Probudíme se, vykonáme obvyklou ranní hygienu, snad i něco pojíme, pokud nás nežene spěch a vyrážíme každý za svým. Cestou míjíme spousty lidí. Zakopáváme o sebe, mačkáme se v městských hromadných prostředcích a občas do sebe s agresivitou vrážíme. S některými se dokonce často potkáváme ve stejný čas na stejném místě. V tu chvílí jsou ale ostatní lidé kolem nás něčím nedůležitým. Jen nějaké bytosti, které se nám pletou do cesty. Jeden druhého vnímáme s takovým odcizením, že si nepovšimneme ničeho. Možná naše oči občas sklouznou po módním výstřelku, který si dotyčný navlékl s uspokojivým pocitem, že se pro dnešní den stane hvězdou ulic, v duchu ho okomentujeme nebo se na okamžik zahledíme do zářivých očí, ale víc nás nezajímá. V momentě, kdy nám zářivé oči zmizí z dohledu, zapomeneme na ně. Naše myšlenky už jsou o krok vpřed. Pro víc tedy v našich myslích není prostor. Jsme příliš pohlceni svou každodenností a starostmi. Naše možnosti seznamování se s druhými jsou omezené. Zanedbávané jsou i osobní střety s blízkými, což se snažíme dohánět rychlým rozesíláním krátkých textových zpráv nebo e-mailů. K počítačovým klávesnicím jsme natolik přirostli, že jsme už dočista zničili svůj rukopis, který používáme jen zřídka kdy a podoba psaných dopisů je nám takřka neznámá. Většina lidí zabředla v zúženém prožívání vlastního života. Obvykle neznáme nic jiného než zaměstnání, televizi a supermarkety. Na víc není čas a ani být nemůže. Nebo může?
Ono není divu. Jsou na nás kladeny čím dál tím větší nároky. Už při výchově nebo ve škole se člověk připravuje na to, že bude s ostatními celý život soupeřit. Abychom uspěli je zapotřebí výkonnosti, schopnosti, flexibility k workoholismu a dostatečného vzdělání nejlépe v co nejširší oblasti. „Už židovsko-křesťanská a řecká antická kultura, z nichž vyrůstáme, byla založena na výkonové orientaci. Svět se zrychluje, a tím se zvyšují i nároky na výkon člověka“ (Ján Praško). Pokud nesplňujeme to co většina, začneme se cítit méněcenně a společnost nás postupně vylučuje ze hry. „Díky neustále se zvyšující technizaci a zvyšujícím se nárokům se zvětšuje i skupina lidí, kteří nejsou schopni se takovému vývoji přizpůsobit.“ (Ján Praško). Zmanipulovaná mysl nás popohání stále vpřed, abychom se pro druhé nestali ztroskotanci. Přísně nám nařizuje - nezastavit se a hnát se k smrti za něčím, co nám slibuje ovoce. Abychom „něco“ dokázali. Žije v nás silná touha po uznání a po majetku. „Peníze s vývojem společnosti hodně souvisí, protože pro mnoho lidí jsou dnes nikoli prostředkem, ale cílem, který zároveň znamená ohodnocení osobnosti“ (Jan Vymětal). Slepě věříme, že tohoto cíle snad jednoho dne dosáhneme a mezi tím přehlížíme to nejdůležitější – svůj individuální vnitřní život, své blízké, rodinu a přátele. Toto si uvědomuje každý z nás v jiné míře, ale cítíme to všichni. Uvědomme si také, že ačkoliv společnost nezměníme jednorázově, můžeme změnit sami sebe a přestat podléhat.
Pan Rogers nám a dalším generacím zanechal poslání týkající se se vnitřního osvobození. „Měl na mysli sebepoznání a pěstování kvalitních meziosobních vztahů, jež vylučují jejich účelovost a hmotařskou životní orientaci.“ (Jan Vymětal). Přestaneme-li věřit tomu, že „nemáme čas“ na plnohodnotné vztahy a plně se otevřeme i náhodným setkáním, ve kterých můžeme, byť jen na okamžik, nalézt společné téma a vzájemné porozumění, zrodí se nám nová možnost, jenž stačí uchopit a čerpat z ní. „Pokud člověk není otrokem konzumu a pokud není zpitomělý z toho všeho, co ho bombarduje ze sdělovacích prostředků, může se osvobodit a pít plnými doušky ze studánek podobných setkání. Záleží na vnitřní svobodě člověka a na tom, aby se pro takové způsoby rozhodl. Osobním životem je možné konzumu čelit, nikdo nás do ničeho nenutí, to je naše volba.“ (Jan Vymětal). Ale ono nepodléhání západní konzumní společnosti, samotné dobrovolné rozhodování a využití svobodné volby nám dá mnohem větší práci, než setrvávat ve „stádu ovcí“. V takovém případě ale není na místě tuto společnost obviňovat, protože se jedná pouze a jen o naší vlastní pohodlnost. Není lehké se s takovou pravdou smířit, že? „Konzum je nejsnazší způsob získání slasti. Získat konzumní orientaci je snadné, protože při tom člověk nemusí příliš uvažovat. Jeho orientace je utvářena pohodlím, povrchním „užíváním si“, masmédii, reklamou, supermarkety, módou.“ (Ján Praško). Nelamme ale nad světem ani nad sebou hůl. Pokusím se vám poskytnout pár příkladů, které vám možná dopomohou si snáze uvědomit, že „není všechno zlato, co se třpytí“.
Když má včerejší pracovní doba dovršila konce, vydala jsem se do města, abych se porozhlédla po obchodech a doufala jsem v to, že narazím na vhodný dárek pro svého sedmdesáti devíti-letého dědečka. Naštěstí jsem byla ušetřena přílišně agresivním davům, protože jsem se před jistou dobou přestěhovala z velkoměsta do daleko klidnějšího prostředí. Nevýhodou menšího města však je, že většina maloobchodníků zavírá kolem sedmnácté až osmnácté hodiny, takže jsem s těží zastihla některý z drobnějších obchůdků, které navštěvuji raději z několika důvodů – nemusím spěchat a mám klid na výběr, není tam přeplněno, takže mám kolem sebe dostatek prostoru a dostatečný rozhled po nabízeném sortimentu, obsluha zůstává člověkem a neproměňuje se v automatický stroj, jak tomu bývá obchodních centrech, supermarketech a hypermarketech – nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vydat směrem k jednomu z nejmenovanému nákupnímu centru, které našim časovým presům s takovou laskavostí vychází vstříc a funguje do pozdních večerních hodin a někdy dokonce NON-STOP. Ačkoliv tyto gigantgické nákupní zóny nabízejí nesčetné množství obchodů, v závěru prohlídky zjistíte, že v nich není k nalezení prakticky nic jiného než značkové butiky s módními výstřelky (jenže ty šaty nejvíce padnou jen štíhlým vysokým slečnám, které se pro nás ženy i muže staly ideálním vizuálním vzorem), elektroniku, která je zítra stará a tak dále. Nemohla jsem si nevšimnout, že vystavované zboží je pro naše oko velmi svůdné, ale kam se však vytrácí kvalita za tak vysoké ceny, kvůli kterým potíme krev? Nakolik vlastně potřebujeme to, co nakupujeme v takových mírách? Vybavila jsem si například naše krásné vyřezávané skříně z poctivého masivního dřeva, které v rodině slouží po dobu několika generací (více než 100 let). Dnes je něco takového nemyslitelného. Nebo si snad dokážete představit, že vaší novou sedací soupravu budou používat vaše pravnoučata? Kdepak, hospodářský systém si zajišťuje svou prosperitu jednoduše tím, že výrobní závody fungují cyklicky do nevyčerpání. Hlavní myšlenka není vyrobit něco s dlouhodobou trvanlivostí, hlavní myšlenka je vyrábět co nejproduktivněji. „Reklama mluví pořád o tom, aby lidé něco kupovali. Dnes už vlastně ani nejde o výrobu, ale o prodej. Tento systém vytváří umělé potřeby, které jsou dobré a nutné k tomu, aby se systém vůbec mohl udržet a dále rozvíjet.“ (Jan Vymětal). [Samozřejmě ve prospěch ekonomiky, a ne lidského života]. Procházela jsem tam od koutu ke koutu a zoufale hledala vhodné překvapení pro muže pokročilého věku a nenašla jsem nic, přes to, že mi tento giga obchod slibuje vše na co jen pomyslím. Místo toho mě ve skutečnosti obral o ten náš drahocenný čas. Podobně je to se vším – s potravinami balenými s prošlou lhůtou, s bankami, zaměstnavateli – všichni se „tváří“ velmi vstřícně – „VŽDYŤ JSME TU PRO VÁS “, ale ve skutečnosti jsme tu my pro ně, to je to, čemu říkáme svobodný demokratický stát – zaměstnavatel vám nevyplatí mzdu, pokud nebudete mít bankovní účet a banka vám nevydá peníze bez toho, aby se za tento úkon z vašich peněz nepřiživila.
Na první pohled to vypadá, že je celková situace bezvýchodná. Není tomu zcela tak, protože „Společnost, která je založená na spotřebě a konzumu, je ve své podstatě rozkládána, jestliže lidé nežijí konzumně a přestávají být na ní takto závislí a snadno říditelní“ (Jan Vymětal). Z toho jasně vyplývá, že lidé, kteří jsou vnitřně svobodní, jsou tím pádem pro konzumní společnost ohrožují. „Západní společnost je paradoxně na osobní svobodě postavená, ale tak, jestli si vyberete bílé nebo zelené tričko, a ne zda získáte vnitřní svobodu. Postoj typu „je mi jedno jaké tričko si koupím“ už je nebezpečný.“ (Jan Vymětal).
Je to velká moc které je třeba čelit, ale žádná moc není tak čistá a lehká, aby se nesesypala jako hromada kamení. Tím že se začneme prokousávat lží, kterou z nevědomosti šije člověk na člověka, získáme šanci něco změnit - „Člověk ovlivňuje nejen velké věci, ovlivňuje i mikroprostředí – přátelé, rodinu.“ (Ján Praško). Do zmiňovaného mikroprostředí bych kromě přátel a rodiny zařadila i nás samotné, a myslím si, že tam je třeba začít.
Pozn.
Hučín J. (2001). Společnost je orientovaná na výkon, v: J. Hučín, J. Praško, Společnost je svobodná pouze na oko, v: J. Hučín, J. Vymětal, Hovory o psychoterapii – Péče o duši současného člověka, Praha: Portál, 113-117,167-169, 176-177