Askeze nebo sex? Kolik sexu? Kde je hranice mezi láskou a nenasytností, mezi dáváním a braním?
Lidé si často pod pojmem buddhismus představují přísnou střídmost, tichou meditaci, jídlo bez chuti, mluvu bez humoru, muže a ženy bez sexuální přitažlivosti. Existuje koan, ve kterém mnicha honí hladový tygr. Mnich před tygrem utíká až na kraj propasti. Tam mu nezbývá než skočit dolů, ale v poslední chvíli se zachytí za jakousi větev. Tygr nad mnichem otvírá tlamu dokořán, ale nemůže na něho dosáhnout. Větev pod tíhou mnicha pomalu praská. Co teď? Mnich si najednou všimne, že na dosah jeho volné ruky je sladká, zralá jahoda. Natáhne se pro ni a strčí ji do pusy: Jaká božská chuť!
Tohle je nesmírně důležitý okamžik pro jakéhokoliv buddhistu - nejen pro onoho mnicha. Žijeme ve světě, který je na jedné straně plný lákadel – ženy chodí od jara po ulicích téměř nahé, krámy jsou dnes plné lahůdek, v tabáku je na pultech víc pornografie než seriózních novin, reklamy nabízejí nejrůznější hračky pro dospělé. Málokdo se v takovém světě dokáže pohybovat s lehkostí víly, která si nenaříká na nedostatek peněz a sexu. Idealisty takový svět obtěžuje a materialisté zase nemohou nikdy získat dost věcí, aby byli spokojeni. A přitom se nabízí řešení. Nabízí se řešení, které ovšem vyžaduje, abychom nebyli ani lakomí jako materialisté, ani úzkoprsí jako idealisté. Když vidíme krásnou ženu nebo krásného muže, neměli bychom ani odvracet zrak jako jeptiška, ani začít naříkat a fňukat, že naše partnerka není Naomi Campbell. Každá krásná žena, každá jahoda, každá kapka čisté vody, každý paprsek slunce, každé stéblo trávy, každý tón naší kytary - to vše jsou božské dary, vesmírné dary, které mají naprosto nevyčíslitelnou hodnotu. Je jen na nás, jestli tu krásu umíme přijímat. Sebemenší náznak pomyšlení typu „já chci“ nám ovšem okamžitě dar vezme. Vesmír si ho vezme zpět, protože nejsme připravení ho přijmout. Protože co je pouze naše, to není celistvé - je to okleštěné. A co je pouze někoho jiného, na to nemůžu dosáhnout, a tak jen tupě zírám a slintám jako nemocný člověk. Sexuchtiví muži nechápou, že všechny krasavice světa tu jsou jen pro ně! Ovšem druhá věc je ta, že pokud tito muži na někoho musí nutně sahat, neocení skutečnou smyslnost ženy. Neříkám, že se máme zříkat tělesné lásky. Ale dotek, který nepřesahuje rozdíl mezi „ty“ a „já“, není vlastně dotek. Je to spíš neohrabanost a barbarství. Sprostota není v sexu. Sprostota vzniká, když muže a ženu rozdělíme na dvě oddělené bytosti, které spolu souloží. To je smutné a sprosté, hrubé. Je to zoufalá lakota a nenasytnost. Snaha uchopit a vlastnit. Snaha zneužít a odhodit. Když lidé lakotní a nenasytní objekt své touhy osahají, jejich smysly se otupí a oni usnou. Na druhou stranu je možné milovat očima, ušima, všemi smysly a ztratit své „já“ v opravdu smyslné lásce. Nejde o to, abychom celý den vyhledávali sexuální podněty nebo mysleli na sex. Ten mnich také nemyslel na jahody, dokud na ně nenarazil. Ale když se jahoda nabídne, není třeba ji odmítat. Když se žena nabídne, není třeba ji odmítat – a to propána neznamená nutně se s ní vyspat! Já mám na mysli onen těžko popsatelný půvab, který může ocenit jen ten, kdo zapomíná na hranice mezi sebou a jí. Takové spojení není třeba odmítat a není třeba se za ně stydět. Takové spojení také nevede k pocitu prázdnoty a smutku. Potkat krásnou ženu je příležitost přijmout dary vesmíru, stejně jako když se procházíme po louce nebo sedíme v lese u potoka.
Toužit po někom umí každý. Brát a vlastnit umí každý. Stát se krásou neumí skoro nikdo. Stát se krásou druhého člověka. Stát se sladkou, šťavnatou jahodou…