Římskokatolická církev je daleko největší a reprezentuje zhruba 80% těch, kdo se přihlásili v posledním sčítání lidu k nějaké náboženské příslušnosti. Teoreticky představuje nezanedbatelnou čtvrtinu voličů, i když v praxi v souladu s jejími (vyslovenými či nevyslovenými) přáními bude asi prakticky hlasovat méně občanů.
Římskokatolická církev je po staletí spojena s českým státem, jeho kulturou a s osudy jednotlivců a komunit, které zde žijí. Dokonce křesťanství na našem území pamatuje rozdělení předtím jednotného hlavního proudu křesťanství v 11. století na větve dnes označované právě jako církev římskokatolická a církve pravoslavné.
Je však nutno říci, že k české duchovní tradici patří také východní větev křesťanství, jakož i věrohodní dědicové husitské a bratrské tradice.
Smlouva ovšem činí římskokatolickou církev církví privilegovanou. Je totiž právně nadřazena zákonům. Zajišťuje této církvi privilegia, která zákon podmiňuje splněním (a pokračujícím plněním) různých předpokladů, především tzv. kvalitativních popsaných v § 5 Zákona o postavení církví 2 / 2002 Sb. Registraci nebo oprávnění k výkonu zvláštních práv lze církvi podle zákona odebrat. Po ratifikaci však bude možno odebrat tato privilegia ostatním církvím, římskokatolické nikoli, ta je bez ohledu na plnění předpokladů bude mít pojištěny smlouvou.
Je obdivuhodné, že už v době, kdy se smlouva dojednala, ostatní církve proti ní nevystoupily. Jen požádaly, aby mohly uzavřít se státem podobné smlouvy. Tehdejší ministr Pavel Dostál (R. I. P.) to striktně odmítl. Uvidíme, dokáže-li tato vláda zachovat rovnoprávnost náboženských subjektů působících v České republice.