Je čas, abychom opět políbili zemi... Robinson Jeffers (1)

Autor: Martin Sedlák <mata01@seznam.cz>, Téma: Moudra, Vydáno dne: 14. 03. 2006

Milí čtenáři, rád bych se s vámi v této rubrice podělil o zážitky spojené s četbou svých oblíbených autorů. Jsou věci, které se dají pouze zažít a hovořit o nich je dáno pouze básníkům. Prvním z těch, jejichž verše vám nabízím, je "samotář, myslící na osud lidstva", americký básník Robinson Jeffers (1887?1962), básník strohý a zemitý, jehož hlas zní jako křik orla nad mořským příbojem ? své básně psal v ústraní od lidí, v kamenném domě, který vlastníma rukama postavil na útesu na kalifornském pobřeží Pacifiku, jen se svou celoživotní láskou, manželkou Unou, a svými syny. Stranou od "salónního" literárního dění zde vznikla výjimečná poezie, svým důrazem na pomíjivost lidského bytí tváří v tvář přírodě a Bohu, svým neokázalým, ale důrazným apelem na základní lidské hodnoty stejně aktuální dnes jako před šedesáti lety...

 
 
MYS  KARMEL
 
Mimořádná trpělivosti věcí!
Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů ?
ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé,
tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů,
kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně
či několik dojnic, které se třely bokem o výstupky skal!
Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to?
Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou
příboj, který stoupá a časem se změní v odliv,
a že všechna lidská díla zaniknou. A zatím
obraz prvobytné krásy žije v samém jádře žuly,
neohrozitelný jako bezhraniční oceán
šplhající na náš útes. ? Pokud jde o nás,
musíme odvrátit mysl od sebe samých,
musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu
jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni.
 
 
 
 
NA SKÁLU, KTERÁ BUDE PODPÍRAT DůM
 
Skálo, stará zahrado našedlého a okrového lišejníku,
co času uplynulo od dob, kdy lid hnědé pleti, než odtud zmizel,
zakládal při tobě oheň a choulil se pod tebou
před náporem bludných mořských vichrů? Sto let,
dvě stě let bylas odloučena od lidí
a znávalas toliko veverky ze strnišť a králíky z výspy
nebo koně s rousnatými kotníky, když vlekli pluhy,
rozdírajíce v prosinci temeno vrchu, zatímco jim v patách křičeli
mořští rackové v černých brázdách; nikdo
tě nepohladil s láskou, skálo, šedý jestřáb i rudý jestřáb se tě dotýkali,
kde nyní spočívají mé ruce. Proto jsem ti přinesl
víno a bílé mléko a med za sto let hladu
a za sto chladných věků mořských vichřic.
 
Nemyslil jsem, že se může chuť vína spojovat s žulou,
ani že tě potěší med a mléko; tato směs však
sladce zaplní trhliny mezi mechy, způsobené bouří, a prosákne tiché
otisky křídel pradávných bouří, již dlouho doznělých, a také ještě starší
jizvy od prvotního ohně a všechnu tu
kamennou stálost, čekající miliony let, než
podepřela roh domu, jak také bylo předurčeno.
Propůjč mi kamennou sílu minulosti a já ti
propůjčím křídla budoucnosti,
neboť je mám.
Jak drahá mi budeš, skálo, až také zestárnu, má stará družko!
 
 
 
Do češtiny přebásnil Kamil Bednář