých hledačů pokladů dožadujících se vstupu. Ne, je tam tak prázdno a tvá touha rozpoznat svou lidskost v mozaice stvořeného je klíčem k starobylému zámku. Pokora ti ukáže vše, cestu i směr. A dá ti ohromující sílu nesledovat slepé cesty vlastní zaslepenosti.
Neboť, čeho zde můžeme dosáhnout, ne-li sama sebe? Čeho, víme-li bezpečně, že do svého hrobu mimo vlastního těla ničeho nepotřebujeme. A opotřebovaná schránka ať je s láskou a poděkováním vrácena tam, odkud vzešla. Do mateřské země. A to, co rozprostře křídla a vyletí vstříc hvězdám ať je nevinné a nezatížené.
Taková je pravda, drahý. I kalná a zapáchající řeka může ukrývat zlatý písek a těžké mraky zahalovat nehasnoucí slunce. A slzy dojetí se mohou proměnit v rozkoš navrácení. Vždyť, co jsme sami, osiřelí? Sami jsme jen stínem a bolestí, vlastním vyvrženým světem bez bezpečného domova existence. Vstupuj s pokorou. Brána se otevírá.