Nejméně od poloviny 80. let, kdy jsem si pilným čtením různých new age bulletinů a newsletters (které mi posílali američtí přátelé) doplňoval teoretické informace o tom, co se se mnou dělo v rámci zenové a meditační praxe, jsem tušil (i když takto přímo se o tom ani tehdy ještě nepsalo - dal jsem si jen pět a pět dohromady), že zatímco emočně se človíček vyvíjí prvních sedm let, pohlavně dalších sedm, tedy asi do čtrnácti let, teprve kolem jednadvacátého roku věku dospívá duchovně (násobky sedmi - staří Indové totiž odjakživa tvrdili, že člověk se vyvíjí jaksi „po čakrách“, a tak např. každým sedmým rokem máme my dospělí hledači duchovna výjimečnou šanci dosáhnout osvícení).
Pracovně jsem ono období života lidského, ve kterém mladý člověk hledá sám sebe (svou identitu, své místo v čase a prostoru, svou duchovnost), začal nazývat „duchovní puberta“.
Koncem 90. let minulého, a zvláště počátkem tohoto století (s rozvojem moderních zobrazovacích metod), museli neurovědci začít přepisovat učebnice. Ukázalo se, kromě mnoha jiného, že jako poslední dozrávají (a hemisférově se propojují) „poměrně malé postranní části čelního mozku, dorsolaterální prefrontální kůry, která má funkci jakéhosi dozoru a vyhodnocování tzv. výkonných, exekutivních funkcí…“ (cituji z článku známého psychiatra Cyrila Höschla). Jinými slovy, koordinovaně se hýbat a učit se je člověk schopen až po sedmém roku věku, rozmnožovat se po čtrnáctém roku věku, ale stát se skutečně člověkem (tedy jakéhosi základního nadhledu, uvažování v souvislostech a o následcích svých činů) je každý z nás schopen až poté, co dospěje duchovně. Tedy až někdy až po jednadvacátém roku svého věku.
Jenže jak dospět duchovně ve společnosti, která všechny ty různé iniciační rituály vyhodila na smetiště dějin, a všeobecně ani netuší, že něco jako duchovnost, natož pak duchovní dospělost, existuje? Každý člověk přitom (v období duchovní puberty) někdy až zoufale hledá své místo a svou duši (tak jako po té běžné pubertě zoufale hledá partnera, tedy možnost předat geny). Zatímco v jiných společnostech existují mniši a duchovní tradice (je možno jít hledat a nalézt duchovnost a sám sebe do kláštera), u nás nezbylo a zatím stále nezbývá většině takových hledačů než si plést ducha (spirit) s alkoholem (špiritusem) a podobně destruktivní metodami a prostředky.
Dnes ale už i někteří čeští sečtělí vědci vědí a prokázali (sami sobě, my, co jsme na sobě pracovali, o tom z vlastní zkušenosti víme přinejmenším od doby, kdy jsme začali o duchovnosti nejen číst, ale také ji provozovat), že duchovnost existuje, a také že osmnáctiletý člověk je, co se týče schopností být člověkem „moudrým“ (homo sapiens), stále ještě na houbách.
Však taky pan Höschl nemůže v téhle souvislosti nezmínit např. statistiky, které ukazují, že u postpubertálních jedinců je v USA (ale u nás to nebude jiné) oproti dospělým čtyřikrát větší riziko, že se stanou účastníky autonehody, a třikrát vyšší riziko, že při ní zahynou. Navíc i zde platí rozdíly mezi chlapci a dívkami. Kluci se předvádějí, soutěží, a čím víc je jich ve skupině, tím pitomější věci dělají. U chlapců je totiž mozek plně funkční prý až v pětadvaceti letech, tedy asi o dva roky později než u dívek.
Není vyhnutí, budeme muset obnovit nějaké ty rituály a metody vedoucí k duchovnosti, anebo přinejmenším povědomost o tom, jak je důležité zdárně projít nejen tou běžnou, ale i duchovní pubertou.
V jistém smyslu pak totéž, tedy projít duchovní pubertou, čeká i lidstvo jako celek. Nebo (a to je zpráva zároveň špatná i dobrá), že bychom jí už procházeli, a proto tak vyvádíme?