Tak odcházíme, my křehcí a nevědomí, do náručí snů, nemajíce v rukou žezla vědomé kontroly, jsme vpraveni ve sladkosti spánku na rozlehlé planiny barevných obrazů.
Té noci, v tichosti světa, přilétl anděl k mému spánku a uchopil mé malby do svých nádherných rukou. Anděl, jež provází naše kroky v bludišti světa, pláče s námi na krajích propastí a raduje se z rozkoší, jež jsou vyvrhovány z hlubin našich duší.
A tak byla má ruka uchopena, pevně sevřena, a my se vznesli do nebezpečné výše ztemnělého města, směřováni lunou a hvězdami.
Andělé jsou přikováni ke svým lidským bratříčkům a sestřičkám něžností lásky a soucitu. Neboť vědí, že každého anděla je možné spatřit proplutím hlubinou oka živé bytosti, ač jsou rysy tváře poznamenány prožitou i snovou bolestí nevlídných zítřků i včerejšků. Lidé stále hledají, oči jsou pohřbeny zákrovem vysněného, bezpečného a neměnného.
Touží po rozkoši, kterou nazývají láskou. Ovšem láska, láska byla oblečena do různých kostýmů podmínek a očekávání, láska spojená se starostí o fyzické přežití, s důstojností příbytku k příchodu nového života a nekončícím strachem ze ztráty. Láska však je více odleskem očí, který nemůžeme seškrábnout a uchovat ve své pokladnici, neboť láska nikomu nepatří aby mohla patřit všem. Lidé touží pomáhat druhým lidem v křečovité snaze vstupovat do cizích osudů a nebízet své almužny výměnou za cit. Tento prapodivný svět není světem jediným, neboť neznáme vstupní bránu a neznáme bránu poslední. A přesto je možné milovat tento život, jež je bytostem společný, milovat strom i les, člověka i společenství. Milovat je ve své přirozené podstatě tak snadné, je dostupné každému, je každým přijímáno a vyhledáváno. Milovat je vykouzlení čerstvých oáz ve vyprahlé poušti nedůvěry, milovat je vyvézt poničenou loď z kruté bouře do bezpečné laguny, milovat je odpovídat na všechny otázky jedinou odpovědí. Čeho více máme zapotřebí, než s láskou přijmout svůj úděl, pokořit se zlu a velebit lidskost?
Dotknout se anděla je možné, pokud jsme uvnitř tiší, pokud naše vzpřímená postava není praporcem nadvlády a pokud přijmeme požehnání lásky. Anděl je křehká bytost, neviditelná těm, jež jsou příliš hluční a hřmotní. Neviditelná těm, kteří lámou kola osudu do nenáviděných třísek nepřijatého, kteří poutají lidské duše otěží vlastnictví. Neboť svět není soukromou stájí k ochočení toho, kdo uvěřil našim slibům a sdílí společný dům A mnoho lidských bytostí se vrací zpod závěsu smrti a vyprávějí o říši andělů, o oslnivosti světla a bezmezné lásce potkaných bytostí.
Důsledkem života je smrt a důsledkem smrti je život. Vše se vznáší v dokonalé rovnováze, nic nemůže zůstat osamoceno. Co by byl život bez smrti a co by byla smrt bez života? Tak jako děti potřebují své rodiče, tak i rodiče budou potřebovat své děti. I dobro bez zla ztrácí své opodstatnění a zlo nemůže vyjevit svou naléhavost bez dobra. Často špatný člověk touží po dobrotě a dobrý vyhledává špatnost ve svých slovech. Vše do sebe zapadá, ale pramen, vesmírná vagína, zrod, je neměnný a spravedlivý pro všechny. A pokud vidíme věci, které nechceme vidět a nelíbí se nám, tak jen proto, že známe i druhou stranu přijímaného. Jak bychom zde mohli žít, kdyby se protiklady navzájem nedržely v náručí? Začátek bez konce, dobro bez zla, noc bez dne. Ale i protiklady musí držet pospolu mocná síla, která je vždy nevyčerpatelná a čerstvá a tou je láska.
I andělé pláčou, tak jak pláče duše zlých, ztrápených lidí a radují se ze štěstí rozesmátých a spokojených. Jsme široce rozkročeni nad dobrem i zlem a známe cestu obou směrů. Byť se nevydáme jedním směrem, neboť je nám pohled na tu stranu nepříjemný, stále ji neseme v sobě. Ale celistvost je právě celistvostí tím, že přijmeme v sobě vše. To světlé i temné. To projevené a zažité i to neprojevené a odmítané. A přijmutím, pouhým přiznáním, objevíme lásku, která obývá svůj skvostný palác v pravém středu. Zde již nic neuvidíme, ani démony ani světce, budeme cítit tlukot srdce, které rozpoznalo rodinu věčnosti.
Viděl jsem mnoho té noci a ráno se těžko rozpomínal na slzy dojetí, které skrápěly mou tvář. Slzy dojetí z bolesti bratříčků a sestřiček, jež zakoušejí vyprahlost a marnost svých životů. A slzy štěstí z radosti smějících se lidských dětí, moudrosti přírody a laskavosti smrti. Jen abych poznal, že nemilovat je neštěstím, kterým se ukrutně trestáme a které nás vrhá do osamělosti a odloučení. Jsme jedním a vše je námi, upředené z lásky.
Poznámka redakce:
Tímto článkem se Jari s Jitřní zemí loučí. Podle jeho vlastních slov si potřebuje dát pauzu, chce psát více soukromě a nevěnovat se přízemním tématům.
Takže přinášíme Jariho poděkování čtenářům a také redakce děkuje za všechny jeho články. Byly vždy přínosem pro nás všechny.
Měj se krásně a ať se ti na Tvé cestě daří, Jari. A doufáme, že se zase na stránky Jitřní země někdy vrátíš.