Stačí dosáhnout probuzení jednou za život? Obávám se, že takové probuzení bychom si mohli leda tak nakreslit do památníku. Buddhova Cesta je každodenní Cesta.
Z mého článku o dosažení duchovního pokroku, který tu vyšel dřív, nevyplývá ani to, že nějakého duchovního pokroku někdy dosáhneme, ani to, že bychom nemohli vyjadřovat svou buddhovskou podstatu každý den. Možná někomu připadá, že lidem věším bulíky na nos a představuju buddhismus jako něco, co lze pochopit a realizovat raz dva - když si prostě sedneme na zadek do lotosové pozice. A přece je to tak! Když si sedneme do lotosové pozice jako Buddha, jsme probuzení jako Buddha. Nemá to ale nic společného s nějakým osvícením jednou provždy. Ono totiž není nikdy možné pochopit nebo realizovat buddhismus „jednou provždy“. „Jednou provždy“ v buddhismu neexistuje. „Jednou provždy“ je něco, co si můžeme představovat, ale nemůžeme to dělat.
Je sice pravda, že i jeden krátký zazen vyjadřuje Buddhovu moudrost, ale zrovna tak záleží na tom, co vyjadřuje naše jedno gesto, jeden dotek, jeden pohled. Náš každodenní život ukazuje, jestli jsme ničemové nebo probuzené bytosti. Zazen z nás neudělá lepší lidi v tom smyslu, že bychom se mohli něčím chlubit. Ale může z nás udělat lepší lidi v tom smyslu, že si o sobě přestaneme myslet, že jsme lepší nebo horší. Když cvičíme zazen, můžeme intuitivně pochopit, že naše vlastní zkušenost obyčejného člověka se neliší od zkušenosti probuzené bytosti.
Když sedíme, abychom dosáhli nějakého zvláštního stavu mysli, nemůžeme svobodně vyjádřit svou probuzenou podstatu. I když ji máme, tápeme v nepřeberných úvahách o tom, jaký stav bychom měli zažít a toto idealistické tápání si odnášíme do každodenního života. A přitom kdybychom cvičili zazen z okamžiku na okamžik, a nesnažili se stát lepšími lidmi, tato nekonečně hluboká spokojenost s přirozeností našeho stavu by se okamžitě projevila v našem každodenním životě.
Pokud cvičíme zazen a nic od toho nečekáme, proniká námi probuzení skrz naskrz. Je to ale otázka jediného okamžiku. Nic nám však nebrání, aby se tento okamžik znovu a znovu navracel. Toto cvičení neustálého probouzení v zazenu a v každodenním životě je to, co chce žít člověk, který se setkal s autentickým buddhismem. Pokud jsme takové učení a takovou zkušenost našli, nemusíme se už bát, že nám ji někdo vezme - můžeme takto cvičit až do smrti. Až do smrti se můžeme znovu a znovu probouzet a znovu a znovu nacházet spokojenost
s vlastní zkušeností v tomto okamžiku. Nezáleží na tom, jestli s námi někdo souhlasí nebo jestli někdo říká, že tohle není buddhismus. Když plně prožíváme svou zkušenost, nelze rozhodovat, co je nízké a co vysoké, co je chytré a co hloupé. Probudit se znamená spoléhat se na skutečnost takovou, jaká je. Když je skutečnost taková, jaká je, nepohne s ní ani ten nejučenější filozof. Dokonce ani žádný komentář na internetu s ní nemůže pohnout. Proto se nemusíme bát názorů druhých lidí. Naši vlastní zkušenost obyčejného, nicméně opravdového člověka, nám slova lidí nemohou vzít.